Brzy ráno opět vyjeli.  Richmond s Cass zakryli stopy po ohni,  Fortisermia posbírala bylinky,  co rostly okolo a Stella,  která měla na starosti balení všech věcí se odmítala bavit se Sally,  tentokrát už v lidské podobě,  sedlající koně.
Vypadalo to na velmi ošklivý den a ačkoliv mračna napovídala spíše lijáku,  oba sourozenci McLennaneovi si vesele pohvizdovali. Evidentně každému z nich zvedla minulá noc náladu a ego.
Rudovlasá upírka se protáhla a vytahala si jehličí z vlasů.  Za noc toho moc s hybridem nenaspali.
Nakonec se k ranní kakofonii všeho možného přidal i Balvan.  Lamentoval,  že má otlačený křemenový bok a že je v tašce tma a smrad. 
Na to se Eliphierem stihl okamžitě urazit,  neboť,  jak Balvan jízlivě poznamenal, 'ta okřídlená krysa taky zrovna dvakrát nevoní!' a jako odplatu vylétl s nerostem až k vrcholkům vysokých jedlí a pustil ho odtamtud dolů. 
Balvanovy další stížnosti už odmítl kdokoliv brát na vědomí,  neboť si za to,  koneckonců,  mohl sám.  Sermia ho jenom zastrčila zpátky do podsedlové brašny,  Netopýra jemně uložila do své kabely s nově sebranými bylinami a vyhoupla se do sedla.  Po jejím vzoru už nasedli všichni a vydali se pomalu na cestu.  Chvílemi sice i cválali,  ale většinu cesty jeli v chladném ranním vzduchu krokem.
"Kolik dní cesty nás ještě čeká? " Zívl ne zrovna dobře vyspalý zrzek po vampýrčině boku.
"Touhle rychlostí?  Asi patnáct dní.  Není to odsud tak strašně daleko. " Odvětila chladně Hvězda Smrti. Pohledem přitom probodla Sally. 
"A co jste si vy dvě vlastně udělaly? " Nezapomenula si rýpnout Cass.
"Nic co by tě muselo zajímat." Prskla velitelka a předjela je o dobré čtyři koňské délky,  aby se s nimi nemusela bavit.

Odpoledne se dalo do deště. Ostré, ledové kapky bičovaly jezdce nemilosrdně a hustě. Stella se třásla v sedle zimou jako osika; dokonce i její plášť z šutopitích kožek propršel naskrz a Richmond vypadal velice schlíple.  Peie se dokonce pozdávalo, že se mu z konce copu kouří,  jako když někdo uhasí ohýnek. Fort horečnatě chránila svou kabelu před deštěm vlastním tělem.  Jediná Sally,  jako kdyby spolu s vodou ožila.  Temné vlasy se jí vlnily okolo hlavy jak hadi  a vůbec nevypadaly splihle a zmokle jako vlasy ostatních. Dokonce i její kobylka šla lépe,  s větší chutí a sem tam si i vesele vyhodila kopýtkem. Déšť jako by na tyhle dvě podivné bytosti vůbec neúčinkoval.
"Zvláštní." Pomyslela si Stella  shrbená v sedle.
Myslíš?  Obvyklé nepříjemno,  kdy se jí cizí vědomí dostalo do hlavy.
"Nech toho! " Pomyslela si bělovlasá dívka a bezděčně při tom ohrnula horní ret.
Proč?  Nechci ti ublížit.  Chci si povídat.  Je mi smutno a bratr má v hlavě jen Cassiopeiu a piliny.
Stella vyprskla smíchy. Ostatní se k ní zvědavě otočili.  Snad proto,  že poslední dobou se nesmála skoro vůbec.
No skutečně. A to ještě piliny jsou ta zajímavější část...  Postěžovala si nonverbálně Sally.
Stella se dál potutelně usmívala.  Původně měla v plánu Sally nenávidět. Co nenávidět.  Zničit ji. Do poslední špetky naděje ji vymáčknout a zanechat jen pokořenou schránku. Ale teď...  Jakási záhadná věc jí v tom bránila. Solidarita?  Přátelství?  A nebo se prostě znovu chtěla v noci přitulit k té obrovské chlupaté tlapě, symbolu bezpečí?