A je to tu zas.

Tma.

Necítím žádnou bolest, neoplývá mnou chlad a nepociťuji strach. Myšlenky se slévají jedna do druhé, a tak se cítím svobodná a volná.

,,Dyn," promluví jemný hlásek, za kterým se otočím o sto osmdesát stupňů, ,,zlatíčko." Hlas mnou postupuje jako vzdálená ozvěna, co se odráží od okolních pevných stěn, které však nelze zahlédnout v nekončící temnotě.

Znám její dokonalou tvář. Poznávám ten láskyplný hlas, co jsem již takovou dobu neslyšela. Pamatuji si každý jednotlivý detail z té milované tváře přede mnou. Moje maminka je zpátky... Vrátila se.

,,Mami," špitnu sotva slyšitelně.

Objeví se jí uklidňující úsměv na obličeji, se kterým ke mně přejde a sjede prsty po mé tváři. Nezmohnu se na jediné slůvko, když obkresluje jednotlivé linie a hledí na mě jako na nejkrásnější poklad na celičkém světě.

,,Neměla bys tu být, miláčku." Vyjde z ní neoblomně.

Přivřu oči a přitisknu si její ruku na líce, kterou si přidržím vlastní dlaní. ,,Mám si zase vybrat?" ptám se.

,,Tentokrát ne," odpoví klidně.

Přelétne přes mou tvář zmatení. Znamená to snad, že tentokrát jsem opravdu zemřela? Vykrvácela jsem v náruči Silca a nechala ho samotného čelící všem možným i nemožným obviněním, až se dozví o mé smrti z Piltoveru? Vystavila ho dalšímu nebezpečí a opustila ho v moment, co z jeho života zmizela na dobu neurčitou i Jinx?

Zvedne se mi žaludek, ale cítím prazvláštní prázdno. Chce se mi brečet, ale nejde to. Panika otupuje mé smysly.

,,Sestřičko..."

Stojí vedle mé matky a šťastně se usmívá se zvýrazněnými ďoličky, co jsem na něm tak moc milovala; jako všechno ostatní. V očích mu září jiskřičky, jež jsem naposledy spatřila vyhasínat v osudný den, kdy jsem o něj přišla.

,,Tasri, bože můj, ty..-.. Jseš to ty." Pevně ho přitisknu ke své hrudi, ale necítím žádný dotyk, žádný kontakt, jako jsem necítila ani hřejivý pocit z doteku matky.

Jsou tu, ale necítím jejich blízkost.

Z mého nechápavého výrazu a náhlého odtáhnutí na délku paží, si dokázala matka odnést své, a tak se dala do vysvětlování: ,,My nejsme skuteční, Dyn, stejně jako ani tehdá Silco. Vše je ve tvé hlavě. Tvůj mozek se snaží zpracovat to, co se děje ve skutečném světě."

,,Jste výplod mé fantazie?"

,,Ano," odpovídá Tasri přímočaře.

Sklesle zapletu prsty do vlasů svého brášky, co oddaně postává naproti mně. ,,Ale říkala si, že nemám na výběr..." připomínám sklesle.

Matka přitaká. ,,Ano, to je pravda. Nejseš mrtvá a ani v tuto chvíli neodejdeš za námi." usměje se, ,,Ty patříš dolů, zlatíčko, tam je tě potřeba."

Spalující světlo se odráží od mých beder a vyvolává příjemné hřejivé pocity. ,,Musíš už jít..." nabádá mě Tasri.

Narovnám se do své obvyklé výšky a prohlédnu si svou matku s bratrem po boku. Stojí tam smířeně. Uvolněný postoj mi říká, že jim nic nechybí a jsou zde v pořádku. Náhle je obejme kolem ramen převyšující postava, co mě zaskočí, ale nedělá žádné zběsilé pohyby - jen se usmívá.
Otec nic neříká, ale vracím se do doby, kdy jsem byla ještě jeho malou holčičkou. Dívkou, které chtěl dát první poslední, dokud jsem se nestala jeho každodenní zklamáním.

Vypadají spokojeně a šťastně. Konečně mám před sebou obrázek spokojené rodiny. Rodiny, za kterou bych dala cokoliv na světě, ale nedokážu nemožné.

,,Oni tě potřebují, miláčku," zopakuje matka. ,,Dopřej sobě a těm tam dole budoucnost, kterou si zasloužíte. Nestojíme již po tvém boku fyzicky, ale zůstaneme s tebou do doby, dokud na nás budeš vzpomínat a mít nás uložené ve vzpomínkách."

Točí se mi hlava. Klepou se mi prsty.

