Udržet Midoriya od bitevního pole je těžší než vysvětlit lidem, že Zem je kulatá. Ještě se definitivně neuzdravil z předešlých zranění a zlomených snad všech kostí od trupu víš a on už by nejraději zachraňoval svět.

Ani Katsuki si už neví rady. Jak ho mo udržet v posteli? Jako kdyby menšího chlapce omrzelo se mazlit. Navíc, poslední dobou Kacchana na prsou tíží pocit, že Izuku přestává mít o jejich vztah zájem. Vypadá to, jako kdyby se mu vyhýbal. Ne jen to, odmítá dokonce i malé polibky s tím, že se nemůže nechat rozptylovat. Rozptylovat od čeho? Od ničení si těla? To Bakugou ještě neví a hodně ho to trápí.

Jedna věc ho ale děsí nejvíc z toho všeho. Do nedávna si myslel, že on je ten chladný a výbušný, zřejmě se spletl. Izuku je na něj jak na cizího, ale ve třídě, přede všema, je pořád stejný, no, možná je na něj i milejší než před tím.

Už je zmatený. Co se to s jeho chlapcem děje? Má o něj strach.

Už dvacet minut stojí u dveří jeho pokoje. Ještě se nevrátil a to hodiny ukazují čtyřicet jedna minut po druhé hodině ranní. Kde sakra je?! Co si myslí?!

Vzdal to a vydal se k sobě na pokoj, zrovna ve správnou chvíli. Potkal Izuku. Je celý potlučený a úplně vyřízený. Ve tváři vypadá hůř než po jídle z jídelny.

,,Ty mrňavej pitomče!" Zaprskal jako starý kocour a odvedl ho do pokoje, k sobě, ne k němu. Zavřel za nimi dveře a posadil ho na postel. Na nic nečekal a z pod postele vytáhl lékárničku, okamžitě mu začal čistit rány.

Midoriya na něj nepřítomně hleděl zadržujíc slzy. Zase mu přidělává starosti. Je mu na obtíž jako když byli děti.

,,Mohl bys mi říct, cos vyváděl?" Zeptal se už klidněji blonďák a pečlivě mu začal obvazovat zápěstí. Vypadá jako kdyby spadl z kola na beton zatímco ho po cestě dál táhl pes. Kdyby měl i tak pošramocený obličej, řekl by, že se trefil. Jenže netrefil. Ten kluk prostě neumí nic jiného než se házet do nebezpečí. Nedokáže být ani opatrný! Dokončil co začal a lékárničku uklidil zpět. Sedl si vedle svého chlapce a sledoval ho. Mají spoustu času, ale menší hoch se pořád ne a ne odvážit odpovědět mu. ,,Mohl bys se mnou alespoň mluvit, ty idiote?!" Prskl.

Midoriya s sebou cukl a začal si nervózně hrát s prsty.

,,Musím trénovat, víš?" Hlesl tak tiše, že to Katsuki sotva zachytil.

Ani není potřeba říct, jak moc má chuť ho praštit, tím by ale situaci nepomohl. Takže ho praští později.

,,Na čem? Na zabití se nebo zmrzačením?" Zeptal se chladně a pozornost přesunul k jeho prstům. Má je zarudlé, jako kdyby několik hodin v kuse kopal jámu.

Zavrtěl hlavou. ,,Jak mám být správný hrdina, když nedokážu chránit ty, které miluju nejvíce?" Zeptal se tichounce a pomalu s blondýnem navázal oční kontakt. Ten si povzdechl.

,,Ty už jsi správný hrdina," vydechl unaveně. Kolikrát mu to bude muset ještě opakovat? Nemusí se zničit, aby všem ukázal svou sílu. Všichni ví, že se s ním nemají čeho bát. Kéž by to viděl i on sám. ,,Nemusíš vyhrát, abys zachránil, musíš zachránit, abys vyhrál," hlesl ,,A  zachraňovat umíš lépe než kdo jiný, věř mi." Zašeptal a chytil ho za ruce, aby ho uklidnil. Vždyť zachránil i jeho. Usmál se na něj a tím donutil Izuku usmát se také.