Rozkázal mi, abych se usadila naproti němu do křesla. Zatímco on vytáhl lékárničku, jejíž doba spotřeby už jistojistě prošla. Nedokázala jsem koukat do jeho tváře. Cítila jsem se obnažená, proto jsem hleděla na jeho prsty, jak obratně otevírají obal a vytahují stahovací elastický fáč. Měl dlouhé prsty.

Začervenala jsem se, jakmile mé hříšné myšlenky skočily někam jinam. Vzchop se! Unesl tě. Drží tě tu bez tvého svolení! Stockholmský syndrom se tě netýká!

Silco přelétl přes mou tvář. Ruměnce ve tváři si bezpochyby všiml, ale rozhodl se mlčet. ,,Jinx je tvá dcera?" Polkla jsem nahlas. Proč mu krucinál tykám?!

Pozvedl jedno obočí.

,,Nechtěla jsem nějak -"

,,Ano, beru ji jako vlastní dceru." Takže není jeho.

Doufala jsem, že mi k tomu řekne víc, ale pochopila jsem, že teď na to není vhodný čas. ,,Vidím, že si rozumíte," oddychla jsem si. Ticha jsem se teď bála. ,,Nemohl jsem si nevšimnout, že jste se již potkaly někdy dříve."

,,Vyskytl se tu okamžik, to ano. Jinx je milá," a střelená, praštěná, šílená a pokusila se tě zabít... Jenže předtím tě zachránila.

Silco mimovolně přikývl. Naposledy udělal otočku a zastrčil fáč za okraj. Pyšně na své dílo pohlédl. Svou dlaň nechal na té mé o něco déle, než by se slušelo. I tak jsem nepocítila odpor. Cítila jsem, že mi jeho blízkost není již tak nepříjemná jako zprvu.

Trhl sebou v momentě, kdy se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vešla Sevika. Naše blízkost náhle byla v nedohlednu.

Pochopila jsem, že tu už pro mě není místo a měla bych ho urychleně opustit. Proklouzla jsem ven a uspěchaně zmizela ve svém přiděleném pokoji. Cestou jsem po nich raději nezavadila pohledem.

Opřela jsem se o dveře a sjela po nich dolů. V hlavě jsem si přehrála jeho doteky, co mi tak pletly hlavu a já ztrácela svou nedostupnost. ,,Musím odsud zmizet," a to hodně rychle.

...

Ačkoliv Jinx naposledy odešla s pohrdavým ksichtem, brzy se vrátila, aby si semnou zahrála nějakou stolní hru. Pointu jsem nechápala, ani se mi to nepokusila vysvětlit, ale spokojenost v její tváři byla nepřehlédnutelná. Nejspíš vyhrávala, jenže i to jsem netušila. Rozhodla jsem se proto tento fakt ignorovat a hrát i tak. Alespoň někdo mi krátil dlouhé minuty.

Zvedla jsem k ní pohled a nutila jsem svá ústa k prolomení ticha. ,,Jinx," oslovila jsem ji tiše, ,,nevíš náhodou, jestli se třeba Silco nebavil o nějakém klukovi?"

,,Hmmm," bezmyšlenkovitě zamumlala a soustředila se na hru.

,,Jinx!" Okřikla jsem ji, když nejevila zájem.

Zvedla tvář. ,,No?"

Vůbec neměla ponětí, že jsem na ní mluvila, a tak jsem svou otázku zopakovala. ,,Ptám se, jestlis neslyšela o nějakém klukovi."

,,Ne,"

,,Zkus se zamyslet, prosím,"

,,Možná jo,"

,,Tak možná jo, nebo určitě?" Vyzvídala jsem i nadále netrpělivě.

,,Tak ne,"

Kopla jsem do desky a rozházela panáčky po pokoji. Několik jich spadlo do mezer mezi postelí. Jinx se zašklebila. ,,Vyhrávala jsem!"

,,Poslouchej mě, Jinx!"

,,Proč bych měla?" Vyplázla provokativně jazyk.

Uklidnila jsem se. ,,Protože jsme kamarádky,"

Přestala vyvádět a zamyslela se. ,,Silco říkal, že musí najít nějakého kluka,"

,,Mají ho?"

,,Jak to mám vědět?" Utrhla se na mě. ,,Mluvil o tom se Sevikou."

Vydechla jsem si. Je šance že ho nemají. Zřejmě Silco nemá kontakty všude, jak se tak nadutě pyšnil. ,,Děkuji, Jinx,"

Prosím, ať tě nenajdou! Zůstaň tam, kde jseš, já si tě už najdu.