Otočím se k odchodu, když mě ještě zastaví chraplavý hlas otce: ,,Vím, že se chceš zeptat, ale nemáme příliš času."

Polknu knedlík v krku, co mi zabraňuje vydat byť jen jedinou hlásku. ,,Mami, bylas to ten den ty, kdo vás zabil?"

Matka se podívá nejdříve na zem, než zdvihne zrak, v jehož pohledu se odráží odhodlání. ,,Ne,.."

Při její odpovědi ve mně již podruhé hrkne natolik, že se téměř složím k zemi.

Zmýlila jsem se....

Má teorie byla mylná.

Mohl je zabít tehdy jedině Silco...

,,Ne, miláčku, nebyl to Shimmere. Byl jsem to já." Ozve se zčista jasna odpověď z úst jediného muže, co se nachází v mé hlavě.

,,Tati? Jak..."

Matka stiskla povzbudivě jeho paži a převzala slovo. ,,Tak dlouho jsem na ten okamžik čekala, až náhle přišel a já ztuhla v poslední moment... Tvůj otec věděl, že z toho začarovaného kruhu není cesty zpět a oba jsme ztracení. I on vám chtěl dát šanci na lepší život - bez nás."

Emoce se slévají jedna do druhé a ve mně zůstává pusto jako na Sahaře. Stojím naproti své rodině, která je konečně šťastná. Je nespravedlivé, že tohle nás už nikdy nemohlo čekat tam dole na zemi, ale i tak vím, že tento obrázek mi už navždy zůstane v hlavě, ať už to byl jen sen a nebo ne.

Musím se vrátit.

Má druhá šance na nový a lepší život čeká jinde. Silco Shimmere je můj život. Pravda, život přináší překážky a mnohdy máme tehdence vše zdát, ale po každé bouři vyjde slunce a on je mým zalitým sluncem nad vším tím svrabem. Tehdy, kdy jsem upustila a rozbila jedinou svítilnu v tom podzemí, když jsme kráčeli na úpatí hory, aby mě odkopl ze svého života, byl on tou svítilnou, co mě vedla a zachránila před pádem.

,,Miluju vás..." tohle je sbohem. Setkáme se, vím to, ale ne teď. Budou tu na mě vždycky čekat.

Zářivé a povzbudivé úsměvy mě ujišťují o pravdě mých myšlenek. Otáčím se, když kráčím ke světlu a zanechávám je za sebou. Po celou dobu tam stojí a vyprovází mě.

Jednou se zas setkáme...

...

Pohnu konečky prstů, které volně přejedou po sametově hebkém povlečení. Cit v prstech se teprve dostavuje, ale uvědomuji si, že jsem zas utekla smrtce z rány.

Pomalu, aby mě neudeřil prudký příval světla, otevřu oči na škvírku. V místnosti panuje ponurá tma a jediné světlo obstarává lampa na stole, která je na minimum ztlumena. Chci se posadit, pohnout hlavou, ale ztuhlé svaly mi to neumožňují, a proto jen ležím a zaměstnávám jiné smysly.

V místnosti převažuje bílá barva, kterou své prostředí vybavuje převážně nemocnice a jiná nemocniční zařízení. Není pochyb o tom, kde se momentálně naskytuji. Vedle hlavy pípá přístroj, díky kterému mi začíná třeštit hlava, ale je důležitý pro zkoumání životních funkcí. Též se vedle mé hlavy ozývá neklidné oddechování, co si až teď uvědomuji. Donutím se, abych alespoň minimálně natočila hlavu a skutečně se mi to povede.

V rohu je mohutné křeslo bílé barvy, kde se dozajista perfektně sedí, ale není to zrovna typické pro spánek, čehož majitel bude jistě brzy litovat.

Silco Shimmere se zády opírá o jedno z madel, zatímco nohy má přehozené přes to druhé a visí mu ledabyle přes okraj. Hlava mu spadá na hruď a vlasy trčí přes jeho oči.

Hřejivý pocit se dostává do každého kouta mého těla a začíná v samotném jádru hrudi. Myslela jsem si, že na západ slunce v Podměstí nic nemá, ale mýlila jsem se - spící Silco Shimmere u mého lůžka byl výjimkou.

Rysy v tváři má uvolněné, ale párkrát mu nějaký nerv zacuká a zdá se, že se mu promítá nějaká noční můra. Dokázala bych ho takto pozorovat hodiny, ale sucho v krku mi dopřává nepříjemné škrábání, které se stává nesnesitelné, a tak vyhledávám sklenici s vodou, která leží po mé pravici.

