V temnotě Fortisermiina zavazadla bylo nehorázné horko.  Jakýsi černý tvor si smutně odfrkl a vzdychl.
"Já prostě musím být člověk.  Cítím to! "
"Nejsi...  Jsi jen to... No,  magicky vovlivněnej ten...  Životčich! Fort to říkala,  zrovna když si se mnou založila recepty. "
"Nevěřím ti ani slůvko!  Jsi balvan!  Obyčejný balvan!  Normálně mi závidíš,  protože já mám narozdíl od tebe nějakou šanci!  O tvé proměně je jasné jedno!  Je neproveditelná!  Kde najdeš prolitou krev nejsilnější čarodějky světa,  he?! A potom, kde najdeš další dvě, co by ti daly krev nevědomky a dobrovolně?! Nikde! Proto zůstaneš stejným balvanem, jako jsi teď!"
"Ty zase potřebuješ lidskou vzpomínku.  A jediné,  co si pamatuješ,  je žraní much! "
V tašce zavládlo ticho.  Onen tvor,  netopýr většího vzrůstu ztichl.  Byl nešťastný.  Místy ho chytaly takové nálady a nikdo to tak úplně nezvládal.  Jeho jméno bylo Eliphierem.  Byl netopýrem a když ho Fortisermia našla, byl na tom dost bídně.  Zlomené křídlo se nikdy doopravdy správně nezahojilo,  takže létání pro něj bylo relativně složitá věc,  a ve velikých modrých očích mu vždy planul jakýsi druh zármutku,  opuštěnosti a smutku.  Jediné,  čím by se dal odlišit od ostatních netopýrů byl fakt,  že dokázal mluvit.  A taky měl sny a plány.  Nebyl plachým zvířetem.  Byl velmi inteligentním tvorem,  zašitým v nesprávném těle. Teď zrovna toužil vypadnout z tašky a nadýchat se čerstvého vzduchu.  Jenže taška byla pevně zavřená,  a i kdyby,  ležela na židli v kasárnách,  v uzavřeném pokoji s minimálním přístupem čistého vzduchu. 
A tak Elimu nezbývalo,  než se hádat s Balvanem.  Balvan byl jenom obyčejný kus kamene,  který byl příliš dlouho vystavován magickým vlnám a tak se,  sám od sebe,  tak trochu personifikoval.  Eli ho měl v podstatě rád.  Byl to jeden z mnoha zoufalců,  jež Fort sbírala a zachraňovala.  Za ta léta jí prošly rukou už stovky takových,  jako oni dva.  Jenže jejich naděje byly mizivé.  Neuvěřitelně toužili po tom,  stát se lidmi,  osvobodit se projednou z tašky a smět volně žít.  U Balvana bylo nutno provést jistý rituál,  zahrnující trojí magickou krev a slzu panny, přičemž obojí bylo jaksi nedostatkovým zbožím a Eliphierova naděje spočívala v tom,  rozpomenout si na okamžik v lidském těle.  Fort v něm už kdysi ucítila silové pole Predátora,  problém byl jen v tom,  že jeho přeměna se pravděpodobně odehrála reflexivně,  když byl ještě malý a pravděpodobnost proměny nazpět byla mizivá.
Netopýr si odfrkl a protáhl pochroumané křídlo.  V tašce nastalo trapné ticho,  zatímco její majitelka se tísnila ve křesle o pár kilometrů dál a vedla rozhovor s velmi nebezpečnou hybridkou u Zdi Nářků.

"Takže tvrdíte,  že se Měsíční Panna vrátila? " Zívla černovláska znuděně.
Fortisermia polkla.  Ta dívka se chovala naprosto nepřirozeně.  Nejenže se nebála Stínů a smála se v jejich společnosti. Ona vypadala, jako by ji snad nudil i hovor o Měsíčnici.
Vedlesedící Stella byla velmi bledá.  Čarodějka velmi dobře věděla,  co v krocích Stínů slýchá.  Řev divoké vody.  Vytí lykantropů. Křik. I přes to všechno se Stella Mortem zdála klidná.   Sally na ni upřela svůj šílený pohled. Potom na její obojek.  Znovu se usmála.
"Jste hybridkou od narození? " Zavrněla směrem ke Stelle.
"Ano." Dívka sama nevěděla, proč odpovídala.  Ale jestli něco věděla,  tak to,  že Sally nenávidí.  Nenávidí její pohled.  Nenávidí její potřebnost při lovu na Měsíční Pannu.  Nenávidí její...
"Schopnosti? " Sallyiny zuby se v úsměvu  nebezpečně zablýskly.