Posedával u stolu a prohlížel si fotografie ze svého mládí. Stálo na ní pět mladých studentů. Newt stál uprostřed. Po jeho levici stála dívka snědší pleti s dlouhými tmavě hnědými kudrnatými vlasy. Jako jediná se neusmívala. Její pohled směřoval k Newtovi. Její tělo zahaloval zelený hábit. Po jeho pravici stála dívka bledá jako sníh se světle hnědými vlasy a s čistě modrýma očima. Široce se usmívala a hleděla na Newta. Barva oblečení ladila k jejím očím. Hned za ním vykukoval jediný jeho kamarád, který se nepřestával zubit. Jeho kaštanové vlasy mu padaly neustále do očí. Další člen stál na špičkách, aby na fotkách byl vidět. Byla to dívka s krásnými  zrzavími vlasy, která mávala na fotografa, aby alespoň zaznamenal její ruku. Oba měli kolem krku nebelvírskou šálu. Poslední dívka napravo od mladíka  rudovlasá dívka se spletenými vlasy do drdolu. Usmívala se jako sluníčko. Byla oblečená ve stejných barvách jako Newt.

Usmíval se na ně. Cítil to štěstí a radost, jako kdysi. Chtěl je opět vidět. Přece bez nich by nebyl takový, jaký je. Nepocítil by sílu přátelství a důvěry.

Ucítil něčí ruku, která ho pohladila po rameni. Lehce sebou cuknul, ale i přesto svůj pohled věnoval fotografiím.

Občas zaslechl o dvou svých kamarádkách. Jedna z nich byla Leta Lestrange, která byla známá díky svým výtržnostem na škole. Newt ji vždycky bral jinak. Leta pro něho byla laskavá, přátelská, milá a starostlivá. Takovou ji nikdo neznal kromě Newta. Měla si brát jeho bratra Théseuse. Newt kdysi do ní byl zamilovaný, alespoň si to myslel. Časem jeho city pobláznila další dívka, o které by se rád doslechl, jak se má a jak se jí daří v životě. Newt se lehce dokázal zamilovat, ale nikdy nedokázal říct, co vlastně cítí.

Zkoušel ji hledat, ale marně. Nikdo o ní nevěděl naprosto nic, jako by se propadla do země. Newt to vzdal, a proto posedával u fotografií. Snažil se dva roky ji najít, ale marně. Nenašel ani jednoho ze svých kamarádů. Slehla se po nich země. Hledal naprosto všude. Používal různé informátory, i jako učitel Bradavic o nich nic nevěděl. To bylo zvláštní. Albus Dumbledore věděl o svých bývalých žácích všechno.

Newt z toho byl velice smutný. Zažil s nimi tolik zábavy, ale teď v dospělosti neměl nikoho do té doby, dokud nepoznal Tinu a její sestru. Do toho se připletl mudla Jacob. Nikdy by do sebe neřekl, že jeho kamarád bude člověk z daleka a k tomu všemu mohl mít slečnu, ke které též city choval. Problém byl, že Newt se nevyznal ve svých citech. Potřeboval na ně odpověď.

Leta si měla v dávat za jeho bratra Théseuse a dívka v modrém hábitu byla pryč. Nadobro, ale srdci nedokázal poručit. Musel ji najít a zeptat se na tu noc. Potřeboval tolik odpovědí. Kdyby tehdy přišel, změnilo by se všechno a byl tu se všemi přáteli? To byla otázka. Myslel na to a snažil se přijít na nejlepší řešení, jenže bylo všechno složité i na něho. Pozvedl zrak a pohlédl na Tinu, která se na něho usmívala. Úsměv jí oplatil a vrátil svůj pohled k fotografiím. Vytáhnul další, na které byli všichni. Byli tak šťastní a bezstarostní.

„To byli oni?" vytrhla ho z přemýšlení. Newt přikývl. Nezmohl se na víc.

„Ano byli to mí přátele," zašeptal. Týna ukázala prstem na dívku snědší pleti, která byla po Newtovo levici.

