Naivně se domníval, že si bude přát smrt.

Ale to se nestalo. Netoužil po věčném klidu. Kim Taehyeong netoužil po ničem.

Když jej propustili, zabarikádoval se v domě. Do světa se od oné noci vydal přesně třikrát; k soudu a dvěma krajně nepříjemným návštěvám psychologa, po kterých se, ke svému překvapení, cítil ještě hůř než předtím.

Odstřihl se od světa, od života i od sebe. Úspěšně se vyhýbal všemu živému, dokonce i vlastnímu odrazu v zrcadle, dokud jeho neklidné posedávání nenarušilo hlasité bušení na domovní dveře.

Té noci ho odvezli na stanici. Namjun ho zavedl do kanceláře, kde se urputně snažil ignorovat prázdnou židli, na které obyčejně sedával Kim Seokjin. Ten však v té chvíli bojoval o život. A byla to jeho chyba. Postarší detektiv dorazil na stanici několik minut po nich. Beze slov přehodil Taehyeongovi deku přes ramena a přidal se k Namjunovi opřenému o pracovní stůl.

Byl to právě on, kdo po dlouhém mlčení prolomil ticho. „Budeme se tě muset na pár věcí zeptat, Taehyeongu," dostal ze sebe ztěžka. Taehyeong se nezmohl na odpověď. Pouze přikývl.

Stejně bezmocně, naštvaně i zahanbeně si připadal i o týden později, kdy jej pozvali k soudnímu řízení. Nezlobil se na ně. Věděl, že to musí být. Se sklopenou hlavou odpovídal na otázky jednoduše ano nebo ne – mnohem častěji byl však donucen použít jinou odpověď: „Nevím."

Mimo soudní výpovědi, a ty už samy o sobě nepřesahovaly přes to nezbytné, Taehyeong nemluvil. Toho dne však ticho, do něhož se detektivův byt zahalil, protrhlo zaklepání na dveře.

Z venku k němu vzápětí i přes zamčený vchod dolehlo Namjunovo volání: „Taehyeongu? Otevři nám!"

„My víme, že jsi doma!" přisadil si Seokjin a znovu zaklepal. „Taehyeongu!"

Nepamatoval si, jak se ocitl v chodbě. Stál naproti dveřím, s rukou na klice. Za mléčnou skleněnou tabulkou se rýsovala jejich těla jako černé stíny. Věděl, že stejně jako on je vidí oni jeho.

„Taehyeongu," začal Namjun znovu, o poznání tišším, smířlivějším tónem. „Pusť nás dovnitř."

Zhluboka se nadechl. Věděl, že jednou ten den musel přijít. Ale ne dnes. Prosím, jenom ne dnes.

„Tae. Prosím."

Pomalu zatlačil kliku dolů.

„Překvapení!" vyjekl Seokjin, na tváři jeden ze svých pověstných úsměvů. Než se vyděšený Taehyeong zmohl na jakoukoliv reakci, protáhl se kolem něj dovnitř. Za normálních okolností by se jednalo o příšerně nezdvořilé chování. Normální okolnosti ale mezi nimi skončily. A mohl za to on, Taehyeong.

„Promiň, že jsme sem takhle vpadli," omlouval se Namjun, zatímco shrbený rovnal boty u dveří. „Ale něco pro tebe máme, hele!" mával mu před nosem složeným papírem, takže Taehyeong netušil, co se na listu píše. Ale to už Namjun vesele recitoval: „Promiň, že nám to tak trvalo. Složilo se na to celé oddělení a... no, zaplatili jsme ti letenku na dovolenou!"

„Zaplatili jste mi co?" opakoval nevěřícně. Během soudního přelíčení se styděl podívat oběma kolegům do tváře; o to víc, když Seokjin, v obličeji stále bledý, s obvazem prosvítajícím pod tenkou bílou košilí, před celým sálem prohlásil, že Taehyeonga z ničeho neobviňuje a přiklání se k rozsudku v jeho prospěch. Teď však zvedl zrak a pohledem hledal u Namjuna ujištění, že se mu to opravdu nezdá.

„Detektiv Im se domnívá, že by ti to mohlo prospět. A já souhlasím. Usoudili jsme, že tě radši uvidíme na dovolené, než na práškách," pokrčil nad tím rameny, jako by o nic nešlo.

