„Dobrý den, měl bych jednu otázku: neznáte náhodou někoho ze sousedství, kdo si v poslední době obarvil vlasy?"

Dotazovaná, starší žena oděná v zářivě žlutém županu a stejně barevných chundelatých papučích, si jej zpoza pootevřených domovních dveří podezíravě přeměřovala.

„Dělám... hm, výzkum... pro reklamní agenturu," objasňoval nepříliš přesvědčivě.

Poté, co absolvoval všechno to důvěrně známé 'Ne, nemáme, neznáme, mohl byste prosím odejít, děkujeme, na shledanou' a dveře před ním se s dutým prásknutím zabouchly, vzdal svou snahu a zamířil domů.

Procházel se rovnou hlavní ulicí, jednu ruku zaraženou hluboko v kapse, v druhé třímal složku s poznámkami. Proč jen ho nenapadlo vzít si batoh? Nemusel by pak nastavovat ruce mrazu.

Aby nějak rozptýlil mysl od úvah nad omrzajícími prsty, procházel si v duchu text, který teď studoval. Namjun mu přeposlal nějaké starší pojednání o sériových vrazích, které našel na internetu. Taehyeong si po večerech navykl zabalit se do huňaté, měkké přikrývky, a číst. Ke svému zklamání se však nikde nedočetl o náměsíčných sériových vrazích.

Studie mu přesto vnukla nápad. Snad předem marný a notně zoufalý, ale co mohl ztratit?

Sérioví vrazi se často pohybovali v určitých vzorcích. Proto si ještě to odpoledne koupil ve stánku na tržnici obyčejnou turistickou mapu.

Jen co přišel domů, vyhrabal v šuplíku s nářadím izolepu, mapu přilepil na zeď a fixou do ní zaznačil dva body. Dvě vraždy, dvě malé tečky.

Teď už potřeboval jen zjistit, kde se objeví ta třetí.

Možná na to šli celou dobu špatně. A možná se právě teď dopouští osudové chyby. Zoufalství se jej rychle zmocňovalo. Obcházel lidi jako obyčejný podomní prodavač.

Horší už to být nemohlo, že?

Ty a jiné myšlenky se mu honily hlavou, když se definitivně rozhodl. Proč se honit za vrahem, když si na něj může v klidu počkat?

Samozřejmě vycházel z předpokladu, že při příštím úplňku – už za dva týdny – Náměsíčník opět vyrazí do ulic. Stejně tak mu nikdo nemohl zaručit, že náměsíčný vrah si plánuje, kam příště udeří. Spoléhal se na víc věcí, než by mu bylo příjemné.

Přišel čas zahodit mentalitu detektiva a stát se umělcem.

Zkoušel do mapy zakreslovat různé obrazce. Začal přímkou – pomocí pravítka propojil oba body a protáhl čáru dál. Zběžně zaznačil další dva body ve stejné vzdálenosti od dvou původních. Špička jazyka mu samým soustředěním vykukovala z koutku úst.

Obě vraždy se odehrály v bočních uličkách, ale rychle si povšimnul, že se nachází poblíž hlavní třídy, kterou se shodou náhod sám často ubíral do práce. Nakreslil tedy druhou čáru souběžnou s hlavní ulicí a opět odměřil další dva body. Nakonec přidal ještě šišatý kruh, aby vytvořil kolem bodů celou malou oblast.

Co ještě mohl vyzkoušet? Napadly ho trojúhelníky. Od ruky načmáral několik tvarů, které připomínaly rovnostranný trojúhelník, kdy dva z jeho vrcholů značily křížky, které nakreslil jako první, a třetí místo, kde vrah může udeřit příště.

Hrál si s mapou ještě chvíli. Vyzkoušel křivku, kružnici i čtverec. Nové body se hromadily závratným tempem, až byl nakonec Taehyeong donucen přestat.

Odstoupil o několik kroků vzad a s rukama založenýma v bok si kritickým okem přeměřoval své dílo.

Rozhodl se zaznačit přímky a trojúhelníky barevnými fixami, pro větší přehlednost. Zdály se mu jako nejspolehlivější vodítka.

Nemohl si nevšimnout, že v jednom ze zaznačených okruhů se nacházel i jeho dům. „To abych se začal v noci bát," zamumlal si pro sebe.

Zíral na mapu ze všech úhlů, nakláněl se, lehl si na stůl hlavou dolů. Někde na tom papíře muselo být vodítko. Chtěl ho najít. Potřeboval, aby se nemýlil.

Vydržel se takhle nakrucovat celou hodinu. Když si však uvědomil, že se začíná ztrácet ve složitosti vlastních myšlenek, rozhodl se přestat.

Letmý pohled do okenního skla mu potvrdil správnost svého rozhodnutí. Pod zarudlýma očima už se rýsovaly temné kruhy.

Usadil se ke stolu, zapnul počítač a otevřel chat s kolegy. Potřeboval svůj objev s někým zkonzultovat.

Taehyeong: Hyeong?

Seokjin: Ano?

Taehyeong: Špatný hyeong.

Taehyeong: Počkat, kdo tě sem vrátil?

Seokjin: Mám své metody :)

Taehyeong: ...

Seokjin: A Namjun má až příliš často nehlídaný telefon

Taehyeong: Potřebuju s ním mluvit.

Taehyeong: Jde o Náměsíčníka, myslím, že jsem na něco přišel.

Seokjin: Vydrž minutku

Fajn, pokrčil nad tím rameny. Promrhal celý den, minuta navíc už ho nezabije.

Ukázalo se, že nemusel čekat ani tak dlouho. Trvalo jen pár vteřin, než displej telefonu oznámil příchozí hovor.

Příchozí hovor: Kim Seokjin

Přijmout / odmítnout

„Ty nejsi Namjun," stěžoval si rozmrzele a přiložil si telefon k uchu.

„Taky tě zdravím," odvětil Seokjin beze stopy rozčarování. „Tak povídej, co máš?"

„Čemu nerozumíš na větě 'Ty nejsi Namjun?'"

„Nejsem Namjun. Ale víš co jsem?"

„Idiot," zamumlal si Taehyeong neurčitě pod vousy.

„Jsem tvůj nový parťák!" oznamoval triumfálně. „Takže poslouchám."

Vážně? Po těch příšerných dvou týdnech beznaděje vyhrál navíc ještě hlavní cenu v podobě užvaněného pitomce za zadkem?

„Haló?"

Má náladu se s ním dohadovat?

„Tae? Jsi tam?"

„Můžeš se stavit u mě? Bude to na trochu delší vysvětlování..."