Kim Seokjin, Kim Namjun a Kim Taehyeong postávali namačkaní v hloučku kolem Taehyeongovy mapy. Jejich těla vrhala pod paprsky matného světla na papír protáhlé stíny.

Za jejich zády vycházel nad vrcholky městských budov měsíc v úplňku. Brzy budou muset svými cestami vyjít i oni.

Namjun jako by následoval jeho myšlenkové pochody. „Takže... Vyrážíte?" nadhodil opatrně.

Detektiv Im se zastavil krátce před západem slunce, aby jim popřál hodně štěstí. Taehyeong věděl, že následně zamířil do jednoho z mnoha policejních aut, jež budou projíždět ulice křížem krážem celou noc, ve snaze vystopovat Náměsíčníka dřív, než on nalezne svou příští oběť.

Byla to bláhová naděje. Jejich jediná.

Zavrtěl hlavou v odpovědi na předchozí otázku. „Leda tak domů," pokusil se o vtip.

„Mizerný," okomentoval to Seokjin. I on dosud setrvával v zamyšleném mlčení. Poněkud zlomyslně dodal: „Stejně jako tvoje úspěšnost."

„To si povíme ráno," opáčil nezaujatě. Nervozita, říkal si. Není jediný, komu se svírá žaludek.

Skládal kopii své laciné turistické mapy do úhledného čtverečku. Originál zůstane pověšený na nástěnce.

„Jestli se ho vůbec dožiješ," zamumlal kolega polohlasně. Taehyeong při těch slovech ztuhl uprostřed pohybu.

Vzhlédl a setkal se s Jinovým pohledem. Tmavé oči si jej zkoumavě přeměřovaly; čekaly, jaká reakce se dostaví. Chloupky na krku se mu zježily a tělo se samovolně otřáslo, jako když mokrý pes vytřepává vodu z kožichu.

Nervozita.

„Co tím m-"

„Jste blbci," vložil se do toho Namjun, než Taehyeong stihl doříct otázku. "Nevím, proč se s vámi ještě pořád bavím."

Laciné vtipy. Nervozita, nic jiného.

„Protože nás máš rád, Namjunie," zavrněl Seokjin hláskem přeslazenějším než karamel, až Taehyeong nemohl jinak, než zhnuseně zkřivit obličej. Teď, když Jin přesunul svou pozornost jinam, se cítil zase normálně.

Namjunovo obočí vyletělo vzhůru. „Fakt?" divil se naoko. Příšerně laciné.

„No, když to říkáš," navázal, zatímco se protahoval na židli. „Musím padat. Dělám asistenta v terénu."

Taehyeong věděl, že jeho přátelé dnes zažijí noc plnou nejistoty a nepohodlí.

Namjun se otočil k Jinovi. „Jdeš taky?"

Seokjin zvedl ruce v omluvném gestu. „Později. Musím... mám ještě něco na práci," odpověděl neurčitě. „Později," zopakoval, když jej Namjun nepřestal pozorovat.

Člověk by neřekl, že se znají už celé roky – nesmělí jako školáčci při prvním setkání.

Taehyeong už si jejich debaty dál nevšímal. Nacpal do batohu složku s papíry (potřeboval k tomu jen tři pokusy), složenou mapu přihodil navrch, do kapsy zastrčil propisku povalující se mezi nepořádkem na stole a zamířil ke dveřím. „Odcházím," oznámil celkem zbytečně. Nervozita. „Přeji hezkou noc."

"Dobrou," loučily se s ním dva hlasy.

Později toho večera zamknul domovní dveře. Vzpomněl si na zakroužkované oblasti ve své mapě, a vzpomněl si i na to, že v jedné z nich se nachází jeho dům.

Blbost, říkal si. Náhoda. Nervozita.

Nic se nemůže stát, opakoval si, když se vyhrabal z postele, aby ještě jednou zkontroloval zámek na dveřích.

Chvíli váhal, zda vůbec nakrátko otevřít dveře na verandu. Začínám být paranoidní, vynadal si a poodsunul skleněnou tabuli, aby se vzduch mohl tenkým proužkem dostat dovnitř.

Pak odpadl na postel.

Navzdory únavě a tvrzení, že brzy se složí za bílého dne, mžoural do tmy.

Dnes neusne.

Zatímco se Taehyeong neklidně převaloval v objetí přikrývek, seděl Kim Seokjin za stolem v prázdné kanceláři. Rukama si podpíral hlavu, ale oči měl zavřené před světlem. Měsíční paprsky se propletly skrze ledabyle zatažené žaluzie a provokativně stékaly detektivovi po obličeji.

V duchu si znovu vybavil Taehyeongovu mapu. Věděl, že visí před ním, kousek nalevo, přilepená nerovnoměrně ustřiženou lepicí páskou. Levý spodní roh ležel zmačkaný na dně odpadového koše pod Namjunovým pracovním stolem – odtrhl se, když jeden z nich nedal pozor a prosmýkl se kolem mapy v příliš těsné blízkosti.

Myslí na ně.

Na Namjuna.

Na Taehyeonga.

Někde před ním, tak akorát na dosah ruky, bude o kelímek s tužkami opřený rámeček s fotografií pořízenou před pár měsíci na firemním maškarním večírku.

Bláznovství, pousmál se nad tím. Dospělí chlapi a budou se navlékat do oblečků jako malé děti.

Taehyeongovi ty šaty slušely. I Seokjin musel uznat, že tak nádhernou Popelku už dlouho neviděl. Se zmateným princem Namjunem a neodolatelnou Růženkou, ve kterou se pro změnu proměnil on sám, tvořilo blonďaté trio jasného favorita na hvězdy večera.

Dodnes se cítil okraden o cenu za nejlepší kostým.

Taehyeong na fotce je jiný než ten, se kterým se poslední měsíc potkával v kanceláři.

Jeho Taehyeong se často usmíval. Jeho Taehyeong hopsal po místnosti a utahoval si z Namjuna spolu s ním.

Tenhle Taehyeong v zoufalství maloval čáry na papír.

Ale tenhle Taehyeong býval jeho Taehyeong. A jeho Taehyeong vždycky našel nějakou cestu.

Spěšně psané přímky a kruhy se mu promítaly před zavřenými víčky, spolu s poznámkami psanými hustým písmem.

Postupuje souběžně s čarami vpřed, prohání se hlavní ulicí a nahlíží do zákoutí ukrývající mrtvé tváře. Dnes večer k nim přibude ještě jedna poslední.

Ještě jeden musí umřít.

Cosi projede jeho tělem; škádlivě šimrá obnaženou kůži, vysmívá se jeho nerozhodnosti.

Ví, jak to dnes skončí.

Vytáhne telefon z kapsy. Zpaměti naťuká číslo, které vytáčel už tolikrát před tím, a vyčkává.

„Jine? Kde jsi?" přivítá ho Namjunův hlas okamžitě.

„Vím, kde dojde k další vraždě," sdělí bez obalu.

Namjun se na druhém konci odmlčí. Vidí ho před sebou, jako vidí ulice a vrahovy stopy; soustředěný výraz, obočí zamračená, spodní ret vystrčený dopředu.

„Jsi si ji-"

„Vím to, Namjune," skočí mu do řeči. Dochází jim čas. „Věř mi. Prosím. Prostě to vím!"

Další dlouhé ticho.

„Mám zavolat Taehyeonga?"

„Nemusíš." Seokjin otevře oči a konečně ucukne z dosahu měsíčních spárů.

„Bude tam."