Taehyeong, zaskočen nečekaným vývojem událostí, netušil, co říct. "To jste nemuseli," dostal ze sebe nakonec. „Já... ehm, děkuju."

„Nedojímej se, děláme to taky pro sebe," ušklíbl se Jin. „Třeba taky jednou v noci zamhouřím oka, když se nebudu bát, že bys mě měl každou chvílí přepadnout."

„Jdi se bodnout," odsekl automaticky. Když si uvědomil, co řekl, zbledl v obličeji a oči upřel ke špičkám bot.

„Rád bych," odvětil Seokjin a pohotově tak zahnal napjaté ticho. „Ale někdo," povytáhl na něj obočí, „už mě předběhl."

Taehyeong se začal tiše omlouvat, ale Namjun ho předběhl. „Blbečku," dupl staršímu na nohu, až sebou Seokjin trhl.

„Hej! Nejdřív Taehyeong, teď ty... jeden by řekl že proti mně něco máte!"

„Čím to asi bude?" Namjun spiklenecky mrkl Taeho směrem, než teatrálně protočil oči nad výlevem svého kolegy. Spokojeně zaznamenal, že Taehyeong se navzdory situaci krátce pousmál.

„Já se na vás můžu vybodnout," zahučel Jin a bez pozvání vpadl Taehyeongovi do obýváku. Ten se nezmohl na nic jiného, než povzdech. Jak ho znal, jeho hyeong rozladění jen předstírá a teď se za rohem pochechtává, jak chytře si ukradl poslední slovo.

„Někdy bych ho praštil," svěřil se Namjun polohlasem.

„Někdy?" divil se.

„Taehyeong-ah, nemáš tu něco k jídlu? Mám docela hlad," kňoural Seokjin z vedlejšího pokoje; jemně mu tím připomínal zanedbanou povinnost hostitele.

„Děláš něco jiného, než že jíš?" odvětil, ale vykročil do kuchyně, přestože si byl jistý, že jeho lednice ve švech zrovna nepraská. Kuchyň stihl v předcházejících dnech dát do pořádku. Kromě poházených talířů z linky zmizely i všechny nože. Zatřásl hlavou a vyhnal z ní nepříjemné myšlenky. Nech to být, Taehyeongu, připomínal si poučku, kterou si v posledních dnech snažil vštípit do hlavy.

„Jen ho nech," odpověděl Namjun. „Když jí, alespoň nemluví."

K jejich překvapení se však Jin zastavil a vypadal, že doopravdy zvažuje Taehyeongova slova. „Asi máš pravdu," pokyvoval hlavou s naprosto vážným výrazem. „Možná bych měl přestat. Nebo zkusit nějakou dietu. Slyšel jsem teď o nějaké, co se jí říká 'bodová'."

„Bodová?" ujišťoval se Namjun, že slyšel dobře. Byl tolik zaneprázdněn přemýšlením, že si ani nevšiml, jak Seokjinovi začínají cukat koutky.

„Jasně. Zbodneš všechno, co uvidíš," dokončil Jin a sám se hlasitě rozesmál nad vlastním vtipem, než se k němu Taehyeong a zklamaný, nikoliv však překvapený Namjun přidali.

Zdrželi se další hodinu. Nemohl si nevšimnout, že po prvním výboji energie teď zraněný kolega sedí o poznání klidněji a tišeji, než bývalo zvykem. Vší silou se to snažil ignorovat, zatímco napůl ucha poslouchal Namjunovo vyprávění, co nového se v posledních dnech v kanceláři událo. Strategicky se přitom vyhýbal příhodě, kdy se mu nedopatřením podařilo spustit požární alarm a evakuovat celou stanici, kterou však Seokjin s radostí – ovšem bez typických velkých gest – vypověděl za něj, přičemž do konverzace svedl propašovat ne méně než osm narážek na nože, bodání a Taehyeonga samotného.

Omluv ho, nabádali kolegové Taehyeonga, když s Jinem začínal pracovat. On jinak komunikovat neumí. Opakoval si to znovu a znovu, až se přistihl, že sedí o něco uvolněněji, než předtím.

Když už oba detektivové neměli co říct, začali se chystat k odchodu. Taehyeong je šel vyprovodit; a ačkoliv se před hodinou zdráhal k nim promluvit, zjistil, že ho mrzí, že odcházejí.

