Večerní chlad se skupině propršelých jezdců dral pod kůži.  Byla jim zima,  žaludky měli prázdné a byli k smrti unavení.  Asi i proto uvítali zpočátku slabé světlo blížící se osady.  Domy zde byly čerstvě vybílené, zahrádky upravené a okna samá květina.  Už z dálky bylo poznat,  že tohle není lidská osada.  Byla zde k vidění hora precizní půlčické práce a tak bylo až s podivem,  když před vchodem do hostince narazili na urostlého elfa. Elfi a půlčíci se v lásce dvakrát nemají.  Koneckonců,  sličný lid nemá v lásce nic,  kromě sebe sama. Tenhle byl extrémně vysoký a jeho dlouhé bílé vlasy,  stejně bílé,  jako ty Stelliny, mu dosahovaly až pod pas.
"Ruce." Neobtěžoval se jakýmkoli vysvětlováním.
"Co prosím?! " I Stella měla svou elfskou hrdost.
"Ruce! " Štěkl protivně muž.
Sally si jen rezignovaně vyhrnula rukáv a odhalila vězeňské tetování od Zdi Nářků.  Byl to děsivý obraz krkavce, jenž si sám že svého těla snaží zobákem vyrvat šíp.  A co bylo na tomle obrázku na kůži nejzajímavější,  stále byl zalitý krví.
Ostatní okamžitě Sally napodobili.
Elf se na ně velmi zle podíval. Stellu,  která měla předloktí neposkvrněné pustil jen s nevrlým zamručením do šenku. Fort a Richmonda vpustil jenom do maštale,  aby přespali v seně, když se pak Mortem za oba zaručila a přimluvila se i za Cass,  pustil je také. Jen Sally stála venku na dešti a cítila nepříjemné pohledy všech přítomných na svém tetování.  Nakonec si jen rukáv mlčky stáhla a mlaskla na koně.  Než ji Stella stihla zadržet,  rychlým cvalem zmizela.
Polévka byla řídká a pivo odporné.  V lokále byl klid jak nikde.  Stella a ostatní seděli u malého stolku v rohu,  dále od společnosti.  Všichni věděli,  že to dělá jejich zločinecká minulost.  V elfské hospodě prostě nikdo nebyl na výtržníky a kriminálníky zvědavý.  Panoval tu tichý šum mnoha rozhovorů, ale nikoli onen vzrušující zvuk chystající se rvačky, čili potencionální zábavy.
Hospodský byl velmi dobře stavěný elf.  Vlasy v barvě pravého zlata a ledově modré oči.  Jak si Stella domyslela,  byl to horský elf.  Ti sice nejsou tak krásní jako ti lesní,  ale zato silnější,  vytrvalejší a odolnější. Zvládají věštit z kamenů, neomylně se orientují v jeskynních systémech.
Richmond rozmrzele zaplatil útratu a jakýsi kumbálek na spaní.  Nebyl to sice žádný luxus,  ale lepší,  než spát v lese na mokrém jehličí.  Jako moje sestra...  Pomyslel si.  Bylo mu to líto,  ale tetování toho nejhoršího kalibru,  jaký nelidské podsvětí vůbec nabízelo prostě nešlo ani podplatit,  ani skrýt.
Fort zívla. Dva nezvaní návštěvníci výčepu v její tašce cosi nesrozumitelného zabrblali.  Byl čas jít spát.
Jak se ukázalo,  kumbálek nad lokálem byl prachobyčejná půda s několika slamníky.
Stella si je nedůvěřivě prohlížela.  Opatrně jeden nadzdvihla a spěšně ukročila. Zpod slamníku se vyrojila nemalá rodinka štěnic.
Fort jenom sáhla do své tašky.  Na střešní trám položila Balvana a Netopýra nechala,  ať vzlétne.  Eli se třepotavě vznesl a ulovil si pár štěnic. Zbytek brouků Fort zahnala lehkou ženskou magií.
Stella se schoulila do klubíčka na tvrdém slamníku.  Poslouchala nekonečné staccato dešťových kapek narážejících do střechy. Poklidné oddechování svých druhů.  A jakousi nepříjemnou věc jménem výčitky svědomí.