Další den se vydáme na cestu. Ráno uhasíme oheň a zahladíme všechny stopy, co zbyly po naší přítomnosti. Jacob jde ve předu a já jen pár metrů za ním. Už asi tři hodiny se brodíme mokrým sněhem a ještě jsme ani nevyšli ven z tohohle tmavého, zasněženého lesa. Sníh si nějak probojoval cestu i přes hustou spleť větví a tak ani pod stromy není vidět ani kousíček volné země. Od cesty už mám úplně promrzlé nohy a podlamují se mi kolena.

"Jacobe," vyjde mi tiše z od zimy lehce nafialovělých rtů. "je to už blízko?" Zeptám se a připadám si při tom jako malé dítě. Ohlédne se po mně. Vypadá už taky dost zmrzle. Neradostně na mě upře své úžasně modré oči a já se v tu chvíli strašně stydím, že jsem něco tak dětského vůbec vyslovila.

"Jo, už brzo." řekne nepřesvědčivě. Tiše vzdychnu. Namáhavě zvednu nohu k dalšímu kroku, ale zakopnu o něco přikrytého pod sněhovou pokrývkou. Chci se zvednout, ale něco mě táhne za nohu. Vzápětí vyletím do vzduchu a hlavou dolů visím z větve mohutného dubu.

"Jacobe!" zakřičím. Ohlédne se a zmateně zírá do míst, kde jsem ještě před chvílí stála. "Tady, nahoře," napovím mu. Podívá se na mně. Vidím, že má oči rozšířené strachem. Odvrátí ode mě pohled a očima přejíždí po okolních stromech. Zničehonic se ale skácí k zemi. "Jacobe!" zakřičím. V tom se zpoza stromů okolo mě začnou vynořovat postavy. Ucítím stejné nutkání spát, jako včera v tom autě. Do sněhu pode mnou ukápne jedna osamocená slza.

***

Probudím se v místnosti s kamennými stěnami. Jsem svázaná na židli, která stojí uprostřed prostorné místnosti a v kruhu kolem mě stojí lidé, kteří mě upřeně sledují. Jsou to lidé většinou asi mezi patnácti a dvaceti pěti lety. Všichni na sobě mají stejné oblečení - džíny a tmavě modré mikiny s bílým kruhem uprostřed. Z řady vystoupí jeden, asi pětadvacetiletý kluk s krátkými blonďatými vlasy a modrýma očima.
"Kdo jste a proč jste přišli na naše území?" Zeptá se. Proč mi vyká? pomyslím si. Pak se ale za mnou ozve Jacobův hlas a já sebou trhnu. Je přivázaný na druhé židli postavené zády k té mojí.
"Jmenuji se Jacob Smith a ta dívka je Audrey Greenová. Utekli jsme ze Státu, abychom se přidali ke skupině vlkodlaků o které mi řekl jeden... známý." Odpoví na blonďákovu otázku. Ten si ho změří podezíravým pohledem.
"Je to ona?" Zeptá se. Zmateně se na něj podívám. Pak si ale všimnu, že nemluví na mě, ale na někoho stojícího za mými zády.
"Ano," odpoví zřejmě tázaný. Blonďák se zase usměje.
"Jimme, Adalynn, odveďte je. První patro, třetí dveře zleva. Čeká tam na vás ." Dvě postavy vystoupí z jednolité tmavomodré řady a jdou k nám.
"Zvedněte se," přikáže dívka. Podívám se na ní vzdorným pohledem. Nenechám si rozkazovat od někoho menšího. Ona totiž rozhodně není nějak moc vysoká. I když sedím, tak je skoro stejně velká jako já. Očividně vycítila, že hodnotím její vzhled. Její oči mi jasně říkají 'Nezahrávej si se mnou. Nejsem tak vysoká, ale silnější určitě.' nahlas ale řekne: "Času máme dost, jestli se tady princeznička hodlá předvádět."

Pár lidí se zajmeje. Propálím ji zlostným pohledem, ale v duchu uznám, že má asi pravdu. Vstanu, nebo se o to alespoň pokusím. Nohy se mi zapletou do silného provazu. V kruhu se vzedme vlna smíchu. Zrudnu až do barvy mých zářivě rudých vlasů. S poslení odtékající kapkou hrdosti se neohrabaně zvednu a s Adalynn za zády projdu kamenným obloukem ven z přecpané místnosti.

Projdeme  dluhou chodbou bez oken a dveří. Na konci se nachází točité schodiště vedoucí jan nahoru do další chodby. V ní jsou po obou stranách v kamenné zdi asi s třímetrovými odstupy vsazené různě velké dřevěné dveře. Vstoupíme do těch největších, třetích zleva.

Před námi stojí starý muž zahalený v dlouhém temně modrém plášti. Na hlavě mu sedí špičatý klobouk stejné barvy, zpod kterého mu splývají dlouhé bílé vlasy dlouhé po pas. Má světlé modré oči a velký zahnutý nos. Vousy má stejně dlouhé i stejné barvy jako vlasy. Myslím, že se na nás usmívá, ale přes dlouhý plnovous to není moc dobře vidět.

"Vítejte!" roztáhne ruce na pozdrav. nevím, co si o tom všem mám myslet. Podívám se po Jacobovi, co na to říká on. Ten na staříka kouká nedůvěřivým pohledem. Stařík se jen pobaveně usmívá a svýma pátravýma očima si nás prohlíží.

"Jmenuji se Anthony Slit a jsem tu ředitelem školy, učitelem, vůdcem a ještě spoustou dalších věcí."představil se nám. Znovu mrknu na Jacoba. Pořád se tváří stejně nedůvěřivě a nejistě. Nakonec jsem se ujala slova já.

"Ehm, zdravím, Já jsem Audrey Greenová a tohle je Jacob... Jacob." Sakra, vždyť ani nevim, jak se Jacob jmenuje příjmením. No, na to teď nesejde. Je tu pár mnohem důležitějších věcí. "Mohu se zeptat, kde to jsme?"

"Na Vlčí základně. Tohle je místo, na kterém poskytujeme útočiště a domov všem vlkodlakům nepodléhajícím Radě a samozřejmě multimágům" odpoví mi. Fajn, alespoň jsme se dostali tam, kam jsme chtěli. Menší problém je, že jsme zajatci. Chvíli se nic neděje, jen na sebe koukáme. Pak stařec zase promluví:"Myslím, že můžeme přistoupit ke zkoušce. Postav té se sem, před ten stůl." ukáže křivým prstem na dlouhou desku stolu stojícího před ním. Oba ho poslechneme. Když to uděláme, pokračuje dál. "Pokuste se sebrat kamínek ze stolu, aniž byste se ho dotkli." Pokyne nám. Zírám na něj jako na blázna, což taky podle mě je. Podívám se na Jacoba, ale ten kupodivu zdvihne ruku nad připravený modrý kámen a nasadí soustředěný výraz. Kamínek se zvedne a vletí mu přímo do dlaně. Sevře ruku v pěst a usměje se. Stařec na něj pochvalně kývne. S výrazem plným očekávání se podívá na mne. Nejistě natáhnu ruku nad desku stolu. Připadá mi to pošetilé. No co, za pokus to stojí. Zavřu oči a v hlavě si představím, jak malý kámen letí do mé ruky. Na dlani ucítím chladný dotek. Otevřu oči a obrátím dlaň. Rozevřu pěst a na dlani mi leží jasně červený kamínek. Dokázala jsem to.