...

Jinx mě dovedla na zahradu za Poslední kapkou. Bylo to zde asi jediné travnaté místo, kde stromy stále jakžtakž rostly a voda narážela expanzivně do kamenů. Čistší vzduch se zde držel více, než v jakémkoliv jiném místě a já si užívala tu přírodu kolem. Přestože Jinx brala zábavu jako něco jiného, čímž bylo nakopávání žab, já se po dlouhé době opravdu bavila. 

,,Chceš?" Ropucha přistála v mém klíně. Jinx se zasmála mému vyjukanému výrazu. Žáby mi nevadily, ale tyto byly jaksi zdeformované ze zdejšího prostředí a toxických much kolem.

,,Proč tu vlastně jsme?" Rozhlédla jsem se.

,,Silco říkal, že se máš vracet do své fyzičky. Mám tě trénovat,"

Prskla jsem. ,,To všechno za něj musí dělat ostatní?"

Jinx se zamyslela. ,,Dělá ty méně zábavné věci,"

,,Jenže míň se ušpiní,"

Modrovláska vzala mou žábu a vyfoukla vzduch do její pusy. Žába se nafoukla. ,,Ježiš, Jinx, zahoď ji!" Zasmála jsem se a ropuchu nechala odskákat do potůčku. Na znamení díku kvákla.

Obě jsme se hlasitě smály. S Jinx mi bylo fajn.

...

,,Doprdele," o svou vlastní nohu jsem se rozplácla o zem. Jinx se nad mou vlastní neschopností bavila.

,,Hodláš se ještě dneska zvednout?" Přistoupila těsně ke mně a ze své výšky se nade mnou tyčila.

Zafuněla jsem. Vykopla jsem nohu a zasáhla tím její čéšku. Podlomila se jí noha a já měla možnost vyskočit. Dala jsem jednu dobře mířenou ránu na její spánek, ale tím moje přesila skončila. Jinx chytla mé zápěstí a já se ve vzduchu stihla otočit, než jsem opět skončila na zemi.

,,Silco říkal, že jseš schopnější," Silco toho říká hodně!

Přehodila jsem si zpocené vlasy, jenž mi zakrývaly výhled. ,,Pokud to jde, snažím se bezkonfliktně. Nejsem žádnej ninja, co by každého zpacifikoval a dál high kick na hlavu."

,,Nuuudaaa," protočila jsem na jejím chováním očima a přehodila si ji přes rameno. Jinx vytáhla za opaskem zbraň a vystřelila těsně vedle mé nohy.

Polekaně jsem uskočila stranou jako králík a nezapomněla vypísknout. ,,Chceš mě zabít?! Co děláš?"

,,Braň se!" Rozkázala mi trpce.

Provedla jsem útok, ale obratně se vyhla a chtěla podruhé vystřelit. Loket zasáhl pažbu její zbraně a střela jen těsně proletěla kolem mého ucha. Neslyšela jsem. V uších mi hučelo a pískalo. Zrak se mi rozostřil. Modrovláska nechala zbraň zbraní a zaútočila opět ručně.

Začínala jsem šílet z jejich ran.

Útočila na mě.

Ubližovala mi

Zásah pod žebro, co mě donutil se předklonit v návalu bolesti.

Nekontrolovala jsem se. Přestala jsem se ovládat. Poháněl mě nefalšovaný vztek.

Pěst na bradu od ní, co mě přiměla padnout k zemi.

Má mysl byla zatemněna. Ruce jsem dala za hlavu, než jsem se prohla v zádech a vyskočila na své nohy.  Viděla jsem se, jak nárt vystřelil k její tváři a uštědřil ji ránu, po které dopadla na zem. Pak už jen jedna rána za druhou zbarvovala její provokativní ksicht. Mlátila jsem hlava nehlava. Cítila jsem požitek z toho, jak civěla do mých očí a nemohla se bránit. Snažila si krýt tvář.

Někdo chytil má ramena a vyválel mě po zemi, jakmile mě odhodil od dívky ležící na zemi. Obratně jsem omotala nohy kolem osoby a převrátila ji tak, aby skončila na zádech. Něco řvala, ale já neměla dost. Potřebovala jsem s nimi skoncovat. Musela jsem je zničit. Zastavit jejich srdeční oběh.

