Dnes je to už pátý den. Pět dní mi již nedělal společnost nikdo, kromě stráží, co mi občas přinesli jídlo. A Jakea.
Každý den je lepší, když je se mnou. Vždycky ráno, když se probudím, je už vzhůru a sedí na zemi u zamřížované stěny jeho cely. Připojím se k němu a pak mluvíme. O spoustě věcech. Vyptává se mě na mou minulost, rodinu a všechno, co se stalo před tím, než jsme se poznali. Řekla jsem mu už i zbytek svého příběhu, a to jak jsem se do tábora dostala. Díky němu už zvládám všechen ten smutek ze ztráty rodiny a Willa. On mi o sobě také řekl spoustu věcí. Stále mi ale zatajuje, proč je tady. Vždycky, když na to přivedu řeč, honem změní téma. Nevím proč, ale snažím se si s tím nedělat starosti.
Konečně vstanu z postele. Automaticky pohlédnu na jeho celu. Už se chystám pozdravit, ale nikdo tu není. Zarazím se. Vždycky tam přece byl.
„Jakeu?“ Zavolám opatrně. Nikdo mi neodpoví. Přejdu k železným tyčím na druhé straně místnosti a pátravým pohledem si prohlížím celou místnost. Za cíl to má jen to, že se ujistím o jeho nepřítomnosti. Kde ale je? I když tady mám židli, posadím se na zem k mřížím, jakobych čekala, že se znenadání objeví a všechno bude jako dřív. Strážný mi přinese snídani.
„Kde je Jake?“ vypálím, jakmile se objeví.
Změří si mě hodnotícím pohledem a pak stroze odpoví: „To není tvoje věc.“
Naštvaně se mu vpíjím do očí. On mi pohled zprvu oplácí, ale pak se odvrátí a odchází.
„Co jste mu udělali?“ křičím na něj. Stojím a snažím se na něj skrz mříže Dohlédnout. On však kráčí klidně dál.
„Sakra tak kde je?“ domáhám se odpovědi dál. Bezmocně za ním křičím nadávky. On mě však celou dobu ignoruje.
Zničeně se sesunu po zdi na zem. Co se mu asi stalo? Kam ho odvedli? Vrátí se ještě? V hlavě mi víří snad tisíc otázek. Kdo by mi na ně ale dokázal odpovědět?
Naštvaně nakopnu tác s jídlem. Sklenice se rozbije a chleba s máslem přistane namazanou stranou v té největší špíně. Hlasitě zakleju.
„Co to slyším?“ ozve se z chotby. Podle hlasu poznám Jakea. Vymrštím se na nohy a napjatě čekám. Za chvíli se objeví. Jde s rukama spoutanýmaza sebou a vede ho strážný. V tváři má unavený výraz, ale usmívá se na mě. Vejde do cely. Strážník mu rozváže ruce a zamkne dveře. Pomalu odchází, ještě ale pod mříží prostrčí tác se stejnou snídaní, jakou jsem já. nesnědla. Hladově ho sleduji, když si k sobě tác přitahuje. Všimne si mého výrazu.
„Chceš?“ zeptá se a ulomí polovinu chleba. Pak prostrčí ruku mřížemi.
Natáhnu se a chleba si od něj vezmu.
„Díky,“ poděkuji s vděčným výrazem ve tváři. Pak si všimnu škrábance na jeho zápěstí, který se odkryl, když mi podával chleba.„Co se ti stalo?“ zeptám se, „A kde jsi vlastně byl?“
„To není důležité.“ mávne nad tím rukou. Všimne si, kam směřuje můj pohled a poraněnou ruku rychle schová do kapsy.
„Mám pocit, že právě naopak.“ podotknu. „Tak co?“ naléhám na něj dál.
„Řekl bych ti to, ale-“
„Tak to nechápu, v čem je problém.“
„Poslouchej mě chvíli přece.“
„Poslouchám tě celou dobu!“
Oba pomalu zvyšujeme hlas.
„Kdybys mě opravdu poslouchala a neskákala mi pořád do řeči-“
„Omlovám se, že ruším,“ ozve se nějaký hlas. Odvrátím pohled od Jakea a spatřím Katelyn, jak se založenýma rukama stojí uprostřed chotby.
„Potřebuju s tebou mluvit, Audrey.“ začne odemykat dveře od mojí cely. „No tak pojď,“ vyzve mě. Vstanu a přijdu za ní. Ještě vrhnu jeden zlobný pohled po Jakeovi, ale pak to nechám plavat.
Vede mě nahoru po kamenných schodech do kulaté místnosti, ve které u dřevěného stolu sedí strážný.
