Je noc, asi čtyři hodiny ráno. Je úplněk. Sedím u silnice za nízkým křovím a čekám. Podrbu se nohou za uchem. Jo, abyste rozuměli, jsem vlkodlak a teď právě jsem ve své zvířecí podobě. Věřte mi, že vlk byste být nechtěli. Ty blechy jsou příšerné. Jestli vás zajímá, proč se ze mě nestala krvelačná bestie, tak to vám nepovím. Nikdo koho znám to totiž neví. Popravdě ani nikdo neví, že se mi nemění povaha. Bojím se , co by udělali, kdyby se to někdo dozvěděl. Jeden takový vlkodlak už tu byl, myslím že se jmenoval Wesley, nebo tak nějak. Když to Rada zjistila, už ho nikdo nikdy neviděl.

Zaslechnu hlasy. Nastražím uši a zaposlouchám se. Slova nejdou rozeznat, ale uvidím dva lidi potácející se po namrzlé silnici. Je to nějaký chlapec a o něj se opírá dívka. Je to dívka na kterou tu čekám. Je to ta dívka, kterou mi popsal Vůdce. Je to ta dívka, kvůli které se za mě opravdu stane hnusná zrůda.

Nemysli na to, přikážu si. Opět obrátím pozornost na silnici. Clapec ji teď odvádí a sedají si spolu na lavičku. Sedí tam, jen tak koukají na hvězdy a povídají si. Děsím se toho, co se chystám udělat. Ne, řeknu si, To přece naudělám. Po straně protáhlého čumáku mi steče slza. Zvláštní, poprvé v životě mám opravdu silný pocit, že bych něco neměl dělat.

Udělej to, nutí mně otravný hlásek ozývající se ve vzdálených koutů mé mysli. Sakra, proklínám všechny členy Rady a jejich ovlivňovací kouzla. Pomalu se vyplížím ze křoví. Oba si mě všimnou a zvednou se z lavičky. Začnou couvat a zírají na mě s očima plnýma hrůzy. Tichým vrčením se jim snažím naznačit, aby utekli, ale oni jen tak stojí a koukají. V duchu si povzdechnu. Už nenacházím možnost, jak se z toho vymluvit. Rozběhnu se. Oba mladí lidé taky. Jsou ale moc pomalí, aby mi utekli. Skočím po dívce a zakousnu se jí do nohy. Svalí se na zem a nezvedá se. Očividně omdlela. Chlapec se otočí a k mému velkému překvapení se promění ve vlka. Skočí po mně.

"Počkej!" zakřičím na něj v myšlenkách. Překvapivě se zastaví a nedůvěřivě si mě prohlíží. V očích se mu odráží neskutečný vztek, který ale naštěstí zvládá.

"Proč jsi to udělal?" vyjede na mě. "Byla to přece jen obyčejná, nevinná holka," v očích mu vidím hluboký smutek. Asi mu na ní hodně záleželo.

"Nechtěl jsem, ale Vůdce mi to nařídil," ohradil jsem se. Předem jsem ale věděl, že tahle, i když pravdivá výmluva mu stejně stačit nebude.

"Vůdce?" vykřikl. "Podle mě jsou všichni vlci, co poslouchají Radu zrádci. Mě sice taky chvíli ovládali, ale bylo to to nejhorší období mého života. Existuje i jiná možnost. Popřemýšlej o tom. Nezdá se mi, že bys s jejich plány a příkazy souhlasil." řekne ještě a odběhne pryč do malého parku, který se nachází vedle silnice. Taky odejdu. Tady už není co vidět.

