Dveře zapadlé kavárny se se zaskřípěním pootevřely. Zvoneček nad nimi zacinkal do ticha, když Taehyeong celý prochladlý vstupoval dovnitř. Za tu krátkou chvíli, kdy je vyndal z hlubokých kapes, se do jeho rukou stihly zabodnout mrazivé jehličky a nepříjemně jej štípaly.

Přiložil si dlaně k obličeji a zhluboka na ně vydechl. Tělesné teplo a fakt, že se nacházel uvnitř, mu pomalu začaly ulevovat.

Kavárna byla až na tiše se pochechtávající dvojici chlapců sedící u stolu v rohu místnosti prázdná. Nebylo se čemu divit; letmo se podíval na hodinky na zápěstí – za pět minut sedm ráno. Dalo se mluvit o štěstí, že vůbec našel místo, kde měli v tuto nezbožnou hodinu otevřeno.

U baru nikoho neviděl. Popošel blíž a se zaujetím si prohlížel vystavené zákusky, zatímco čekal, až někdo přijde. V břiše mu kručelo, když pohledem ochutnával čokoládový dortík se šlehačkou a ovocem. Jindy by se snad i zdržel na snídani, ale dnes jej tlačil čas; ostatně jako celý předchozí týden. Od té doby, kdy přijal spolupráci na případu, se prakticky nezastavil.

Z prostor pro zaměstnance vylezl barista, věkově podobný Taehyeongovi. Pohled upíral ke špičkám bot a schovával tak před světem obličej a nachově rudé tváře. Ve vlasech měl mladík nasazenou čelenku s roztomilými, chundelatými králičími oušky.

Při pohledu na něj se mu na tvář vloudil rošťácký úsměv. Někde za sebou slyšel uchechtnutí. „Dobré ráno," pozdravil zvesela.

„'bré ráno," zamumlal mladík se zaječí čelenkou neochotně.

„Dal bych si latte, s sebou, jestli mohu poprosit..." odmlčel se a naklonil se přes pult, aby si mohl prohlédnout chlapcovu jmenovku. S pozvednutým obočím ji přečetl nahlas: „...Bunny?"

Dvojice za ním vyprskla smíchy, zatímco chlapcovy tváře nabraly nový, sytější odstín červené.

„Jeongguk," procedil skrze zuby a než mohl Taehyeong cokoliv říct, pokračoval: „Byla to sázka."

„Mlčím," zvedl ruce v hrané nevinnosti. Bunny Jeongguk odspěchal připravit Taehyeongovi jeho ranní kávu. Ten mezitím vydoloval z hlubokých kapes několik drobných, o nichž doufal, že stačí pokrýt jeho útratu.

Vyměnil peníze za kelímek s horkým nápojem. Když se loučil, zazubil se na chlapce za pultem. „Sluší ti to," mrkl na něj spiklenecky a za divokého řehotu dvou osob a Jeonggukova rozpačitého děkování vylezl zpět do té zimy.

Dopřál si dlouhý doušek a okamžitě cítil, jak se mu navzdory mrazu rozlévá příjemné teplo po celém těle. Cítil se skoro jako doma.

Byla by to dokonalá chvilka uprostřed nedokonalého dne, kdyby jej z rozjímání nevyrušil zvonící telefon. Volnou rukou jej vyštrachal z kapsy u kalhot. Příchozí hovor, hlásil displej. Detektiv Im.

Neobratně stiskl tlačítko přijmout hovor. „Haló? Detektive?" halekal do telefonu. „Já vím, že po mně toužíte, ale takhle po ránu..."

„Sklapni a doprav svou prdel ke starým továrnám za město," zavrčel na něj známý hlas.

„O co jde?" odhodil žertovný tón stranou. „Našli jste nějaké důkazy k případu Náměsíčníka?" Začali tak mezi sebou říkat neznámému vrahovi. Bylo to rozhodně lepší, než jen 'neznámý vrah'. A taky víc cool, jak si už mockrát uvědomil.

„Tohle tě bude zajímat," sliboval detektiv místo odpovědi. Další věta poslala Taehyeongovi do krve víc energie, než celý kelímek kafe.

„Vypadá to, že tu máme sériového vraha."