„...takže si myslím, že další vražda bude následovat zhruba tady," poklepal prsty na dvě naproti sobě zaznačené oblasti na mapě. Seokjin se rozvaloval v Taehyeongově křesle a s nicneříkajícím výrazem naslouchal teoriím, na kterých pracoval celé odpoledne.

Zběžně se ujistil, zda se mu stále daří držet Jinovu pozornost, a teprve potom pokračoval: „Víš, když to vezmeš matematicky, dost možná se pohybuje v nějakých vzorcích. Kdyby třeba pokaždé urazil zhruba stejnou vzdálenost, můžeme docela přesně určit, odkud bude vycházet."

„A ty víš, v jakých tvarech se pohybuje?" přerušil jej Seokjin. Za řeči si pohrával s poloprázdnou skleničkou vína, které mu Taehyeong ze zdvořilosti nabídl.

„No, uh... tuším. Může to být trojúhelník," načrtl zmíněný tvar rukou ve vzduchu, „nebo čtverec, to by taky dávalo smysl. A pak mě napadla ještě přímka," mávl napříč, „ale to by znamenalo, že pokaždé ujde větší vzdálenost, a..."

„Takže hádáš, fajn." Usrkl si ze sklenice a opatrně ji odložil na nízký stolek.

Stálo ho šílené množství energie, aby neztratil sebeovládání a neutrhl se na něj. Zatímco Seokjin se s arogantním úsměvem rozvaluje v křesle, Taehyeong se přes celé dva týdny nevěnoval ničemu jinému, než pátrání po Náměsíčníkovi. Nejedl, nespal, ztrácel schopnost racionálně uvažovat – a tohle se mu za jeho snahu dostává?

Až na to, že Seokjin měl pravdu. Nenašel jediný důkaz, který by posloužil jako spolehlivé vodítko. Pocit, že propátral všechny slepé uličky a žádné jiné už nezbývají, jej užíral.

Jeho mapa se v žádném případě nedala označit za dokonalý důkaz. Ale nabízela alespoň naději.

Udržel nervy na uzdě a klidným hlasem pokračoval:

„Hyeong, nic jiného nám už nezbývá. Prošli jsme všechny důkazy a nejsme o nic blíž k vrahovi, než moje mapa. Namjun mi nedávno poslal takovou studii, věrohodnou, fakt, a tam psali, že..."

„Ukaž mi ještě jednou tu přímku," skočil mu do řeči.

Taehyeong trochu podrážděně přelétl rukou nad rovnou čárou přes hlavní ulici. „Tady," doplnil celkem zbytečně. Seokjin se zvedl z křesla a jal se přímku prozkoumávat blíže.

„Ale stejně si nemyslím, že to je nejpravděpodobnější," pokračoval, zatímco se Jin hrbil nad mapou. „Spíš trojúhelník nebo čtverec, to by dávalo smysl..."

Následovalo dlouhé mlčení, kdy ani jeden z nich neměl co říct. Taehyeong se posadil na opěrku křesla a sledoval kolegu, jak zamyšleně jezdí prstem po mapě.

Když už nic jiného, alespoň to bere vážně, uklidňoval se. Sám si tou mapou nebyl zcela jistý, když ji staršímu prezentoval.

„Hele," promluvil Jin nakonec do ticha, „tady bydlím já!" Ukazoval do jedné z nakreslených oblastí za poslední vraždou.

„Tam nejspíš přijde další útok," potvrdil Taehyeong váhavě. „Kdyby se teda ukázalo, že opravdu postupuje po přímce..."

„A tady odtud by tedy musel být," pokračoval, aniž by poslouchal odpověď. „Hele, tvůj dům!"

„Celé dny ho naháním, a on nakonec bude bydlet naproti," povzdechl si odevzdaně. Už ho to napadlo předtím.

„Jen abys to nakonec nebyl ty," pošťuchoval ho. „Asi bych měl radši odejít, než se stanu další obětí."

„Náhodou, já jsem vzorný soused," bránil se oprávněně. „Z našeho sousedství jsem ještě ta lepší možnost."

Sotva to vyslovil, vzpomněl si na postarší paní odvedle, která ho už před delší dobou neustále pozorovala zpoza záclon.

Tenkrát pracoval na případu, který jej nutil sedět v kanceláři dlouho do noci. Když se jednou vracel domů zcela vyčerpaný ve tři ráno, nedal si pozor, zakopl o obrubník a narazil přímo do vyrovnaných plechových popelnic. Ta rána tenkrát probudila celou ulici.

Od té doby ji měl v patách, dokud ho nevyrazila nahlásit za rušení nočního klidu na policii. Ještě pořád vzpomínal na hrůzu, která ji nepochybně zaplavila, když ji obdařil milým úsměvem a vyzval ji, ať mu popíše svou stížnost. Od té doby měl klid.

Ano, Taehyeong je definitivně ta lepší možnost, pochválil se.

„Člověk nikdy neví," opáčil Seokjin a vrátil tak Taehyeonga zpět do reality. Rychle si vyfotil mapu na telefon, dopil odloženou sklenici s vínem, a zamířil do úzké předsíně.

„Asi nemám nic lepšího na práci, než toulat se městem a vraždit lidi," odvětil Taehyeong, následuje Jina ke vchodovým dveřím.

„Každý potřebuje koníčka. "

„Já nepotřebuju nic jinýho, než si pořádně odpočinout," brblal si pro sebe polohlasně, zatímco pozoroval Seokjina, jak elegantně nazouvá boty a zapíná vrchní knoflíček kabátu.

„Stres způsobuje náměsíčnost, víš to?" neodpustil si Seokjin poslední poznámku. Drobnou úklonou hlavy dal Taehyeongovi sbohem.

Taehyeong pozoroval, jak se vyšetřovatelova silueta couravým krokem vzdaluje od vchodových dveří a pomalu se noří do husté tmy.

Stál tam opřený o dřevěný rám ještě notnou chvíli poté, co Seokjin zmizel z dohledu. Hypnotizoval tmavé prázdno, opět ztracen ve svých myšlenkách.

Jestli tenhle případ vyřešíme, aniž bych ho musel sám zabodnout, bude to úspěch, myslel si uštěpačně.

Samozřejmě, měl Seokjina rád... ale občas by snad i ocenil, kdyby ho nemusel pár dní vidět.

Anebo pár let.

Ještě stále zíral do tmy, když uvažoval, kolik asi tak v dnešní době stojí letenky na Male Divy.