Udiveně hledím do jeho zářivých zelených očí, ve kterých se teď zračí smutek.
„Jakože jsi...jsi“ nedokážu to ani vyslovit, tak moc mi to připadá neskutečné.
„Jo. Syn Larse Straighta, Vůdce Státu, nejvyššího z vlků, a pěkně mizerného otce.“ dopoví pochmurně. Zírám na něj s otevřenou pusou. To nemůže být pravda.
„Ale to není jediný důvod, proč jsem tu. Víš, ještě před tím, než byl můj otec zvolen do čela Státu, podnikal občas s malou skupinou vybraných vlkodlaků výpady proti tomuto táborů. Koneckonců na to měl jako jeden z nejvlivnějších členů Rady právo. Mezi ony věrné vlkodlaky jsem patřil jako jeho syn i já. V té době jsem ještě nevěděl, že je tohle domov multimágů. Otec vždy jen dával pokyny, ale nikdy jsem se vlastně pořádně nedozvěděl, proti komu útočím. Když jsem to ale zjistil, zeptal jsem se ho na to. Měli jsme docela... výživnou výměnu názorů, po které jsem Habron opustil a chtěl jsem najít nový domov mezi stejnými, jako jsem já sám. Tady na mě ale po útocích nezapoměli, takže hned, jak jsem přišel, mě zavřeli sem. Každou chvíli se že mě pokouší vymámit informace o otci i o celém Habronu, ale vše, co vím, už jsem jim řekl. No, a to je vlastně celé.“ dokončí své dlouhé vyprávění.
Zírám na něj s otevřenou pusou. To nemůže být pravda!
„Jak jsi mi to mohl neříct!?“ zakřičím na něj.
Udiveně pohlédne do mé napůl rozhněvané a napůl smutné tváře.
„Promiň, nevěděl jsem, že to budeš brát tak vážně.“
„A cos čekal?! Že řeknu jenom: ‚V pohodě, sice při těch útocích asi umřelo dost lidí, ale to přece nikomu nevadí‘!“ řvu dál. Do očí se mi hrnou slzy. Snažím se je zadržet, nechci, aby mě viděl brečet.
„Já jsem to nevěděl! Myslel jsem-“
„Co jsi jako myslel? Že když člověka bodneš něčím ostrým, tak ho nezabiješ?“ vyjedu na něj znova.
„myslel jsem, že jsou to naši nepřátelé!“ brání se. „Otec mi namluvil, že oni na nás útočili první a zabili spoustu našich lidí.“
„To tě ale neopravňuje k tomu vracet se k lidem, kterým jsi zabil přátele!“
Tohle na něj zapůsobí jako rána bičem. Vstanu, přejdu pod zamřížované okno a posadím se na postel. On se přesune do nejvzdálenějšího tmavého kouta jeho cely, kde se sesune k zemi. Obtočí ruce kolem svých kolen a hlavu položí na ně. Odvrátím od něj pohled. Jak vůbec může? Jak se tady můž e jen znovu ukázat? Po tvářích mi stečou horké kapky. Proč to udělal? Byl tu jeden z mála, kteří se mohli nazývat mými přáteli.
Možná stále je, ozve se mi v hlavě zase po dlouhé době ten hlas. Jen mu musíš dát šanci.
Podívám se směrem k oné postavě schoulené v koutě. Když ho tak vydím, pomalu mně opouští vztek. Vlastně je to pořád ten samý kluk, který byl posledních pár dnů mou jedinou společností, a i v té nejsmutnější chvíli mně dokázal rozesmát. A jak jsem se mu za to odvděčila já? Jen křivými slovy a nadávkami.
Ale mám se mu omlouvat? Dlouho se nedokážu rozhodnout. A přitom je to tak jednoduché. Když můj pohled znovu zabloudí k světlovlasé postavě choulící se v koutě, mám jasno.
„Jakeu?“ znovu se přesunul k chladným tyčím a obemknu kolem nich prsty. Neodpovídá mi. „Chtěla jsem se ti omluvit. Byla jsem dost hrubá a...“ zadrhnu se . Nesnáším omlouvání. „Měla jsem moc předsudků ohledně tvého otce a...“ no tak to sakra dokonči! „prostě jsem vybuchla. Protože mě to vážně překvapilo, ale vím, že ty nejsi jako on.“ dořekla jsem pomalu. On vzhlédl a upřel na mě své dokonalé, zelené oči.
„Nevadí'“ řekl ztěžka, ale nezvedl se. Rozhodla jsem se ho radši nechat, i když mě to stálo velké přemáhání.
A vyplatilo se mi to, protože večer se mnou zase začal mluvit.

Ano, vím, trochu kratší kapitola, taky trochu o ničem, ale slibují že v příští už se něco stane. (Mimochodem máte radši Jakea, nebo Jacoba?)

-Verča