Nepříjemně mu táhlo na nohy.

Kim Taehyeong se se zasténáním převalil a zachumlal pod deku v marném pokusu zahřát se, ale škoda už byla napáchána. Chodidla mu promrzla v listopadovém nočním průvanu. V krku ho škrábalo a nos měl ucpaný; tyhle tři věci jej definitivně donutily opustit říši spánku.

Rozhlédl se po pokoji a z úst mu uniklo další zakňourání, když pohledem spočinul na doširoka otevřených dveřích na verandu. Copak si stokrát neopakoval, že musí dveře bezpodmínečně zavřít? Když před pár týdny odpadl dřív, než to stihl udělat, zatopil mu noční déšť podlahu a navlhla mu celá postel. Teď se jeho pokojem proháněl pro změnu mrazík a vysmíval se podrážděnému Taehyeongovi.

S brbláním se vyštrachal z postele. Ze skříně vytáhl nejteplejší ponožky, které vlastnil, a natáhl je na ledová chodidla. Přes ramena si přehodil starou košili na doma a odšoural se do koupelny. Odraz v zrcadle jej naštvaně pozoroval. „Taková blbost, Taehyeongu," vyčítal mu. Přitom by přísahal, že ty zatracené dveře zavíral...

To byla poslední kapka. Unavený, přepracovaný a teď ještě ke všemu i nachlazený Taehyeong ztratil trpělivost a hned toho rána si v práci zažádal o týden placeného volna.

„Nevydržíš to ani den," utahoval si z něj Kim Seokjin, kolega a kamarád z kanceláře, jen co Taehyeong tu převratnou novinu oznámil.

Taehyeong pracoval jako mladý, ambiciózní policejní detektiv už něco přes dva roky. Seokjin jej původně zaučoval, a přestože si od něj svého času vyslechl dost uštěpačných poznámek, že by mu vystačily na celý život, stali se z nich nakonec dobří přátelé, a na Jinovu žádost i parťáci.

V kanceláři s nimi seděl ještě Kim Namjun, většinou zamlklý, ale mimořádně inteligentní a sympatický vyšetřovatel. A právě on se Taehyeonga teď zastal.

„Dej mu pokoj, Jine. Zaslouží si dovolenou," odpálkoval jej, aniž by vzhlédl od svých novin. Kupoval si je každé ráno, a pracovní den oficiálně nezačal, dokud se neprokousal až ke sportu na poslední straně.

Seokjin nad tím mávl rukou. „Neříkám, že nezaslouží. Říkám, že nejpozději zítra ho máme na prahu, i s úpěnlivou prosbou," pokračoval a u toho si protahoval svaly ztuhlé dlouhým sezením při noční směně.

Jina měl rád. Nejednou jim zpříjemnil den nějakým svým přihlouplým vtípkem. Někdy – a dnešek se k tomu závratným tempem blížil – by však staršímu nejradši zacpal pusu lepicí páskou.

„Vsadíme se?" navrhl Namjun.

„Patnáct tisíc," chytil se okamžitě Seokjin. „Můžeš mi je dát teď a tady."

„Hej, nezapomínáte na něco?" ošil se Taehyeong. „Já jsem tady!"

„Přesně tak," pokyvoval Seokjin pochvalně.

Než mohlo nevinné pošťuchování pokračovat, ozvalo se ostré zaklepání na dveře.

„Dále!" křikli všichni tři zaráz automaticky. Dovnitř vešel muž ve středních letech. Kolébavě se šinul vpřed. Za chůze se podivně hrbil a vtahoval hlavu mezi ramena, až Taehyeongovi připomněl suchozemskou želvu. Prsty si mimoděk pohrával s draze vyhlížející sponou na opasku.

Těkavým pohledem přejížděl místnost a tři muže usazené kolem stolu. „Detektiv Kim?" promluvil nakonec.

Namjun složil noviny na stůl. „Ano?" optal se se zdvořilým zájmem.

„K vašim službám," mrkl jeho směrem Seokjin.

„Přítomen," přisadil si Taehyeong.

Želví muž před nimi zrudl, když mu došlo, že si z něj tři detektivové dělají dobrý den. Přestal si hrát se sponou a místo toho si rázně založil ruce v bok, aby podpořil svou zraněnou důstojnost. „Detektiv Kim Taehyeong," upřesnil trochu strnule.

„Taktéž k vašim službám," usmál se Taehyeong a po vzoru staršího kolegy mrkl jedním okem. „Jak mohu pomoci?"

Želvák přešlápl. Měřil o několik palců méně než Taehyeong a při hovoru musel legračně natahovat krk, aby mu viděl do tváře. „Detektiv Im pro vás má případ," sdělil prostě.

„Ach," vydechl Taehyeong. Rukou si promnul vlasy na zátylku. „Je mi líto, ale já si od zítřka beru dovolenou, takže..."

„Ano, detektiv Im to zmiňoval. Ale taky vám mám vyřídit, že tuto nabídku určitě nebudete chtít odmítnout," dodal a vyčkával, jak na Taehyeonga jeho slova zapůsobí.

Zvědavost se usídlila v jeho mysli. Pokynutím ruky muži naznačil, ať pokračuje.

Ten ještě pár vteřin zálibně mlčel, aby si vynutil detektivovu plnou pozornost. Pak spustil: „Ano, jedná se skutečně o zajímavý případ. Vrah byl totiž podle všeho náměsíčný."

Taehyeongovy oči se zablýskly zájmem.

„Ehm," odkašlal si a věnoval významný pohled dvojici detektivů vedle něj. „Pánové, omluvte mne. Musím si, hm, na chvíli odskočit."

Několika dlouhými kroky překonal vzdálenost, která jej dělila ode dveří, a zmizel z dohledu. Želvák zůstal zmateně stát uprostřed kanceláře.

Namjun poraženě schoval hlavu do dlaní. „To se mi snad zdá," naříkal.

Seokjin vítězoslavně natáhl ruku. „Patnáct tisíc," napovídal s úsměvem.