Úplněk si lidé tradičně spojovali s roztodivnými stvůrami a mystičnem.

Jasný kulatý tvar dominoval noční obloze a vybízel k povídačkám o vlkodlacích prohánějících se mrtvými, vyschlými lesy. A podle některých příběhů působil úplněk také na člověka.

Bělostný kotouč, nyní skrytý za pásem mračen putujícím k severu, vystoupal vysoko na oblohu a vyslal spícího Náměsíčníka na lov do ulic. Svými paprsky vedl jeho kroky, neslyšně jej pobízel k dalšímu kroku, a po něm k dalšímu a dalšímu, až se nebohá duše ocitla daleko od domova.

Venku panoval chlad. Vánek škádlivě šimral nočního poutníka na zavřených očních víčkách, zlehka se otíral o obnažené kotníky, pohrával si s lemem nohavic a uskakoval před pomalými, těžkopádnými krůčky.

Ostré kamínky bodaly vraha do citlivé kůže na chodidlech, ale neprobudily jej. Tiše odskakovaly z cesty a kutálely se po hladkém chodníku.

Měsíční paprsky ustoupily mihotavému žlutému svitu pouličních lamp, jež hrbily své hřbety nad širokou třídou. Světla za skleněnými výlohami už téměř vymřela. Jako poslední přeživší problikávaly do noci neonové poutače nonstopu. Jejich ospalí majitelé si podpírali rukama bradu a kroužili umaštěným hadrem po povrchu poškrábané plechové linky ve snaze sedřít z ní nejhorší nečistoty předešlého dne; postavě míjící okénka jedno za druhým nevěnovali pozornost.

Náměsíčník zahnul doleva. Jednoduché tmavé tričko splynulo se stíny města v jedno. Uličkou krátce probliklo světlo projíždějícího policejního auta, pátrajícího po dvojnásobném vrahovi. Světelný paprsek se odrazil od čepele nože a vyslal zlověstný záblesk do tmy.

Prsty omotané kolem rukojeti nože povolily, až se na maličký okamžik zdálo, že vrah svou zbraň upustí. Vzápětí však drobné klouby zbělely v novém, pevném stisku.

Kráčel dál, s hlavou oproštěnou od myšlenek. Snad se mu později té noci bude zdát sen. Bude snít, jak napřahuje ruku, připraven udeřit s rychlostí útočícího hada, jak teplá krev zahřeje prokřehlé dlaně, jak se blátivé otisky unavených nohou vpíjí do čistého ložního prádla. Snad se překulí na bok či nakrčí čelo v neklidném spánku.

Ráno si nebude pamatovat, že té noci kdy vůbec snil.

Nevzpomene si, že vzal život.

Krok za krokem se sunul k cíli své cesty. Proplétal se labyrintem křivých uliček, téměř na dosah hlavní třídy, a přece nepředstavitelně vzdálených. Konečně opustil rozpraskanou boční cestičku. Nechal tmu za sebou.

Jeho kůži opět pohladila krvelačná luna.

Detektiv Kim Namjun nevěřícně pozoroval nic netušícího Náměsíčníka, jak prochází pouhých několik kroků kolem něj. Pohyboval se pomalu, skoro jako omámený, až ho svým zjevem nakrátko zmátl. Zdálo se téměř nemožné, že by kolébající se postava mohla někoho zranit, natož zabít. A konec konců, znal ho. Chtěl věřit tomu, že ho zná. Neublíží jim. Nemůže.

Stejného názoru musel být i jeho kolega, který se teď po špičkách pomalu přibližoval ke spícímu vrahovi, až stanul pouhé dva kroky od něj.

Jejich zaváhání se ukázalo být osudným. Na pohled nemotorný a pomalý Náměsíčník vycítil cizí přítomnost. Tělo se v mžiku napjalo. „Pozor!" zvolal Namjun, ale bylo pozdě. Ruka vyrazila vpřed, s neomylnou jistotou zarazila nůž hluboko do měkké tkáně, přímo mezi žebra. Zaskočený detektiv se nezmohl ani na výkřik – jen pozoroval zvětšující se rudou skvrnu se zmateným výrazem, který se vzápětí proměnil v bolestnou grimasu, než se pod ním podlomila kolena a v bezvědomí se sesunul na studenou dlažbu.

Namjun se vrhl vpřed – příliš pozdě odstrčil útočníka od svého přítele a strhl ho k zemi.

Kim Taehyeong procitl do noci s rukama od krve a nehybným tělem vedle sebe.