Přišlápla jsem mechanickou paži do trávy a rozhodla se nešetřit rány. Sevika si obličej kryla jednou horní končetinou, ovšem ani tak nebyla příliš ušetřena. Podkopla mi nohu. Uchopila mé zápěstí a zkroutila ho za záda. Patou jsem zasáhla její citlivé místo.

Stiskl povolil. Vyskočila jsem a při dopadu jsem zasáhla Seviky tvář, jenž se záhy zkroutila bolestí a nepřehlédnutelnou agresí.

Něčí ruka chytla opět mé rameno. Otočila jsem se, ale majitel se pohotově skrčil, aby se vyhnul pěstí. Přitiskl mě k nejbližšímu stromu a prsty chytl mou bradu. Donutil mě tak, abych se podívala do jeho tváře. Než jsem stihla zareagovat, držela mě Sevika a Jinx za obě ruce. Cukala jsem sebou. Házela ze strany na stranu.

Majitel uhrančivých očí ke mně mluvil. Nerozuměla jsem slovům. Nechtěla jsem jim rozumět. Jen jsem chtěla poslouchat ty hlasy v hlavě, co mi našeptávaly.

,,Dynrily," bradu mi stiskl více. Silco byl rozrušený. V očích dokonce děs. ,,Nikdo vám nechce ublížit, rozumíš?"

Takhle z blízkosti jsem si všimla každé jednotlivé jizvy, co se přes jeho tvář táhla. Většinu měl skrytou pod pudrem. ,,Pusťte mě," vyšlo ze mě automaticky.

,,Neposlouchej to. Vytěsni je z hlavy, Dynrily."

Ne, neposlouchej ho.

,,Tohle se ti vymklo z rukou, Silco," Prohodila směrem k muži Sevika, co věnoval svou pozornost jenom mně.

Vytrhla jsem ruku a pokusila se ho zasáhnout do boku. Obratně uhl. Pak už zas někdo chytl mou ruku. ,,Jinx, máš jedinej úkol, drž tu paži pořádně!" Procedila skrze zuby Sevika.

Přidržel si mou hlavu v obou dlaních. Neměla jsem výhled kamkoliv jinam. Jen do jeho zeleného oka, co mě tak náhle uklidňovalo. Pamatuji si, že si mě pod svá křídla vzala opět nekončící tma. Vím, že mi nedovolili spadnout. Drželi mě a já oddaně koukala do tváře Silca, co náš oční kontakt do poslední chvíle nepřerušil.

...

Silco se mi po tom incidentu vyhýbal. Zaúkoloval někoho jiného, aby mi dal nějakou práci, ale na tu já neměla ani pomyšlení. Proč bych dělala něco, k čemu mě nemohl donutit?
Přestože mně se vyhýbal Silco, já se snažila zmizet před Jinx a možná i Sevikou. Jinx jsem ublížila a trápilo mě to neuvěřitelným stylem. Seviku jsem ráda neměla, ale i tak jsem s ní nechtěla přeměřit síly.

Něco semnou bylo špatně.

Mé dny tedy byly dlouhé, nudné a zbytečné. Mnoho jsem nenaspala, protože hlasy se vracely. Nechtěla jsem znovu, aby nade mnou převzaly kontrolu, jak už se jim jednou podařilo.

Vše bylo kvůli třpytu. Kdyby nebylo jeho, všechno by bylo dokonalé. Naše rodina by zrovna teď jistě večeřela u společného stolu, dokázala bych se kontrolovat, nikomu by nebylo ublíženo,... Neznala bych Seviku, Jinx a Silca...

Jenže nic nešlo vzít zpátky. Byla jsem tam, kam jsem se dostala a nemohla jsem změnit minulost, ať už byla jakákoliv.

Slzy neúprosně stékaly po mých tvářích. Nechtěla jsem jim nikterak bránit. Potřebovala jsem vše dostat ze sebe.

Kolena jsem měla přitlačena k hrudníku, jenž se pod náporem vzlyků nekontrolovatelně a nepravidelně zvedal. Zabořila jsem čumák do dolních končetin.

Vše ustalo.

Jako robot jsem se zvedla a probodávala dveře pohledem, než jsem chytla za kliku ode dveří. Bylo otevřeno. Mohla jsem jít, a tak jsem vykročila vpřed. Působila jsem jako polomrtvá, když jsem nutila nohy spolupracovat v chůzi.

Na chodbě byla tma. Jen z Jinx pokoje se ozývala hudba, která zajisté rvala ušní bubínky. Nikdo ji to nemohl mít za zlé, až na mě. Opět mě přemohla vnitřní agrese, když se podlaha lehce hýbala a basy rozpohybovaly mé tělo.  Musela jsem pryč. Zmizet daleko odsud.