„To je Leta, že? Ta, která si má brát tvého bratra." řekla usmívající se. Newt pouze přikývl. Zapřemýšlel nad tím, jaké by to bylo, kdyby si Leta nemusela vzít Théseuse. Odpověděla by mu na všechny otázky? To nemohl vědět.

Leta ho pokaždé odbyla, když se jí zeptal na něco z jejich minulosti. Mrzelo ho to. Myslel si, že jejich přátelství má stále stejně silné pouto jako kdysi. Pletl se. Poslední dobou se pletl hodně.

„A kdo je tahle dívka?" ukázala opět prstem na dívku na jeho pravici. Její vlasy byly spletené ve dvou copech. V očích měla tolik upřímnosti a laskavosti. Newt vždycky tvrdil, že byla nejupřímnější člověk na světe.

„To je Lucy," jednoduše odpověděl. Najednou jeho srdce sevřel nějaký divný pocit. Stále se utápěl v jejím pohledu. Zakroutil hlavou a pohlédl na zbytek party. Poté vzhlédl na Tinu, která si zamyšleně prohlížela fotografii. Newta pohladila po jeho rozcuchaných vlasech.

Snažil se v jejích temně hnědých očích najít odpovědi, ale nedařilo se mu. Proč by se Tina zajímala o jeho bývalé kamarády? Možná jí jen na Newtovi tolik záleželo, že chtěla jen pomoci.

„Vzpomínám si, když jsem byla já na škole. Měla jsem kamarádku, se kterou jsem trávila čas a dělala hlouposti. Občas si na ni vzpomenu a přemýšlím jaké by to bylo, kdybychom se opět potkaly." Zamyslela se a pokračovala „Ale to je minulost. Zkus se tím Newte nezabývat. Je to minulost a pokud je nemůžeš najít, tak oni nechtějí, aby je někdo našel. Až budou chtít být viděni. Uvidíš je. Měl bys na to teď zapomenout a pokračovat ve své knize o fantastických zvířatech. Přece nikdo jiný by ji nenapsal," zasmála se a pohladila ho po tváři. S úsměvem na své tváři odešla z místnosti.

Newt se nad tím zamyslel. Nebyl schopen se vzdát svých vzpomínek a pocitů. Možná měla pravdu. Až budou chtít být viděni, uvidí je. Povzdechl si a složil všechny fotky do úhledného komínku, který poté uklidil do krabičky. Vzal ji do ruky a položil ji na nejvyšší polici. Tina měla pravdu. Musel pokračovat v práci. Ničím se nerozptylovat.

Vrátil se ke své rozpracované knize. Připravil si veškeré psací potřeby a své poznámky. Pročítal si je a poté pokračoval v psaní své knihy, ale nedokázal napsat ani čárku. Po chvíli si na něco vzpomněl. Pousmál se sám pro sebe.

Popadl noviny, které leželi na stoličce kousek od něho. Začal s nimi listovat až narazil na jeden článek. Přelétl očima nadpis. "Překupníka a jeho pomocníka dopadla neznámá trojice cizinců, kteří je postavili před spravedlnost. Předali je bystrozorům v Americe." Newt pokračoval ve čtení. Žádné jiné informace o cizincích nebyli napsané. Pouze, že se objevili a hned zmizeli.

„Přece jen bych to mohl zkusit naposledy." Zamumlal si sám pro sebe. Bleskurychle se zvedl ze židle a popadl svůj kabát.

Sebral si pár věcí, a hlavně svůj kufřík, který položil na stůl a přepnul zámky, které otevřely prostorný kufřík. Vložil do něj veškeré své věci a opět ho zavřel. Zámky přepnul do stavu, který měli předtím. Uchopil kufřík za vrchní ucho a vydal se na svou cestu. Vytáhl z kabátu hůlku, s kterou párkrát mávl a zmizel.