Na přemýšlení o lítosti mu však nezbýval čas. Seokjin si ho odtáhl stranou mimo Namjunův doslech. Taehyeong se psychicky připravoval na nejhorší – on to jinak neumí, opakoval si – ale hyeong ho dokonale překvapil.

„Měl bych ti poděkovat," prohlásil Seokjin a opatrně poklepal prsty na hruď v místech, kam se té noci zabořila čepel nože. Při té vzpomínce se otřásl, až málem přeslechl druhou část prohlášení: „Ženské letí na zraněné hrdiny."

„Jine."

„Ano."

„Myslel jsem, že jsi gay," připomněl mu něco, co mu Seokjin, v té době značně posílený alkoholem, s hihňáním prozradil před rokem na jednom firemním večírku.

Jin pokýval hlavou a pak ztlumil hlas. „Kdo říká, že na muže to nepůsobí taky?" culil se a bradou nenápadně pohodil k Namjunovi, který po nich s rukama v kapsách pokukoval a čekal, až se k němu kolega přidá.

„Namjun? Ten tak," ušklíbl se Taehyeong, dočista zapomínaje na černé myšlenky. „Ten by tě samou láskou možná tak zabil."

„Ne všichni projevují náklonnost jako ty," odvětil Seokjin s triumfálním úsměvem a krátce jej objal. „Abych nezapomněl, tohle máš ode mě," vzpomněl si najednou a vytáhl z kapsy úzký, úhledně zabalený balíček. „Dárek od srdce. Opatruj se," dodal a spěchal přidat se k netrpělivě vyhlížejícímu Namjunovi.

Naposledy se rozloučili a dva detektivové nastavili Taehyeongovi záda. Nechal dveře otevřené; chvíli se opíral o rám a pozoroval odcházející dvojici. Seokjin zvesela nevykračoval a nedráždil svého přítele jako jindy. Místo toho se za chůze napůl opíral o Namjuna – a ten si jej pro jednou přitáhl blíž k sobě.

Zvláštní, blesklo mu hlavou. Ani po tom všem, co s nimi prožil, mu nepřišlo, že by se cokoliv změnilo.

A možná tomu tak bylo vždycky, jenom si zkrátka ve vší své zaměstnanosti nevšiml.

Zavřel dveře do domu a vzpomněl si na dárek, který mu Jin na poslední chvíli předal. S dávkou netrpělivosti a ještě větším množstvím pochyb jej rozbalil.

Zpod balicího papíru na něj vykukoval jednoduchý nožík na maso, navlas stejný jako ty, které v záchvatu zoufalství vydoloval z příborníků a vyhodil do koše. Všechny, jak si myslel. Všechny, až na jeden jediný.

Dárek od srdce.

Idiot.

Odložil balíček na botník a vrátil se do svého pokoje, kde si sedl na postel a pokračoval v činnosti, kterou trávil posledních několik dní; totiž zírání na strop. Pokoušel se vypudit z hlavy veškeré myšlenky; zkoušel meditaci, cvičení, zkoušel se zaměstnat nějakou činností, ale nic mu nepomáhalo tak, jak by chtěl. Pokaždé se vrátily; vzpomínky na tu noc, kdy otevřel oči, kdy spatřil jejich zděšené výrazy a čerstvou krev a ten nůž a...

A v tom mu to došlo. Nůž. Nevyhodil ho. Nechal ho tam.

Nechal to být.

Odvážil se zavřít oči. Zprvu se cítil nepříjemně, ale jak si stále dokola opakoval tu větu – nechal to být, nechal to být – víčka se mu přestala třást a on se poprvé od té noci uvolnil. Nevěděl, jak dlouho tomu ještě bude věřit. Hodinu, dvě, příštích deset minut, možná ani to ne. Právě teď si tím ale byl jistý.

Nezměnilo se vůbec nic.

***

Moc vám děkuji, že jste se pročetli až ke konci. Nápad na tento  příběh vznikl úplně náhodou, a přestože se nejedná o nejoriginálnější věc pod sluncem, doufám, že jste si čtení alespoň trochu užili.

Budu neskutečně ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu, kritiku, připomínky... Komentáře potěší vždycky, heh :)