Celý den trávil procházením záběrů z bezpečnostních kamer. Hodiny a hodiny nahrávek z různých koutů města. Pro větší přehlednost si rozdělil jednotlivé čtvrti na sektory, které postupně procházel, ulici po ulici, kameru po kameře. Začal s těmi, jež se nacházeli v blízkosti místa činu, ale zatím neměl štěstí.

Sem tam se mihla nějaká postava, ale po počátečním nadšení a následném bližším zkoumání pokaždé dospěl k závěru, že se přece jen nejedná o jejich vraha. Detektiv Im mu poskytl seznam všech členů dvou gangů, které se tu noc potloukaly ulicemi, a Taehyeong byl nucen bombardovat Namjuna zrnitými screenshoty pokaždé, když nějaký nový příchozí nastavil tvář kameře. I když, sám by to kamerou nikdy nenazval – podle té kvality by tipoval, že video bylo natočeno na třicet let starou mikrovlnku.

Odpověď zněla pokaždé stejně: hledej dál. A tak pokračoval. Tu noc se venku potulovala spousta pochybných existencí, ale ta jedna specifická Taehyeongovi stále unikala.

A pak samozřejmě jenom odhadovali, že k vraždě došlo za úplňku. Odmítal přemýšlet nad možností, že by se pletli. To by jeho zdraví už neustálo.

Po druhém výjezdu do terénu oznámil, že bude pár dní pracovat z domu. S novým pracovním nasazením jej skolila nová vlna nemoci, a Taehyeong byl rád, když došel z postele až k počítači na druhé straně místnosti.

Když dvakrát zhlédl poslední nahrávku, s povzdechem otevřel skupinový chat se svými kolegy a začal psát, aby informoval Namjuna o stavu situace.

Taehyeong: Sektor 4 - nic.

Taehyeong: Přísahám, jestli během půl hodiny něco nenajdu, jdu spát.

Hmátl po hrnku s čajem, který si uvařil někdy kolem oběda, a se zkřiveným obličejem jej jedním mocným lokem vyprázdnil. Nesnášel studený čaj.

Upravil si deku přehozenou přes ramena a rozklikl další složku se soubory. 235 položek.

„Jupí," zkusil předstírat radost, aby zahnal ten příšerný pocit bezmoci.

V rohu obrazovky blikala nová zpráva. Že by snad jeho kolega měl větší štěstí?

Seokjin: ???

Taehyeong: Vražda. Náměsíčník. Vzpomínáš?

Seokjin: Aha! Ty myslíš tu svoji Mission Im-possible?

Taehyeong: Co?

Seokjin: Ale no tak!

Seokjin: Im. Possible.

Seokjin: Je to vtip!

Namjun: nikdo se nesměje

Že sis tenkrát radši nevzal tu dovolenou, nadával si. Přestože netoužil po ničem jiném, než svalit se na postel a spát, donutil se udržet oči otevřené a pokračoval v práci. Poslední složka.

Nahrávka číslo 824, pomyslel si nevesele, a stiskl přehrát. Přes snahu udržet si optimistický pohled na věc v sobě cítil narůstající vztek. Celé hodiny sledoval, jak se nic neděje.

Prázdno, prázdno, prázdno, hej, opět prázdno! Jaká to zábava! A co asi bude následovat?

Prázdno! Ano, správně! Nic jiného totiž na těch blbých nahrávkách není. Jen nuda, prázdno a...

Zarazil své myšlenky, když se na obrazovce mihl obrys postavy. Vypnul zrychlené přetáčení a vrátil se o pár vteřin zpátky.

Tady! Do záběru se vpotácela tmavě oděná postava se světlými vlasy.

A v ruce svírala nůž.

Rázem se mu vrátila energie. Našel ho. Cítil to v kostech. Tohle je on.

Nevěděl, jak to ví. Neměl pro to logické vysvětlení. Prostě to cítil.