Natáhnu se, jenže kanyla v ruce mi vystřelí ven a spustí se pípání od přístrojů, co znázorňují na displeji životní funkce. Poplašeně sebou cuknu a nejsem jediná, kdo takto učiní, protože Silco spustí nohy na podlahu a sáhne po kudle za opaskem. Mžourá na mé lůžko, když v tom oko otevře doširoka a naprázdno otevře pusu v němém úžasu.

,,Promiň," špitnu slabě, ,,chtěla jsem se jen napít."

Silco zavrtí hlavou. ,,První věc, kterou řekneš po probuzení, je promiň?" Nahne se k mému stolku odkud vezme sklenici s čirou tekutinou a přiloží mi ji k ústům. Chci se po sklence natáhnout, ale svaly mám natolik slabé, že bych její obsah asi stejně vylila na zem a probudila ho tak či tak. Toužím se hltavě napít, jenže Silco odtrhne ten úžasný mok od mých popraskaných a suchých rtů. ,,Musíš postupně. Dlouho si neměla žádnou stravu než v podobě kapaček." Rukávem mi setře z koutku kapku vody. Setrvá na místě déle, než je nutné, ale ani v nejmenším si nestěžuju.

,,Mám tolik otázek,.."

Ušklíbne se. Nikoliv nepřátelsky či otráveně. ,,Pochopitelně," sedne si na kraj mého lůžka a mou dlaň vezme do těch svých. Dlaně má teplejší. To já je mám jako mrtvá... A že jsem nebyla tomu daleko.

,,Tos tu opravdu celou dobu spal?"

,,Zvětšiny," přitaká po chvíli.

To uvědomění, že mu na mém zdravotním stavu tolik záleželo, aby sečkal u mého lůžka po dobu mé nepřítomnosti na tomto světě, je něco, co nedokážu ani slovy vyjádřit.

,,Jak dlouho jsem byla mimo?"

,,Dost dlouho," odvětí nejasně s nečinný výrazem, ve kterém se snažím číst a z části poznávám neklid, co se mu odehrává v hlavě.

Přestože se později o svůj pobyt v nemocnici zajímat budu, vyvstane mi jiná otázka, na kterou se bojím zeptat, ale zvědavost mi dlouho nedovolí držet jazyk za zuby. ,,Co je s Jinx?"

Silco sjede pohledem do svých sepjatých dlaní a projede si s nimi své neurovnané kadeře, které touží po šamponu. ,,Moji lidé ji hledají, ale sám jsem ji učil, jak se nepozorovaně plížit, jak dostat útočníka, a jak zacházet se zbraněmi. Ví, jak se jim vyhnout, a dokud nebude sama připravena, nenajdou ji."

Pohled na shrbeného muže, který přede mnou zahodil masku, co věčně nasazoval před celým zasraným světem, který mu tak moc ublížil a způsobil šrámy jak na duši, tak na tváři, mi zanechával nepříjemný pocit. Nechtěla jsem ho vidět v tomto stavu. Jinx pro něj byla dcerou, někým, v níž viděl sám sebe a stala se pro něj příliš cenou. Nechtěla jsem být někým, kdo rozboří jejich rodinu z čisté sobeckosti a byla jsem přesvědčená, že jeli to nutné, odejdu z jejich životů, ačkoliv bolest bude nesnesitelná. Jenže v tento moment Silco seděl u mého lůžka, po mém boku a nejspíš mu na mně skutečně záleželo. Více, než by si kdy dovolil přiznat.

,,Vrátí se," vyšlo ze mě přesvědčivě, ,,miluje tě."

Silco ke mně zdvihl oči a chystal se zvednout, když tu náhle se dveře prudce rozrazili a dovnitř vtrhl roztěkaný Jayce se sestrou v patách. ,,Pane, sem takhle nemůžete -" kárala ho jako matka svého neukázněného syna.

,,Dynrily, dobrý bože!" Jaycovy oči zaostřily na mou maličkost a přiskočil k mému lůžku, aby mě vtáhl do svého objetí.

Vyšel ze mě bolestný sten.

,,Talisi," zavrčel podrážděně Silco, ,,na fyzický kontakt máš, jak jsem zaslechl z cvrlikání od zdejšího ptactva, zcela jinou ženu." Ze slov odkapávalo podráždění.

,,Promiň, Dyn, ale -...doprdele, mám takovou radost, že jseš v pořádku." Jayce zcela ignoroval muže za sebou, co ho probodával nepřátelským pohledem do zad, ale sevření povolil, abych se mohla nadechnout.