***

Je to přesně dvacet osm dní od toho večera. Je zase úplněk. Čekám před jejím domem. Zase jen tak sedím a proklínám Vůdce a celou Společnost. Tentokrát mi nařídil ji přivést do Habronu. Jeho příkazy mě přijdou čím dál víc špatné a divné. Sice je normální, že si čas od času někoho vyhlédne a přikáže ho infikovat, ale vždy když mluví o ní, tak mu v očích vidím něco zlého.
Dost vážně jsem přemýšlel o slovech toho vlkodlaka, co dívku při našem minulém setkání doprovázel. Říkal že je i jiná možnost. Ví snad o nějaké jiné skupině? O tom teď nemám čas přemýšlet. Jedno okno v druhém patře rodinného domku se totiž otevřelo. Ven vyskočil vlk s batohem v zubech. Je to opravdu zvláštní pohled. Tvrdě dopadne na záhon růží. Tohle asi úplně nečekala. Bolestně vyštěkne. Vymotá se z trnitých šlahounů a odběhne někam do prázdné ulice. Potichu se vyplížím za ní. Zaběhne do hustého houští rostoucího na okraji parku. Teď už mi nezbývá nic jiného než čekat.

***

První sluneční paprsky dopadnou na malé spící město. Světlo mne probudí a já se proměním do normální podoby. Ležím na trávníku poblíž keře, odkud právě vychází ona. Vrhnu se za strom. Nesmí mě vidět. Všechno by se tím zkazilo. Po pár minutách se odvážím vykouknout zpoza stromu. Uvidím ji brodit se sněhem směrem k hranicím města. Rozběhnu se do jedné postránní uličky, kde čeká Colin s autem. Nasednu.

"Šla směrem k západním hranicím." řeknu mu. Na nic se neptá, ví o čem mluvím. Nastartuje a za pár okamžiků už jsme na hlavní a projíždíme kolem parku. Teď vjíždíme na silnici s neodklizeným sněhem. Musíme hodně zpomalit, aby jsme se někde nevybourali. Bojím se, abychom to stihli. Je to už jen pár desítek metrů. Mezi stromy zahlédnu záblesk oranžové barvy. Ne moc slušně zakleju. Její jasně zrzavé vlasy. Otevřu dveře a vyskočím ven. Rozběhnu se co nejrychleji k ní. Začne taky utíkat, ale doženu ji. Chytnu ji a dám jí ruce za záda. Snaží se do mě kopat a vysmeknout se mi, ale jsem silnější. Dovleču ji až do auta a nešetrně s ní mrsknu na zadní sedačku. Pomocí základní magie vytvořím provaz, který se jí sám omotá kolem rukou i nohou.

"Co to dělátě?" zaječí "Hned mě-" nedořekne. Colin ji malým kouzlem uspí. Spadne bezvládná na sedačku. Dívám se na ni, jek tam tak leží. Zrzavé vlasy jí padají do obličeje, přes oči s dlouhými řasami, malý nos s rostomilými pihami a narůžovělé rty. Působí jako spící anděl. Zatřepu hlavou a pročistím si jí. Ne, téhle dívce to nemůžu udělat. Nemůžu jí odvést do tábora. Kdyby tam někomu omylem řekla, že je jiná... Nevím, jak by dopadla.

"Stůj," přikážu Colinovi. Nezastaví, jen na mě krátce pohlédne.

"Proč?" zeptá se.

"Vůdce řekl, že ji nemáme přivést rovnou do Tábora. Takže zastav." vymyslím si rychle nějakou výmluvu.

"A kam ji teda máme odvést?" ptá se dál.

"Na tajnou základnu. V Karkelském lese." vysvětlím. "A teď jsme v Karkelském lese, pokud vím." podívám se z okénka. Colin, sice nerad, zastaví. Vystoupím a dívku vytáhnu za sebou. Vezmu ji do náruče. Připadá mi lehká jako pírko. Vydám se lesem. Nevím kam, ale určitě hodně daleko od Tábora. Položím ji na zem a opřu jí zády o strom. Sednu si naproti ní. Za chvíli Colinovo kouzlo povolí a ona se probere. Pak si popovídáme. Pak se o ní všechno dozvím. Pak se ona bude muset dozvědět všechno o všem.