Taehyeong se pohupoval na židli; nohy si opřel o hranu stolu a z koutku úst mu vykukovala tužka, kterou ve svém zamyšlení okusoval. Zatímco nepřítomně zíral na zeď před sebou, snažil se z nejasných útržků poskládat celý příběh.

K vraždě došlo nad ránem, ještě před svítáním. Vrah, podle všeho ne při smyslech, zaútočil na oběť. „Ten chlapík na něj nejdřív volal. Ptal se: Hej, je vám něco? A hned na to: Probuďte se!" líčil Taehyeongovi svědek třesoucím se hlasem.

To bylo vše. Na základě jediné výpovědi a dvou vět musel vystavět profil vraha.

„A pak ten výkřik," doplnil Taehyeong. Celý příběh si vyslechl už v autě, ale pro jistotu nechal muže, aby mu ho na stanici převyprávěl ještě jednou, pomalu a postupně.

Svědek přikývl. „Spěchal jsem za nimi, ale nebyl jsem si jistý, v které ulici, ani jak daleko..."

Neuměl si představit hrůzu a zmatek, které musel slepec prožívat. Kdyby se na jeho místě ocitl on, pravděpodobně by vzal do zaječích.

Kdyby teda věděl kudy, že...

To jsou hloupé vtipy, Taehyeongu, napomenul se v duchu. Raději se rychle vrátil k tématu: „Takže jste ho hledal asi hodinu, říkáte?"

Dávalo to smysl; vrah měl mezitím spoustu času opustit místo činu. A potom... Hrdlo se mu podvědomě stáhlo, když se dostali k té části příběhu.

„Dokud jsem o něj nezakopl, ano," přisvědčil svědek. Křečovitě svíral svou hůl, až mu zbělely klouby na rukou. Až příliš naléhavě ze sebe dostal: „Je to všechno?"

„Všechno," potvrdil Taehyeong. „Děkujeme vám za pomoc."

S těmito slovy a drobnou úklonou – byl to zvyk, jasné? – se rozloučil a zamířil do své kanceláře, ze které ráno ve spěchu vyběhl.

Seokjin mezitím stihl odejít domů, dohnat spánkový deficit z předešlé noci, a po Namjunovi nebylo ani vidu, ani slechu. Denní tisk ležel úhledně složený na stole.

Taehyeong svlékl kabát a ledabyle jej odhodil na věšák; bohužel příliš velkou silou. Oděv odletěl dál, než Taehyeong zamýšlel, a spadl na podlahu pod věšákem.

Taehyeong nechal kabát kabátem a pokládal se na židli a přemýšlel.

A přemýšlel...

A přemýšlel...

A nenapadlo jej nic slibného. Neměl popis osoby a postrádal i motiv, se kterým by mohl pracovat. Pokud věděl, nenašlo se nic, co by ukazovalo, kudy se vrah vydal, ale s tím by přece jen mohl něco udělat...

Z uvažování ho vytrhla smršť nadávek – Namjun se vrátil a na cestě ke svému místu zakopl o pohozený kabát. Teď s ublíženým výrazem poskakoval na jedné noze, rukama si třel bolavý kotník a u toho zasypával Taehyeonga proudem nepěkných slov.

„... nezodpovědný, nebezpečný, nepořádný!" spílal mu.

„Ne-zájem, Ne-mjune," opáčil. Koutky úst mu cukaly nad vlastní slovní hříčkou. Nezdálo se však, že by Namjun jeho kreativitu oceňoval.

„Jsi horší než Jin," řekl mu, jako by to snad byla urážka. Záměrně se posadil tak, aby Taehyeongovi nastavil záda.

Mladému detektivovi se konečně podařilo nadobro skrýt úsměv pod povrch. „Hej, no tak, vždyť to byl jen vtip. Potřebuju pomoc," dodal. „Záznamy z bezpečnostních kamer z dnešní noci."

V mžiku byl na nohou – rukou šátral v zadních kapsách kalhot, kam většinou schovával papíry s poznámkami. „Počkej, někde tu budu mít i adresu, jestli ti to pomůže..."

Namjun vrtěl hlavou dřív, než to stihl doříct, ale ne z trucu. „Nad ránem vypadla v celém městě elektřina. Detektiv Im to po mně chtěl už před hodinou, ale nic z toho nevytáhnu," zasvěcoval jej do situace. „Je mi líto. Nemohu sloužit."

Tón jeho hlasu naznačoval, že se o žádnou zvlášť velkou lítost nejedná.

„Ale kdybys měl zájem, můžu ti vytáhnou okolí pár hodin před tím. Nejspíš to k ničemu nebude, ale tak, kdybys měl pár hodin volného času..."

"Mhm," zabručel neurčitě. Taehyeong už ho nevnímal. Znovu se ponořil do svých myšlenek.

Namjun si hlasitě povzdechl. Je jen otázkou času, kdy Taehyeong znovu procitne a bude po něm chtít zmíněné dokumenty. „Jako bych ti je teď nenabízel, že," utrousil a pustil se do stahování.