Odchodu sestry, která se vypařila v moment, co mi Jayce drtil kostičky v těle, jsem si všimla až ve chvíli, kdy i s ní přišel dovnitř doktor v čistém plášti a s profesionálním úsměvem a rovně posazenými brýlemi na nose. ,,Dobré ráno, slečno Shimmere."

...

Ležela jsem na lůžku a přemítala nad všemi informacemi, co se mi dostaly a jaké se mi ještě dostanou. Bylo to pár hodin, co mi odebraly vzorky krve, moči, a dokonce i stolice, aby se ujistili, že mi nehrozí žádné bližší kóma a neumřu během pár dní. Zkrátka řečeno, chtěli se ujistit, že z nejhoršího jsem pryč, přičemž Viktor se nabídl, že na vše bude dohlížet a Jayce urychlí proces.

,,Víš, že při zírání do stropu, je vcelku malá pravděpodobnost, že usneš?" Ozval se tichý hlas u mého ucha a já neodolala menšímu úšklebku. Svou paží, co měl prostrčenou kolem mého pasu, si mě přitáhl k sobě blíž a já vdechla vůni, co mě tak moc uklidňovala.

,,Děkuji za radu, kéž bych toto věděla dříve..." zahihňala jsem se.

,,Léta zkušeností," podotkl Silco a já cítila teplý dech, co se odrážel od temena mé hlavy. Z hravého tónů však přešel na vážnější. ,,Máš bolesti?"

,,Strachuješ se, že kdybych natáhla brka, že tě obviní z vraždy?"

,,Samozřejmě. Nemůžu si dovolit kritiku. Zruinovalo by to můj podnik, maličká, to nemůžu připustit." Silco přistoupí na mou hru a prstem krouží po mém odhaleném rameni.

Šťastně vydechnu a přehodím nohu přes jeho, abych se více vklínila a zničila jakoukoliv mezeru mezi našimi těly. ,,Maličká, nerad bych si stěžoval, ale tu nohu-"

Trvá mi pochopit náznak, když si uvědomím, že má noha spočívá z části na jeho rozkroku. Jindy bych se začervenala studem a ucukla, ale myšlenka, že tohle s ním dělá můj sotva znatelný dotyk, mi dodává sebevědomí. ,,Něco se děje?" Zahraju hloupě.

,,Nic, co bych nevyřešil, maličká, ale obávám se, že by se tvé zotavování vyhouplo na několik dalších dní."

Při této poznámce mnou projede energie až do konečků prstů. Nestačím ani z části zareagovat, když dovnitř vnikne z pod dveří paprsek světla, které brzy ozáří celou místnost. Podle siluety ihned poznám Viktora, a tak se natáhnu k lampičce a rozsvítím. Silco na poslední chvíli urovná deku v oblasti své pánve a nespokojeně zamručí.

,,Neprobudil jsem vás, že ne?" Zeptá se Viktor a je zcela nesvůj, když drží jakési dokumenty a přejíždí pohledem po nás dvou.

,,Vyrušil si nás při jiné aktivitě." Řekne bez okolků Silco, za což se ho pokusím praštit do ramene, ale odhalí můj pokus včas a zachytí mou dlaň ve své. V jeho očích spatřím pobavené jiskřičky, co patří jenom mně a nikdo jiný je nemá možnost vidět.

Viktor přešlapuje z nohy na nohu a celá situace mu je nepříjemná. ,,Viky, dělá si srandu. Povídej, co se děje?" Vřele se usměji a čekám na jeho zpověď.

,,Dopracoval se konečně někdo k nějakým výsledkům?" Rýpl si Silco.

,,Kvůli tomu tu jsem." Odbyl ho Viktor, i když nepříliš přesvědčivě.

I muž po mém boku se znatelně napjal a stiskl k sobě čelist. Vše nasvědčovalo tichu před bouří. ,,Vyklop to..." Zavrčel skrze mezeru mezi zubama.

Viktor se podíval do desek, aby se ujistil o svém přesvědčení a projel si rukou vlasy. ,,Dyn?" Zažádal o svolení, jestli informaci, co mi chce poskytnout, může slyšet i Silco.

Stisk na mém boku mě ubezpečil, že rozhodně nikam nehodlá odejít, ať chci či ne. Silco byl v tomto ohledu neodbytný. Nedokázal by v klidu sedět, zatímco bych si vyslýchala cosi o zdravotním stavu.

Tímto mi Viktor desky, na kterých byly připevněny papíry s informacemi a fotkami, odhodil na peřinu a pronesl bez emocí: ,,Bude lepší, když se podíváte sami..."

Oči mi sjížděly řádek po řádku a stále mi nedocházelo, díky čemu byl Viktor tak rozrušen, že to nepočkalo na východ slunce, ale s posledním otočením papíru mi vše došlo, když na nás hleděla přiložená fotka.