Objevil se před ministerstvem, kde se snažil najít Letu. Vstoupil dovnitř a hledal recepci. Po úspěšném hledání se optal na Letu Lestrangerovou. Postarší paní ho nasměrovala. Poděkoval a zamířil daným směrem.

Snažil si v hlavě urovnat myšlenky. Hlavně na co se jí chtěl zeptat. Věděl, že se na něho Tina bude zlobit. Opět se pouštěl do věcí, které měl nechat za sebou. Minulost je minulost, tohle slýchal každý večer, ale Newt se nechtěl vzdát.

Došel před pracovnu Lety. Zhluboka se nadechl. Celý se třásl, ale i přesto se odhodlal zaklepat. Po chvilkovém čekání se ozval hlas za dveřmi, který ho vyzval ke vstoupení. Chytl za kliku a jemně za ní zatáhl. Dveře se otevřely a on vstoupil. Leta pozvedla svůj pohled o papírů, které si pročítala. Její tvář se rozzářila a byla v naprostém údivu.

„Newte, co tu děláš? Nečekala jsem tě tady!" Nemohla se přestat usmívat. V jejím hlase znělo nadšení. Zvedla se ze židle a pomalými kroky přestoupila před svůj. Letu a Newta od sebe dělilo jen pár kroků.

„P-potřebuju s t-tebou m-mluvit," zakoktal se. Svůj pohled směřoval do země. Nedokázal se lidem dívat do tváře, hlavně když s nimi měl udržet oční kontakt. Bylo to to nejhorší i komunikace mu dělala problém. Byl jiný než ostatní. To ho dělalo výjimečným.

„O čem? Stalo se něco?" pohlédla na něho ustaraným pohledem.

„J-je to těžké ř-říct. T-ty a Théseus j-jste b-byli n-na tom v-vyšetřování?" pokusil se pozvednout pohled, ale pouze na zlomek malé chvilinky.

„Proč se na tohle ptáš? Nikdy jsi se o to nezajímal." Zmateně na něho hleděla. Přistoupila pár kroků blíže k Newtovi.

„Ř-říkala jsi, že j-jsi je v-viděla. T-tu noc." Zvážněl, ale pohled stále zůstával u země.

„Newte, neviděla. Vždyť sám víš, že jsou pryč. Slehla se po nich země. Lidé tvrdí, že jsou mrtví i já tomu začínám věřit," zašeptala sklesle. Svůj pohled přesměrovala zpátky na Newta, který těkal očima z jednoho místa na druhé. Lehce se klepal. Leta poznala, že to přehnala.

„Newte," přistoupila blíže k němu. Chtěla položit ruce na jeho ramena. Newt byl o něco vyšší než Leta. Chybělo pár centimetrů, když Newt sebou ucuknul a odstoupil pár kroků zpátky.

„Lhala jsi mi!" Pohlédl ji přímo do očí. „Odepsala jsi je už dávno!"

Leta chtěla protestovat, ale nestihla nic říct. Hledala ty správná slova, která by zachránila jejich vztah. Newt se rozeběhl pryč. Leta se ho snažila dohnat. Newt vpadl do pracovny svého bratra, který zrovna stál u okna a vyhlížel dění v ulicích.

„Théseusi, že je to pravda?" vyhrkl ze sebe Newt, který se snažil popadnout dech. Leta mu byla hned v patách. Postavila se vedle něho.

„Nic mu neříkej!" vykřikla. Théseus chvíli mlčel.

„Prosím b-bratře." Poslední slovo mu dělalo problém vyslovit. Nikdy ho nevyslovoval a ani se neobjímal. Bylo mu to velice nepříjemné, ale jestli tohle slovo mělo najít odpověď. Musel to udělat.

„Viděl jsem je. Tři postavy v temnu," odvětil a pohlédl na svou snoubenku a hned na svého bratra, který nevěřícně hleděl.

Hola!

Zatím tu je jen první kapitola. Uvidím jak se Vám tento příběh bude líbit a podle toho se rozhodnu o pokračování. Opatrujte se a dávejte na sebe pozor <3

- Lucia