„Vypadni,“ zasyčí na něj Katelyn. Muž vzhlédne a když jeho pohled doputuje k jejímu obličeji, ihned vstane. Bohužel až moc rychle, takže při tom židli převrhne. Když je konečně pryč, Katelyn se posadí na stůl a pokynemi, abych si taky sedla. Radši si pro sebe přitáhnou dřevěnou stoličku.
„Proč jste ho vyhnala?“ zeptám se a hlavou kývnu směrem ke dveřím.
Katelyn se šibalsky usměje.
„No, potřebovaly jsme prázdnou místnost a já jsem moc líná běhat po celé pevnosti a nějakou hledat, tak jsem nám jí prostě vytvořila.“
„A tím se dostáváme k dalšímu bodů, proč tu prázdnou místnost potřebujeme?“
„Je tu pro tebe jedná taková nabídka a myslím, že jí s radostí přijmeš.“ oznámí. „Jde o to, že jsem uprosila ředitele a ty... no vlastně jsem ti zařídila nové bydlení.“ vykládá nadšeně. „Je to mnohem pohodlnější, je to vlastně pokoj, ne jako cela a myslím, že se ti tam bude líbit mnohem víc.“
Ohromeně na ní koukám a po chvíli ze mě vypadne: „To je super!“ mám sto chutí se k ní vrhnout a pořádně ji obejmout, ale pořád je to učitelka. „Jste skvělá! Strašně vám děkuji!“
„Ale notak, snad mi nechceš ještě pořád vykat?“ optá se nevěřícně.
„Stejně jsi úžasná, Katelyn.“
„A neoslovuj mě Katelyn. Můžeš mi říkat Lyn, jako ostatní,“ dodá.
„Tak fajn, Lyn,“ zdůrazníme poslední slovo. A tak vznikla jedná z mých nejlepších kamarádek. A i když byla asi o dva, tři roky starší... „Kolik ti vlastně je?“ zeptám se. „Tedy, pokud to není moc neslušn otázka...“
„Sedmnáct,“ odpoví okamžitě. Znovu mě překvapila.
„Vážně?“ zeptám se nevěřícně. „to jsi jenom o rok starší.“
„Je to ale divné,“ zamýšlí se, „podle vzhledu jsem starší, ale pořád moc mladá na učitelku.“
Chvíli je ticho. Se stále nadšeným výrazem přemýšlím, jaké to asi bude v novém pokoji. Jaké bude koukat, až mu to řeknu... Blažený výraz mi z tváře rychle zmizí. Jak jsem na něj mohla zapomenout?
„Audrey, je ti něco?“ otáže se starostlivě Lyn.
Chvíli váhání, jak jí to říct. Přecejenom, asi jí dalo hodně práce sehnat pro mě něco jiného než onu zatuchlou, zastrčenou celu.
„No, víš... Já do toho pokoje nemůžu.“
„Proč?“ nechápe.
Mlčím s pohledem zabořeným do země. Zkoumavě mě přejíždí hnědýma očima.
„To kvůli němu,“ konstatuje po chvíli. Očividně z mého přetrvávajícího mlčení usoudí, že její slova byla pravdivá. Nahne se ke mně a ztiší hlas. „Neměla by ses s ním moc přátelit. Asi nevíš, kvůli čemu je ve vězení, co?“
Vzhlédnu a zavrtím hlavou.
„On je totiž-“ vtom náš rozhovor přeruší hlasité zabušení na dveře. Záhy se otevřou a dovnitř vejde jakýsi blonďatý mladík.
„Paní učitelko?“ vyhrkne. Chvíli mi trvá, než si uvědomím, že mluví s Lyn.
„Paní učitelko, Tristan vás hned potřebuje v hlavním stanu.“ oznámí jí.
„Fajn, Tome, můžeš tady slečnu Greenovou odvést zpět do cely dvacet jedna? Díky,“ usměje se na chlapce. Na mě se ani neohlédne a už vychází ze dveří. Ještě po něm hodí klíče od věznice.
Jakmile je pryč, vstanu a přejdu ke dveřím.
„Jdeme?“ houknu bez výrazně na Toma. Vykročí za mnou. Je asi zmatený z toho, že se tak hrnu, abych byla zase zpátky za mřížemi, on ale neví o Jakeovi. Vracíme se opět stejnou cestou. Jakmile za mnou zamkne a odejde, už zase sedím na zemi a čekám, až mi úplně zmizí z dohledu. Hned, jak se tak stane, otočím se na Jakea.
„Tak, cos mi chtěl říct?“
Chvíli je ticho pauza. Už ho chci znovu pobídnout k řeči, když začne vyprávět: „Víš, asi jsem ti to měl říct už na začátku, ale bál jsem se, že bys mě okamžitě odsoudila.“ odmlčím se. Ani nedutám. Že by mi konečně chtěl říct jeho příběh?
„Jmenuju se totiž Straigt. Jake Straight.“