Napjatě sledoval Náměsíčníka, jak klopýtá ulicí a zachází za roh. Zuřivě proklikával další klipy, pátral po kameře s jiným úhlem. Objevil pár dalších, ale všechny zvládly zabrat pouze záda.

Taehyeong: Hej, Namjun-ah, máme ještě nějaké záběry z okolí téhle ulice?

Taehyeong posílá fotografii.

Namjun: počkej, podívám se

„No tak, no tak," pobízel jej polohlasně. Nohou nervózně poklepával o podlahu. Namjun píše zprávu..., upozornil jej chat. Očima hypnotizoval ty tři tečky, jako by na nich závisel zbytek jeho života.

Namjun: poslal jsem ti všechno

Namjun: jestli chceš zkusit další kamery, musel bych si o ně zažádat

Namjun: ale mám pocit, že další už tam nejsou

Taehyeong: Potřebuju jeho obličej.

Taehyeong: Sežeň mi ty záběry.

Taehyeong: Je mi jedno jak.

Namjun: nic neslibuju

Únava, nemoc a celkové vypětí se na něm začínaly podepisovat. Jako by sám sebe pozoroval z dálky, když naštvaně ťukal do klávesnice pádnou odpověď.

Taehyeong: No to je skvělý! Tak já ho najdu, a ty mi řekneš, že nic neslibuješ? Úžasný! A jak ho mám teď asi identifikovat?

Seokjin: Co takhle Im-provizovat? :)

Namjun: přísahám, jestli nezmlkneš...

Seokjin: Tak co?

Taehyeong: Tak ti osobně zvalchuju Im-age, troubo

Seokjin: Trocha Im-itování ještě nikoho nezabila

Namjun: zatím

Taehyeong nechal vznikající hádku být a znovu zkusil projít záběry z vedlejších ulic. Několikrát ho zahlédl; jeho světlé vlasy svítily do noci. Ale ať už úmyslně či náhodou, obličej zůstával skrytý.

Fajn, není důvod panikařit, uklidňoval sám sebe. Upni se na něco nápadného.

Pohled mu padl na cizincovy vlasy. Většina lidí, které na ulicích potkával, byla černovlasá. Tím se kruh podezřelých značně zužuje. Přesto se však nejednalo o žádné zázračné vodítko. Nebylo zcela neobvyklé, aby si lidé barvili vlasy na hnědo.

Není to tak dávno, co to sám vyzkoušel. Chodil se světlými vlasy pár týdnů, než se barva vymyla a on se opět vrátil ke klasické černé.

Pořád to ale byl pokrok od ničeho, s čímž pracoval až do teď. Otevřel skupinový chat, aby se podělil o teorie, které mu táhly hlavou, ale Seokjin už načal nové téma.

Seokjin: Hele, Taehyeongu, kdy hodláš dopravit svoje líný pozadí do kanclu?

Seokjin: Je tu bez tebe nuda

Taehyeong: Hádej.

Taehyeong: Marodím.

Seokjin: Ale ale

Seokjin: Že by problémy s Im-unitou? :)

Uživatel Kim Namjun odebral Kima Seokjina z této konverzace.

Namjun: imbecil

Taehyeongovi se vkladl na tvář první úsměv toho dne.

Taehyeong: Nechtěl jsi říct Im-becil?

Namjun: nechtěl

Drobná chvilka radosti záhy skončila a Taehyeong byl nucen opět čelit realitě. Je o krok blíž k dopadení Náměsíčníka. A přesto ztracený víc, než kdy předtím.

„Proč světle hnědá! Proč ne třeba modrá," postěžoval si polohlasně. Odpovědí mu bylo ticho.

Kdyby tak měl dotyčný alespoň nějaký další výrazný znak, kterého by se mohl chytit... napadá na jednu nohu? Prsten na rukou? Ne? Tak co tedy? Přece nebude chodit dům od domu a vyptávat se lidí, jestli si náhodou v poslední době neobarvili vlasy...