Probudí mě hlasité zazvonění budíku. Posadím se na posteli a promnu si oči. Hodiny ukazují 6:50. Vstanu, obléknu se a jdu na snídani. Dnes jdu po dlouhé době zase do školy. Celkem se i těším, což je u mě opravdu výjmečné. Po snídani si jdu vyčistit zuby. Když přijdu do koupelny a podívám se do zrcadla, docela mě vyděsí, jak jsem hubená. Tři týdny bez jídla jsou přece jenom trochu znát. Spíš hodně znát. No, s mojí předtím ne zrovna štíhlou postavou mi to asi docela prospělo. Dlouhé rudé vlasy si stáhnu do vysokého ohonu.

Cestou do školy potkám skupinku mých nejlepších kamarádů. Stojí v kroužku v jedné postranní uličce. Zamířím k nim.

"Ahoj," pozdravím. Hned jak si mě všimnou, jejich hovor utichne. Proč? Mluvili snad o mně?

"Děje se něco?" zeptám se, když nikdo neodpovídá na můj pozdrav. Stále se na mě jen dívají. V jejich očích zahlédnu jisté opovržení a možná i strach.

"Ty si ještě dovoluješ na nás promluvit?" vyjede na mě Mia. "Ty se nás ptáš co se děje, jako bys vůbec nic nevěděla? Jako by to, co jsi udělala bylo na denním pořádku?" křičí dál. Projede mnou ohromení, ale pak i vlna strachu. Co když mi mamka neřekla všechno? Co se ještě stalo té noci prvního ledna?

"Co se stalo?" vyptávám se dál. Mia na mě jen nevěřícně zírá.

"Ty si myslíš, že když budeš dělat, jakoby se nic nestalo, tak s tebou ještě někdo někdy promluví?" křičí dál. Jsem zmatená.

"Nevím co tím myslíš." ignoruju všechny nevěřícné pohledy.

"Nevím co tím myslíš," pitvoří se po mně. "jako kdyby se Willovi nic nestalo! Jako by nebyl mrtvý! Jako bys ho nezabila ty!!!" křičí stále hlasitěji. Po zádech mi přejede mráz. To ne... to nejde...to bych neudělala...nebo snad ano? Do očí se mi hrnou slzy. Mají pravdu, neměla jsem sem vůbec chodit. Jsem zrůda. Ale jak to? Otáčim se a běžím zpátky. Kam? to nevím. Asi domů. Ale co když už to není můj domov? Bez představy kam běžím prázdnou ulicí a vodopády slz mi tryskají z očí. Proběhnu ulicí, kde mě napadul ten vlk. Ještě zrychlím. Vzpomínky se mi honí hlavou rychlostí blesku. Snažím se je zahnat, ale nejde to.

I přes všechny obavy dorazím až k našemu domu. Je prázdný, Emma je ve škole a rodiče v práci. Odemknu hlavní dveře a jdu nahoru do svého pokoje. Zamknu za sebou a padu na postel z očí se mi stále hrne spousta slz a vsakují se do polštáře. Hlavou se mi honí vzpomínky z minulého měsíce.

Willův obličej těsně u mého... Vlk vycházející ze křoví... Ostrá bolest v levé noze... Nemocniční pokoj plný lidí, kterým na mně záleží... Skupinka mých nejlepších kamarádů stojících v úzké uličce... Mia obviňující mě z jeho smrti...

Je to na mě moc velké citové vypětí, a tak upadám do spánku plného nočních můr o vlcích, nemocnicích a umírajícím Willovi.

***

Ani nevím, co mě probudilo. Už je tma a za oknem na jasné obloze svítí měsíc v úplňku. Posadím se na postel a ospale zírám na noční oblohu. Ucítím lehké brnění. Začíná u srdce a postupně se rozrůstá do celého mého těla. Myslím že je to z toho šoku. Ale najednou si všimne žejí po celém těle raší šedá srst. taky se nějak celá zmenšuju. Začal se mi protahovat nos až vypadaj jako vlčí čumák. padla jsem na všechny čtyři. Byl ze mě vlk. Ale jak to? Že by ten vlk... Ale ne, to není možné, vlkodlaci přece nejsou.

'Očividně jsou.' Ozve se tichý hlásek někde vzadu v mé hlavě. Začnu se pomalu smiřovat se skutečností. Pak si ale uvědomím jednu věc. O vlkodlacích vím, že když se promění, tak neví kým je, prakticky se přestane ovládat. Já ale vím kdo jsem, kde jsem, a co dělám.

'Ale možná nejsi obyčejný vlkodlak,' uslyším se zas ten hlas v mé hlavě. 'možná jsi něco víc.' něco víc? Co asi? Pokud vidím, tak jsem vlk. Téměř obyčejný vlk. Pak mě napadne bláznivá myšlenka. Musím utéct, ohrožuji celou naši rodinu. Co kdybych se prostě... přestala ovládat? Ta představa mě děsí. Musím hned pryč. V koutě leží batoh. Přitáhnu ho doprostřed místnosti. Zip je naštěstí rozepnutý. Nevím, jak bych si s ním ve své vlčí podobě poradila. Skříň jsem ráno v tom spěchu nechala otevřenou. Teď z ní ve spěchu s pomocí tlamy vyndavám oblečení a snažím se ho moc neposlintat. Pak se ho snažím nacpat do batohu. Asi by to byl dost komický pohled, vidět vlka balit věci do batohu. Nakonec se mi podaří i skoro zapnout zip. Skoro. Pak se snažím otevřít okno. Sice to trvá asi půl hodiny, ale nakonec se mi to podaří. Popadnu batoh do zubů a vyskočím z okna. Pak si uvědomím, že můj pokoj už od vánoc není v přízemí, takže letím vzduchem a pak tvrdě dopadnu na pečlivě udržovaný záhon růží. Hlasitě bolestně vyštěknu. naštěstí jsem až na pár škrábanců v pořádku. Odplížím se temnou ulicí až do blízkého křoví. Tam odložím batoh a položím se na zem těměř vzápětí usnu.