Slunce se vyhouplo nad obzor a první paprsky dopadly na moji hustou srst. Hned jsem se probudila a sledovala, jak se měním zpátky na člověka. Pak jsem si s hrůzou uvědomila, že jako vlk jsem na sobě nic neměla, proč taky. Ale teď, když se proměňuju zpátky... Ale kupodivu jsem se proměnila a mám na sobě oblečení, ve kterém jsem se změnila včera. Ale triko s krátkým rukávem a džíny v lednu rozhodně nestačí. Proto beru batoh a přehrabuju se v něm. Nakonec vytáhnu tmavě modrou mikinu a černou bundu. Rychle se obleču a vylezu z houští.

Ulice kolem mě je pokrytá poměrně tlustou vrstvou sněhu. Auta tudy moc nejezdí a tak je sníh neporušený. Od bělostných vloček se odráží první paprsky dnešního dne. V duchu si zanadávám. Přemýšlím tady o sněhu a přitom musím udělat ještě tolik věcí. Vymyslet, jak se dostat pryč, kam půjdu a všechny ostatní věci. Znovu se prokleju. Bylo dost neuvážené takhle utéct. Ale co, stalo se. Bohužel je tu opravdu velký problém: Kam půjdu? Krom našeho domu žádné místo, kde bych mohla bydlet není. Moje rodina nemá třeba chatu, nebo nějaký dům, kam bychom jezdili o víkendech. Vlastně jeden takový dům je, ale já nevím kde. Taťka mi jednou říkal, že jsme po dědovi zdědili malou chalupu někde vysoko v horách. To mi teď opravdu nepomůže. Ještě chvíli přemýšlím, ale stále mne nic nenapadá. Uvidím nějakou holčičku brodící se sněhem na druhé straně silnice. Asi jde do školy... Moment, neměla jsem v plánu utéct, aniž by si mě někdo všiml? Rychle skočím za nejbližší strom.

'No, Audrey, tohle se ti fakt povedlo. Ty si tady v klidu stojíš, uprostřed silnice a vůbec tě nenapadne, že si tě přece někdo musí všimnout.' prohlásí neodbytný hlásek. Zmlkni, pomyslým si, ale vzápětí si uvědomím, že má vlastně pravdu. Začnu se brodit sněhem k parku, ve kterém jsem přespávala a zároveň se čím dál víc přibližuji k hranicím našeho malého města. Kam půjdu dál? Nevím. Jak si obstarám jídlo? Nevím. Přežiju déle jak týden? Nevím. Vím jen, že nic nevím. A tak dojdu až k silnici, za kterou jsou už hranice města.

Rozhlédnu se a vykročím. Tedy alespoň se pokusím vykročit. Nohy jako kdyby mi přitostly k zemi. Uvidím nějakého muže, jak ke mně přiskakuje a snaží se mě odtáhnout do auta, které si sem právě klestí cestu sněhem. Vzpírám se, ale je silnější. Za pár okamžiků už se válím na zadních sedadlech vozidla ploužícího se pomalu zasněženou asfaltkou. Chci otevřít dveře a vyskočit. Pohnu rukama směrem ke klice, ale v tu chvíli si překvapeně uvedomím, že je mám spoutané za zády. Podívám se na svoje nohy. Taky jsou převázané silným provazem.

"Co se to děje!" zaječím na únosce."Hned mě-" zarazím se. Něco mi říká, že teď musím spát. je to silnější než já a tak za pár vteřin padám na sedačku.