Probudím se v nějakém lese opřená zády o strom. To místo neznám. Naproti mně sedí nějaký asi stejně starý chlapec. Pak ho poznám, je to můj únosce. Pokusím se vstát, ale zase mi v tom brání ruce, ještě stále svázané za zády a teď navíc provaz, kterým jsem přivázaná ke stromu. Snažím se provaz přetrhnout, ale je moc silný. Zamračím se na chlapce.

"Hned mě pusť!" zakřičím na něj. On se jen usměje a zavrtí hlavou. Nasupeně se na něj podívám, ale on se pořád usmívá. Už jsem zjistila, že se z pout vytrhnout nemůžu a tak jen bezmocně sedím a dívám se na něj. Je celkem pohledný. Má krátké hnědé vlasy, tmavě modré oči a je celkem vysoký. Nesnáším ho. Mozek mi pracuje na plné obrátky. Jak se odtud dostat? Pokládám si stále dokola tuhle jednu otázku. Můžu se z toho možná nějak vymluvit. Nejdřív ale musím zjistit, proč mě unesl.

"Proč jsem tady?" zeptám se nenuceným tónem. On zas nesadí ten svůj provokativní úsměv a jen pokrčí rameny. Už jsem dost naštvaná. "Hele, když už jste mě unesli, mohl bys mi říct, proč. Kdo jsi?" zkusím to znova. Tentokrát už mě neignoruje.

"Mám stejnou otázku. Kdo jsi ty? A existuje nějaký důvod, proč jsem dostal nařízení tě unést?" dělá, že o ničem neví, ale podle mě to jenom hraje. Štve mě to. Všechno. Ten jeho klidný tón, ten úsměv, klidný výraz jeho očí.

"Jestli si zkoušíš na mě něco hrát, tak toho prosím nech. Buďto mluv pravdu, nebo drž hubu." řeknu a propaluju ho nenávistným pohledem. K mému velkému uspokojení se jeho bezstarostný úsměv změní ve smutný výraz. Znenadání se zvedne a překoná pár metrů, které nás od sebe dělí. Přimáčknu se co nejtěsněji ke kmenu stromu a bezděčně se skrčím. On ale nejde ke mně. Obejde strom a chvíli tam něco dělá. Pak ucítím, že provaz, kterým jsem přivázaná ke stromu povoluje. Pak přejde zpátky ke mně a rozváže mi nohy a nakonec i ruce. Vezme mě za ruce a vytáhne mě na nohy. Celou dobu ho překvapeně sleduji.
"Co to děláš" zeptám se udiveně jeho smutný výraz ani jeho chování mi nějak nesedí nanic, co doposud udělal. Kam zmizel jeho úsměv? Najednou mám pocit, že ho vůbec neznám. Pak si uvědomím, že je to vlastně pravda.
"Nevěříš mi," konstatuje. "A i kdybych ti všechno řekl, tak mi věřit nebudeš. "Máš pravdu. Proč bych tě tady měl držet, když ani nevím, jak se jmenuješ a proč jsem tě unesl?" položí řečnickou otázku. Nezmůžu se na nic jiného, než že na něj ohromeně zírám.
"No tak, na co ještě čekáš," utrhne se na mě. "Běž" mávne rukou, odhání mě. "BĚŽ!!!" Zařve, ale já nevnímám. Má zrychlený dech. Mám pocit, že se mu v očích lesknou slzy. Utápím se v hlubinách jeho tmavě modrých očí. Nesměle udělám krůček směrem k němu.
"Jmenuju se Audrey," šeptnu. Po tváři mi steče slza. Proč? Nevím. Vztek z jeho očí vymizí. Je v nich jen obrovský smutek. Zachvěju se a podlomí se mi kolena. On mě ale těsně nad zemí zachytí. Obejme mě. Nebráním se mu. Zabořím hlavu do jeho ramena. Otřásám se vzlyky.
"To bude dobrý," zašeptá mi do ucha. Ale já vím, že mi lže. Tohle už nikdy nebude v pořádku.

