Stella kráčela lesem.  Dlouhá ostřice se jí otírala o bosá chodidla a hedvábná temnota pláště tiše ševelila okolo jejích nahých boků.  Měla na sobě jen plášť a obojek.  Nic víc.  Jak se tak vzdalovala od domu,  zvuk hlasů zevnitř utichal.  Její smysly se bystřily. Už u večeře zaslechla Sallyin a Richmondův pomalý tep,  Fortisermiino ševelení plazího srdce i Cassin mrtvý klid mlčícího pulsu.
Zpoza mraků vyšel měsíc.  Byl kulatý jak kolo od vozu a vábivě zpíval píseň beze slov.  Stella ji znala.  Už jako malá Feebaeh tuhle píseň poslouchala.  Zpěv Luny.  Vábení lykantropa. Otřásla se při vzpomínce na jejich momentálně největší problém.  Na Měsíční Pannu.  Ta údajně také zná onu píseň.  To proto se jí povedlo zburcovat všechny vlkodlaky a jim podobné a vytvořit z nich jednu velkou a smrtící armádu.  Lykantropi se mimo úplněk přeměňují pokud možno co nejméně.  Proměna bolí a stojí mnoho sil,  ale pokud u ní slyší Zpěv Luny,  působí to jakožto sedativum.  Bolest ustává a přichází rozkoš.  Luna vábí a zpívá,  vlkodlak vyje a vraždí.  Jaká idyla!
Stella na chvilku zaváhala.  Ano,  mohla by úplněk přetrpět naprosto bez přeměny,  ale bolest a námaha s takovým úkonem spojena za to nestojí.  Stříbrný přívěsek na obojku rušil Zpěv Luny jako falešné housle v orchestru.  Stelle sklouzl plášť z obnaženého těla.  Poddala se tomu všemu.  Místo drobné dívky teď v měsíčním světle stála bíle stříbrná vlčice.  Zvrátila hlavu a lítostivě zavyla. Pak zavětřila a rozběhla se za jakýmsi tvorem,  který neměl dost rozumu,  aby se při úplňku schoval.
Sally stála u okna a dívala se do tmy.  Fortisermia ji pokradmu pozorovala.  Ztuhlé svaly,  zakalené oči a maximálně uzavřená mysl. Jasné znaky jakési magie.  Fort chvíli ještě zkoušela do této pevnosti myšlenek proniknout,  ale bezúspěšně. Sally si své vědomí hlídala pečlivě a silně.
Cassiopeia se mezitím nadmíru nestydatě rozvalovala u Richmonda na klíně.  Střídavě ho kousala do krční tepny a do zápěstí a střídavě hráli hru Čí je tenhle podvazek?  a tak podobně.
Čarodějka i hybridka stály otočené zády k oběma nelidem, kteří zatím zkoumali,  čípak je tohle kolínko.
Zaklínadlo prohlédnutí.  Ano,  přesně tak.  Sally si prohlížela jakousi věc hluboko v lese.  Čarodějka nebyla schopná na to přijít. 
Náhle se hybridčiny rty zkroutily do rozšafného úsměvu.  Jako by viděla něco,  na co se dlouho těšila.  Jako by na jejím mystériu visel právě spadavší plášť.
Čarodějka potřásla hlavou a pokusila se Sally poslat myšlenku o případném odchodu kamkoliv pryč od Cass a její nové hračky.  Sally myšlenku překvapivě přijala a dokonce i vyslyšela.
"Pojďme si prohlédnout skleník...  Mám tam zbrusu nové mandragorky.  Ještě maličké. " Prohlásila nenuceně a perfektně rovnými zády,  nečekajíc na odpověď se vydala ke dveřím.
Čarodějka ji beze slova následovala.  Občas zakmitala rozeklaným jazykem. 
Zvenku se ozvalo vytí bílé vlčice.
Odkudsi že schodiště se ozvalo třepotání. Malý hmyzožravec se se svým nerostným přítelem v drápcích pachtil za nimi. Fort mu mlčky nabídla dlaň na přistání.  S heknutím odložil Balvana a zavěsil se hlavou dolů. 
"Nechci nic říkat,  ale dokonce i netopýři potřebují jíst. " Poznamenal kysele. "A zdejší mouchy jsou takové...  Takové,  že nejsou! " Dodal.
Sally se shovívavě usmála. "Ve skleníku jich bude až až.  Neboj se... " Prohlásila zvesela.