"Je mi to opravdu líto, ale myslím, že už není žádná šance na záchranu." slyším právě někoho říkat. Ozve se hysterický pláč. "Ne, Ne... to nemůžete!" Zakřičí žena mezi vzlyky. V tu chvíli její hlas poznám. Je to moje mamka. S vynaložením všech svých sil otevřu oči. Ležím na posteli v místnosti vypadající jako nemocniční pokoj. Vedle mě stojí můj taťka, který pevně drží mamku. Mamka se vzpírá a snaží se mu vytrhnout. Z očí se jí hrnou proudy slz a otřásá se mocnými vzlyky. Vedle stojí moje mladší sestra Emma a po tvářích jí pomalu stékajé slzy velké jako hrachy. Pohled má zabořený do země. Úplně na pravé straně stojí nějaký muž oblečený v bílém plášti, pravděpodobně doktor. V tváři má smutný výraz a levou ruku pomalu zvedá směrem k velkému přístroji stojícímu velle mne. Pokusím se něco říct.

"Mami," zašeptám storo neslyšně. Přes mámin pláč to ale není slyšet. Upřu svůj pohled na Emmu a doufám že si mě všimne. Emma vždycky dokázala vycítit, když se na ní někdo dívá. I tentokrát jsem měla štěstí. Když mě uviděla, Vytřeštila na mě oči a slzy se ihned přestaly řinout z jejích očí.

"Mami!" zakřičela radostně "Audrey žije! Mami, tati! Podívejte!" Výská hlasitě. Stočím pohled k mamce a taťkovi. Mamka si utírá slzy a táta jen udiveně zírá. Zapomene mamku držet a ta se na mě hned vrhne.

"Audrinko! Holčičko moje malá. Zlatíčko! Je ti dobře?" stará se hned a svým vroucným objetím mě málem rozmačká. Jsem zmatená. Co se stalo? Proč ležím v nemocnici? A proč se všichni diví, že žiju? Je toho na mně moc a já upadám do hlubokého, bezesného a dlouhého spánku

***

Probouzím se o mnoho silnější, než předtím v tom samém pokoji. Na židli vedle mé postele sedí mamka a spí. Pod očima má temné kruhy, asi tu u mně sedí už hodně dlouho.

"Mami," řeknu tiše. Mamka se hned probouzí.

"Audrey! Jsem tak ráda, že jsi v pořádku." řekne se zjevnou úlevou a radostí v hlase.

"Co se stalo?" zeptám se jí rovnou. Zarazí se. Svýma zářivýma modrýma očima se vpíjí do těch mých, jasně zelených.

"Ty si to nepamatuješ?" podiví se. Jen zavrtím hlavou. Ještě nemám dost sil a každá slovo mě vyčerpává. Mamka se bez pobízení dá do vyprávění. "Když jsi byla na tom silvestrovském večírku, tak tě pravděpodobně cestou domů něco ošklivě pokousalo." řekne s jistou nevolí v hlase a já vím proč. Nemá ráda, když se někde po nocích potuluju. "Strašně jsme se o tebe báli," pokračuje "Dlouhou dobu jsi musela být připojená k přístrojům, ale stejně jsi se ani jednou neprobudila. Teprve před pár dny ses probudila. Doktor už tě chtěl odpojit." očí jí zvlhly "Říkal, že už není naděje... a pak ses probudila. Bylo to opravdu obrovské štěstí. Pak si sice ještě na pár dní usnula, ale už jsi byla v pořádku." řekla. Z očí jí při tom tekly slzy štěstí.

"A jak dlouho jsem byla v komatu? Kolikátého je?" zajímá mě ještě.

"Dnes je dvacátého prvního ledna." odpoví mi. Při jejích slovech mě zamrazí. Opravdu jsem byla v komatu tři týdny?

Mamka se na mě soucitně podívá. "Já vím, je to hodně dlouho, ale neboj, za týden už budeš doma. A můžeš už i do školy." oznámí mi. Jsem ráda. Chci něco říct, ale mamka mě zarazí. "Nic neříkej, a ještě si pospi." doporučí mi. Jen přikývnu a hned už zase spím.

***

Další týden v nemocnici se postupně zotavuji. A taky jsem si vzpoměla na toho vlka - nikomu jsem o tom ale neřekla - i na všechno ostatní. Včetně Willa. Pozítří jdu zas do školy. Snad se mezi námi nic nezměnilo.