***
Sedím zády opřená o strom. Jacob sedí naproti mně a mezi námi spokojeně praská malý ohýnek. Začíná se smrákat, i když je teprve asi pět odpoledne. Nechal mě se vybrečet. Říkal, že až budu chtít, tak mi všechno poví. Nejsem si jistá, jestli jsem připravená. Ale co, jednou se to dozvědět musím. Přejdu k němu a posadím se vedle něj.
"Chci znát pravdu" řeku rozhodně. Podívá se na mě nejistým pohledem. Očividně si nechce připomínat nic z toho, co se stalo, co se děje a co se pravděpodobně stane.
"Jsi si jistá?" Zeptá se. Nejspíš ještě doufá, že si to rozmyslím. Pokývnu hlavou. Nemůžu navždy utíkat před skutečností. Ani on ne. Povzdechne si a začne vyprávět: "Všechno to začalo už před desítkami let. Tehdy se vlkodlaci začali sdružovat do skupin. Mezi jednotlivými kmeny proběhlo dost bojů a nakonec se spojili do jedné skupiny - SVK, neboli Spojené vlkodlačí kmeny. Dnes už tomu ale nikdo neřekne jinak než Stát. Státu vládne Rada v čele s jedním Vůdcem, kterého vybírá rada vždy na jeden rok, ale jeden člověk může být zvolen vícekrát. Problémy se ale začaly tvořit, když se ve společnosti začali objevovat vlkodlaci, kteří se od přírody uměli ovládat o úplňku a ovládali základní magii. Pokud se o někom dozvěděli, že je to multimág, jak se těmto osobám říkalo, do dvou týdnů záhadně zmizel. A tak se vlkodlaci přestali ke své výjimečnosti hlásit. Život šel dál, Vůdce někdy vybral někoho, koho dal za úkol infikovat. Ale pak Rada zvolila nového vůdce. Jmenuje se Lars Straight. Ten byl zvolen teprve před pár týdny. Začal posílat vybranou elitní skupinu vlkodlaků infikovat stále víc a víc lidí, kteří se ale ihned po příchodu do Tábora záhadně ztrácí. Teď nedávno jsem potkal jednoho vlkodlaka, kterého jsem za celých šest let, co jsem v Táboře neviděl. Říkal, že existuje i jiná společnost, lepší než tahle, společnost multimágů. Chtěl jsem je jít hledat a přejít k nim, ale nejdřív jsem dostal za úkol tě unést. Nechtěl jsem, a tak jsem Colinovi nakukal, že s tebou mám vystoupit v Karkelském lese. No, a jsme tady." Dovyprávěl. Ulehčí se mi. Pravda není tak hrozná. Dá mi ruku kolem ramen. To mi hrozně připomene Willa. V tu chvíli se mi připomenou Miina slova. Rozbrečím se. Jacob si myslí, že je to kvůli němu a začne mě uklidňovat.
"To nic, už je to dobrý," opakuje stále dokola a hladí mě po zádech. Podívám se na něj očima plnýma slz.
"To není kvůli tobě," uklidním ho mezi vzlyky. "Jen jsem si na něco vzpomněla," vysvětlím mu. "Nechci o tom mluvit." Dodám, když v jeho očích uvidím otázku. Uklidním se. Znenadání ze mě vyklouzne otázka: "A kdy vyrazíme? Myslím do toho tábora multimágů." Dodám na vysvětlenou. Pohlédne na mě zkoumavým pohledem.
"Ty bys chtěla jít se mnou?" Zeptá se udiveně. Přikývnu. V očích se mu objeví radost. "Tak hned zítra." Rozhodne. Usměju se a položím si hlavu na jeho rameno. Oheň stále spokojeně praská. Je to uspávající...

Zdravim všechny, kdo tenhle příběh čtou(pokud se někdo takový vůbec najde)
Jestli se vám tenhle příběh líbí, tak rozhodně dejte vote a moc vás prosím, pište komentáře, co se vám líbí a co byste naopak změnili. Omlouvám se za všechny chyby. Tak papa
Verča:)