Mrtvá těla jsou v pohodě.

Zvykl si na prázdné pohledy, ztuhlé svaly a opatrné ticho, které nebožtíky nevyhnutelně obklopovalo. S tím mohl pracovat.

Ale mrtvá rozkládající se těla... Jen málo věcí nesnášel stejnou měrou.

Když dorazil na domluvené místo, uhodil jej do nosu příšerný zápach zaschlé krve a hnijících tkání. Kůže, původně dozlatova zbarvená slunečními paprsky, teď přešla v nepřirozeně tenkou, bledou vrstvu, která se z těla odlupovala jako oprýskaná barva. Mrtvole chyběly celé chomáče vlasů. Na podlaze se povalovaly odpadlé nehty.

Instinktivně si přetáhl tričko přes pusu a nos, ale nepomohlo to. Vzduch nasáklý hnilobou znemožňoval Taehyeongovi normálně dýchat. Nohy mu zrosolovatěly a hrozilo, že každou chvíli omdlí a sesype se na zem hned vedle mrtvého nešťastníka.

„Taehyeongu? Taehyeongu!" pronikl k němu skrz clonu nevolnosti ostrý hlas staršího detektiva. „Půjdeme na vzduch, dobře?"

Donutil se přikývnout, ale nemohl od té hrůzy odtrhnout oči. Detektiv jej popadl za předloktí a krok po kroku odtáhl omámeného Taehyeonga ven z haly, kde policisté našli oběť.

Čerstvý vzduch (a další kafe, které mu nechali přivézt) udělaly Taehyeongovi zase dobře.

Když byl o několik minut později opět plně při smyslech a schopný vnímat, detektiv Im jej zasvětil do situace.

„Lee Wonjin, 31 let, podle všeho člen jednoho z místních méně významných gangů," identifikoval oběť. „Ještě to není úplně jisté, ale odhadujeme, že je mrtvý alespoň měsíc."

Přikývl na souhlas. Podle toho, v jakém stavu se tělo nacházelo, hádal by, že nežije už dobrých pár týdnů. To by ale znamenalo...

Další slova potvrdila jeho myšlenkové pochody. „Zmizel minulý měsíc za úplňku. Našli ho až před pár dny, ale policii se rozhodli zavolat teprve dnes nad ránem," pokračoval detektiv ve vypravování.

„Ztratil se při jedné z potyček, které před pár týdny měli s nějakou jinou skupinou. Nijak zvlášť to neřešili; občas se někdo prostě rozhodne vytratit, a jaká vhodnější příležitost by se mohla naskytnout, že?"

K jeho práci nevyhnutelně patřila schopnost uvažovat jako ostatní lidé. Vciťoval se do nešťastných obětí, vyděšených svědků a snažil se pochopit, nad čím přemýšlí člověk, když proti druhému pozvedne zbraň.

Uměl si to dobře představit. Kdyby šlo o něj a chystal se nenápadně utéct z místního gangu, vybral by si chvíli, kdy kolem bude dost zmatku, aby mu nikdo nevěnoval pozornost.

„A potom ho našli tady. Nejspíš chtěli tu halu využít jako sklad pro pašované zboží nebo něco takového, ale to už ať si zjišťuje někdo jiný."

Zlomyslně se usmál nad představou, že nebude jediný, kdo několik dalších nocí probdí.

„Každopádně, když ho objevili, rozpoutalo se peklo. Žádný z gangů se k tomu nehlásí a zbraň je taky neobvyklá..."

S těmi slovy vytáhl detektiv ze svého kufříku průhledný igelitový pytlík s důkazem bezpečně zavřeným uvnitř.

Taehyeong nemusel chodit blíž, aby předmět rozpoznal. „Ten samý, že?"

„Inu..."

Dopáleně mávl rukou, když pochopil, že si sám naběhl na pádnou odpověď. „Ano, já vím, ten první je u přece u mě na stole, sakra!" snažil se honem zachránit situaci.

„Tak se tak blbě neptej," neodpustil si detektiv poslední slovo. Pak se nad ním přece jen smiloval: „Budou ze stejné sady, to ano."

Zběžný pohled odhalil, že nůž v pytlíku se nenachází zdaleka v tak špatném stavu jako ten, který našli před týdnem. „Vzorky DNA?" odvážil se doufat.

Odpovědí mu bylo zavrtění hlavou. „Ten nůž prošel rukou tolika lidem, že z toho nejspíš nic nebude. Členové toho gangu jej podle všeho nechali mezi sebou kolovat, aby zjistili, jestli někomu nebude přece jen povědomý."

„Skvělé," utrousil. Už si skoro může založit sbírku nefunkčních důkazů.

Detektiv jen pokrčil rameny. „Pořád to může být jen jedna velká náhoda a my se honíme za úplně jiným člověkem."

„Ale tomu nevěříme," ušklíbl se Taehyeong. Pravda, jak sám řekl už před týdnem, tyhle nože má doma snad každý, ale důkazy pomalu zapadaly do vzoru. Náhoda se mu nezdála pravděpodobná.

„Ne," souhlasil s ním starší muž, „ale nesmíš se na to příliš spoléhat. A teď mě omluv, musím se tam vrátit," dodal, přátelsky jej poplácal po rameni a zamířil zpět do haly.

Taehyeong venku osaměl. S nic neříkajícím výrazem pozoroval dva holuby, jak se kousek od něj přetahují o odhozený kousek starého chleba a u toho směšně plácají křídly ve vzduchu. Bylo to jednodušší, než uvažovat nad ultimátem, které dnešním vyšetřováním vzniklo.

Jestli nechce vyjíždět k další vraždě, musí dopadnou vraha do příštího úplňku.

Zbývají tři týdny.