Poklusem se vydám ke stanovišti, kde už stojí skupinka lidí se cvičnými meči v rukou.
Když doběhnu, prohlédnu si rychle skupinku asi šesti lidí. Pak řeknu směrem k jednomu asi pětatřicetiletému muži: „Omlouvám se, jsem tu nová a teprve před chvílí jsem dostala rozvrh.“
Muž na mě ale jen nechápavě hledí. Pak mu ve tváři probleskne výraz pochopení.
„Ale já nejsem učitel. To je tady Katelyn,“ ukáže na dívku, které nemůže být víc jak dvacet. Má krátké tmavě hnědé vlasy sestříhané do podkovy a hnědé jiskrné oči. Ve tváři má sebevědomý úsměv a opírá se o meč. Ne však o cvičný, ale opravdový.
„Zdravím,“ roztáhne rty do ještě většího úsměvu, pokud je to vůbec možné, „nevadí, že jste přišla později, chápu, ale příště si na to radši dejte pozor.“ pokračuje, jakoby ji mé překvapení vůbec nevyvedlo z míry. Dokážu jen stát a zírat. Ona mi upřený pohled oplácí.
„Tohle jste nečekala, co?“ zeptá se, „Ale věř mi, dokážu toho víc, než si myslíš.“
Přikývnu, ale moc jí nevěřím. Ona přejde dopředu a začne s výkladem.
"Fajn, můžeme začít! Nejdřív si ukážeme střeh. Umí nám ho tady někdo předvést? Danieli?“ vyvolá kluka asi v mém věku. Ten zaujme postoj. „Výborně,“ pochválí ho, „jenom trochu víc pokrč kolena. Dobře. Teď to všichni zopakujte.“ pokyne nám. Tohle bude ještě zajímavé...

***

Po skončení hodiny se vydáváme na zvláštní schopnosti. Učebna je velká a podlaha je pokryta zeleným kobercem. U jedné stěny stojí úzký dlouhý stůl a směsice různých křesel a židlí. Přivítá nás vysoký muž s kaštanovým vlasy prokvetlými šedou barvou.
Když jsou všichni pohodlně usazení, začne mluvit: „Vítejte, na těchto hodinách se budeme pokoušet najít vaše speciální schopnosti. Čím jste výjimeční? Co vám jde lépe než ostatním? V těchto hodinách se to pokusíme zjistit. Budu si vás sem volat po jednom. Takže...“ vytáhl z kapsy jakýsi papír, „...Daniel Clarcson? Pojď prosím sem.“
Chlapec se postaví na označené místo.
„Dobře. Teď naprosto uvolni svou mysl.“ pokračuje. Daniel zavře oči.
Učitel se teď tváří soustředěně. Chvíli se nic neděje, jen Dan se lehce mračí.
„Fajn, konec,“ zavelí učitel. Daniel otevře oči a postaví se zpátky do řady.
„Tvoje schopnost je taková, že když chceš, můžeš číst myšlenky.“ sdělil mu učitel. Dan se zatváří překvapeně. Vzápětí se usměje a své hluboké modré oči upře na učitele. Ten mu úsměv oplatí. Dan se s bolestným výrazem ve tváři odvrátí a promne si spánky.
„Na každého to nefunguje,“ ušklíbne se učitel, „Ale když se budeš učit, možná to jednou zvládneš.“ povzbudí ho. „A právě od toho jsme tady,“ zvedne opět hlas. „Jsme tu od toho, abychom rozvíjet li vaše speciální schopnosti. Tak kdo je další...“ řekne si spíše sám pro sebe a koukne na seznam. „...Audrey Greenová?“ zeptá se. Postoupím dopředu. „Fajn. Teď uvolni svou mysl,“ poručí mi.
Pokusím se poslechnout. Vtom ucítím v mysli nějaký dotek. Jako by se mi někdo snažil dostat do myšlenek. Pomyslím si, že je to určitě Dan a pokusím se ho odrazit.
„Uvolni svou mysl!“ Zahřmí mi v hlavě učitelův znělý hluboký hlas. Neochotně odstraním zábrany. Ucítím, jak se prodírá mými vzpomínkami, brouzdá mou myslí jako mělkým rybníkem. Nelíbí se mi to. Proč si prohlíží věci, které by vůbec vidět nemusel? Vynořují se mi nejrůznější vzpomínky. Jak poprvé jedu na kole, jak si na zahradě hrají se svou sestrou, jak jdu deštěm ze školy, na našeho dávno mrtvého psa, na Miu, když jsme spolu kamarádky ve třetí třídě, na hádku s rodiči, jak jsem si zlomila nohu na florbale, jak jsem se poprvé potkala s Willem, na ten večer, kdy mě málem políbil...dost! Teď už zachází moc daleko.
Seskupím všechnu sílu ze své mysli a vytlačíme ho ven. Otevřu oči a zprudka se nadechnu. Vidím před sebou může zhrouceného v křesle a křečovitě svírajícího svou hlavu v dlaních. Co se stalo?
„Je vám něco?“ zeptám se. Ne že by mi na tom nějak záleželo, ale stejně...
„Máš neobyčejně silnou mysl, snad nejsilnější, co jsem kdy viděl. Ale nemyslím si, že tohle by byla tvá zvláštní schopnost. Všichni máme různě silné mysli, někdo méně a někdo více,“ vysvětlí. Přestane se držet za spánky, bolest už nejspíš pominula. „Pokud mi ale dovolíš ještě jednou nahlédnout do tvé hlavy, slibují, že se už budu snažit najít pouze tvou schopnost.“ upře na mě přesvědčivý pohled. Zamýšlím se. Mám ho opravdu nechat znovu mi prohledávat vzpomínky? Má zvědavost nakonec zvítězí, a tak přikývnu.
Znovu ucítím ten slizký dotek. Pevně semknu víčka a připravím se ho odtud kdykoliv znovu vykopnout. Tentokrát ale zamíří do jedné určité oblasti mé mysli. Chvíli jakoby něco hledal. Náhle se mi v mysli mihne rozmazaný obraz. Je to nějaká žena se stejně rudými vlasy, jako mám já. Vidění ale ihned zmizí. Vzápětí se učitel bleskově stáhne z mé hlavy.
Otevřu oči. Tentokrát učitel stojí stále přede mnou. Něco je ale špatně. V očích se mu zračí obrovské překvapení a zároveň zděšení. Má zrychlený dech a oči doširoka otevřené.
„Zavolejte Vůdce. Ona je...“ zasekl se, jakoby to nedokázal vyslovit. Tak co? Co jsem? Řekni to sakra už!
„Ona je alfa.“