Jenže netušila jsem, jak se nejúčinněji dostat ven. Nemohla jsem jít hlavním vchodem, to bylo zřejmé. Dostala jsem se tedy do místnosti s lehkým osvětlením. Byl to nějaký sál. Kolem dokola nic nebylo. Nevyužitý prostor.

Rozešla jsem se, když tu náhle se kolem oken mihl nějaký stín. Zpozorněla jsem. Tohle nebylo přízemí, aby si tu jen tak někdo pochodoval. Dotyčný byl na střeše a nepohyboval se zrovna obratně, dokonce soudě pohybů neohrabaně.

Netrvalo dlouho a já viděla, že leze dovnitř pootevřeným oknem, co někdo zapomněl zavřít. Musela jsem se schovat za nejbližší sloup. Jestli mě uvidí, dozajista se trestu nevyhnu. Buď je to zloděj, nebo si někdo zapomněl klíče. Ať už je scénář jakýkoliv; nemusí o mé existenci vědět.

Stín se držel u stěn, aby nebyl spatřen. Neustále se rozhlížel a našlapoval zlehka. Zaostřila jsem, když si mé oči zvykly na tmavé podmínky zdejšího prostoru. Na poslední chvíli, než dotyčný odešel z prostorné místnosti, jsem návštěvníka chytla a pevně obejmula.

Strnul na místě, než i on si uvědomil, kdo ho tak láskyplně tiskne ke své hrudi. ,,Dynrily!" Tišil svou radost v mém rameni.

Bratr mi objetí opětoval se stejnou razancí. Nikdy jsem neměla větší radost. Tasri žil.

Brzy jsem se však vrátila do kruté reality, kdy mu hrozilo na tomto místě nebezpečí. Neměl tu být. Proč tu sakra přišel? ,,Co tu děláš?"

,,Zachraňuju tě!" Pronesl pyšně a vyprsil hruď.

Nemohla jsem mu nic z toho vyčítat. Příliš se mi podobal, čímž bych byla sama proti sobě. ,,Musíme teď zmizet, dobře?" Odtáhla jsem se od něj na vzdálenost paží.

Tasri přikývl a propletl si prsty s těmi mými. Konejšivě jsem ho pohladila po kadeři. Tak moc mi chyběl. Tak moc...

Neudělali jsme ani jeden krok, když se osvětlení rozsvítilo a namířilo přímo na střed místnosti, kde jsme stáli. Vše bylo připravené. Tohle byla jedna velká past, do které jsme oba vkročili ve stejný moment. První hlas, co se ozval, nepatřil nikomu jinému než Silcovi ,,Hned se bude spolupracovat lépe, že, Dynrily?"

Přes jasnou zář jsem dokázala rozpoznat jen minimun. Instinktivně jsem svého bratra schovala za svá záda. Ruce omotal kolem mého pasu. Měl strach, který já pociťovala též.

,,Myslím si, že podmínky se trochu změní." Vyšel dopopředí natolik, že jsem mu konečně viděla do tváře. ,,Tasri, že?" Klekl na jedno koleno, aby byl ve stejné výšce jako bratr.

,,Kdo se ptá?" Hrdě vylezl a postavil se Silcovi. Ačkoliv stále držel mou dlaň, viděla jsem, že velice dospěl. Příliš rychle se stal mladým mužem.

Silco se zasmál. ,,Silco, rád tě poznávám. Předtím to bylo trochu hektické a nebyl čas se seznámit,"

Ačkoliv mé někdejší pocity z jeho blízkosti byly pozitivní, vše se náhle přetočilo v moment, co jsem si uvědomila, že jsem jen vězeň a pokusný králík na třpyt. Mohl mi ubližovat fyzicky i psychicky, jenže nikoliv mému sourozenci.

Opět se zvedl a narovnal do své původní výšky. Sjel z Tasriho na mou vražednou tvář a se lstivým úsměvem pronesl: ,,Odveďte je!" Jeho podřízení rozkaz záhy vyplnili a rozešli se k nám. V duchu jsem neproklínala nikoho jiného nežli drogového bossa ze Zaunu.

Ačkoliv jsem měla vše předem předepsané, a dokonce jsem i pracovala na psaní, tak signál byl natolik mizerný, že bych se nedovolala ani na tísňová čísla... :Ddd
Každopádně ani medvěd mě nechtěl, a tak jsem tu s další kapitolou! ❤️

{28.3.22}