Pracovní večeře jsou zábava.

Pracovní večeře pomáhají uvolnit se.

Pracovní večeře nejsou zas tak náročné.

Zatímco se piplal s prostíráním stolu, snažil se vybavit si, která že část těchto tvrzení je pravdivá. Určitě se ve svých výpočtech musel plést, protože ať přemítal, jak přemítal, pořád mu vycházelo jedno velké tlusté nic.

Když se před lety stěhoval od rodičů, dostal od nich darem jednoduchý, ale vkusný příborový set složený z hůlek, lžic a nožíků na maso, jak bylo v jeho rodině tradicí.

Nepoužíval ho často, vytáhl ho na světlo světa párkrát do roka při slavnostnějších příležitostech. Jako pracovní večeře, odfrkl si v duchu a naaranžoval hůlky do požadované pozice. Když je zrovna nepotřeboval, zachovával je v původním obalu, stejně tak lžíce. Nože ale vybalil a zastrčil do příborníku, aby je měl stále po ruce.

Tedy takový byl alespoň záměr. Ve skutečnosti strávil notný kus odpoledne marnou snahou vzpomenout si, kam jen je zašantročil, neboť v příborníku se neobjevily ani po osmi dodatečných kontrolách.

Přitom by přísahal, že je tam určitě zahlédl před pár týdny, když tenkrát hledal metličku na vajíčka...

V první řadě ani netušil, proč k té nabídce vůbec přistoupil.

Protože jsi zdvořilý a slušně vychovaný mladý muž, Taehyeongu, odpověděl sám sobě. Proto.

To mu ale nijak nebránilo tiše proklínat svou pošetilost, zatímco se snažil na poslední chvíli přivést kuchyni a jídelnu do jakžtakž přijatelného stavu.

Práce na případu a následných pár hodin neklidného spánku si uzurpovaly všechen volný čas běžně věnovaný takovým maličkostem, mezi které spadal i pravidelný úklid. Posledních několik dní v kuchyni trávil minimum času – tak akorát, aby stihl ohřát primitivní pokrmy jako polévku z pytlíku. Talířky pak ledabyle odložil na nejbližší volnou plochu.

Špinavé nádobí pod sebou takto pohřbilo celou kuchyňskou linku. Dřez přetékal miskami se zaschlými zbytky rýže a pod skříňkami dokonce našel zakopnuté tři lžičky obalené vrstvičkou prachu. Matně si vzpomínal, že je asi před týdnem špičkou boty odsunul kamsi bokem, když se mu vysypal šuplík s příbory a on neměl sílu ani náladu nešťastnou situaci řešit.

Tak jsou tedy tady. Kdyby měl tak stejné štěstí s hledáním těch zpropadených nožů...

Nejspíš je nakonec objeví zaházené někde vespod, pod vší tou spouští. Ano, tak to určitě bude. Teď na to kápl. Vyřešil celou velkou záhadu. Zaslouží si gratulaci, nějakou tu nablýskanou medaili a poplácání po zádech.

Kim Taehyeong, vrchní specialista oddělení stopování ztracených nožů. Měl by si to nechat vytisknout na cedulku a vystavit v kanceláři. Hned vedle certifikátu Výherce soutěže Zoufalý detektiv roku 2019.

S nepořádkem v kuchyni si nakonec poradil po svém. Co mohl, nacpal do myčky a zbytek napasoval do dřezu, který následně přikryl neprůhledným igelitem. Drobky smetl na hromádku a vyhodil do koše, a kuchyňskou linku zběžně umyl vodou se saponátem. Nejednalo se o ideální výsledek, ale teď už si o něm kolegové budou myslet, že je podivín a ne prase. Kdyby si měl vybrat, bral podivína všema deseti.

Zrovna přenášel porcelánovou mísu s horkou rýží ke stolu, když se ozval zvonek ode dveří.

„Zatraceně," zaklel, když se instinktivně otočil a část obsahu mísy vlivem prudkého pohybu vyletěla na zem. Zvonek zadrnčel ještě jednou.

„Už jdu! Jdu!" křikl do předsíně, zatímco v panice zakopával rýži pod křeslo, mísu stále v rukou. „Jsem na cestě!"

S nejhorší krizí zažehnanou odspěchal ke dveřím. Neodložil ji ani tehdy, kdy neměl čím uchopit kliku u dveří. Automaticky poodstoupil a natáhl nohu, nakopl kliku a zámek povolil.

Dveře se otevřely a příchozím hostům se naskytl pohled na Taehyeonga s rudými tvářemi, balancujícího na jedné noze s mísou rýže.

„Dobrý večer," nahodil na tvář ten nejupřímnější úsměv, na jaký se v té chvíli zmohl, přičemž se snažil ignorovat Seokjinův pobavený výraz a nadzvednutá obočí detektiva Ima.

„Pojďte dál." V poslední chvíli upustil od myšlenky pobídnout je mávnutím ruky.

„Máš to tady, ehm, pěkné," snažil se Namjun zamluvit poněkud trapnou situaci, zatímco si odkládal kabát.

Než stihl přikývnutím vyjádřit tichý dík, opět jej přerušil Jinův hlas.

„Tae... nehoří tady něco?"

„Sakra! Sakra!" nadskočil na místě. Kdy naposledy viděl maso?

Bez přemýšlení strčil mísu rýže do náručí nejbližší osoby – shodou okolností se jí stal právě starší detektiv – a odsprintoval do kuchyně, odkud už se linuly proužky kouře.

„Musíte ho omluvit," zachraňoval Namjun situaci a Jin pohotově přitakával. „Je trochu... hm, přepracovaný."

Taehyeong tahal z trouby plech s něčím, co připomínalo kus uhlí, zatímco v duchu přemítal, jak by asi tak mohla chutnat rýže s instantními nudlemi.