Mé srdce vynechalo jeden úder.

...

[Pohled třetí osoby]

Obvyklý podzimní vánek, který v tomto období byl zcela normální, nadzvedával spadané listí a nepříliš hřejivé teploty nutily obyvatelé zůstávat raději v pohodlí domova s teplým mokem v hrníčku. Obloha byla zatažená hustými mraky, co hlásily o blížím se dešti, a přestože vše nasvědčovalo pochmurné náladě, nebylo tomu zcela tak.

Mladá žena kráčela po vyšlapané úzké cestičce v Podměstí a ruce měla zastrčené hluboko v kapsách, aby zahřála zmrzlé prsty. Šla svou obvyklou chůzí, která pro jiné byla rychlá, ale teď byla na místě víc než kdy jindy.

Znala to tu jak svoje boty, avšak po všech těch změnách, které po tom všem nastaly, se tu žilo mnohem lépe. Konečně nerozhodovala o osudu lidí hrstka vyvolených, kteří se jako krysy považovali za něco víc, přičemž neznali krutou realitu a nebyli v obraze jako nynější radní..-.. No, ačkoliv někteří zůstali; to právě oni přehodnotili celou situaci a nastolili mezi Piltoverem a Podměstím mír.

Houževnatě se nadechla toho překrásného čistého vzduchu, co neoplýval výpary, co vám demolovaly a rozbourávaly čichový systém.

Koutek úst se jí samovolně vyhoupl vzhůru, když už zdáli slyšela hluk a smích ze všech stran. Čím blíže byla, tím hlasy byly znatelnější a poznávala osoby, kterým jednotlivý hlas patří.

Neslyšně tedy vkročila do místnosti, kde se to hemžilo pobíhajícími dětmi a dospělými, co se jejich křik snažili ignorovat sklenkou sektu.

Její oči přejely přes celou místnost, než se zastavily na osobě, kterou hledala a byla k ní v podřepu otočená zády. Jakoby do muže vjel blesk, co ho osvítil a dal mu vědět o nově příchozí osobě, se s trhnutím otočil a neubránil se úšklebku, se kterým se i rozešel k ženě a láskyplně ji políbil na sladká ústa. Nedokázala potlačit slastný sten a přejela studenou dlaní po jeho zjizvené straně tváři. ,,Fuuuuj!"

Ani jeden z nich se nedokázal ubránit pobavenému smíchu, jakmile se od sebe odtrhli, aby věnovali pozornost jejich vyrušiteli. ,,Tohle si odpusťte. Jsou tu děti!" Pokárala je modrovláska a upevnila stiskl, aby dívka na jejích ramenou nespadla.

,,Mami!" Vypískla dívka a natáhla ruce před sebe.

Muž se automaticky natáhl, aby ji bezpečně pomohl z ramen dolů. ,,Jinx, kolikrát ti mám říkat, že jednou zapomeneš a projdeš dveřmi i s ní!"

,,Alespoň se jí rozsvítí!" okomentovala záhy modrovláska pobaveně.

,,Co se mi má rozsvítit?" zeptala se dívka, jakmile ji žena tiskla v náruči a vychutnávala si její blízkost. Tak moc jí chyběla!

,,Mamka se vrátila!" Místností se řítil malý chlapec, co se sotva vyhl postávající váze a vřítil se do nastavené náruče ženy, co se i s dívenkou skrčila k zemi. Silou vůle udržela nějakou rovnováhu.

,,Hej, pojďte slavit, jinak Singed usne, už teď tu pochrupává!" Zvolala žena s protetickou paží dostatečně nahlas, aby její rýpavou poznámku zaslechl i zmiňovaný vědec.

,,Seviko, nechtěj, abych ti do toho chlastu něco dal!" vyhrožoval stařec ospale a dlaní setřel slinu z koutku úst.

,,Musíte se hádat před dětmi jako dva starý kozlové?" Zakročila starší žena s jasnými vrásky vepsanými ve tváři a šedivými vlasy. Přestože stále kolem sebe měla energii, co dokazovala jasnou autoritu, nikdo by si neřekl, že je to ta samá osoba, co tehdy ignorovala v dopisech svou zoufalou dceru s žádostí o ochranu před jejím mužem.

,,Jayci, Viktore! Vypadněte už z té laboratoře!" Vyzývala je štíhlá žena s ebenovou pletí a stála po boku s poněkud nevýraznou mladou ženou, co na malém nosíku měla postavené brýle a vlasy stažené do pevného drdolu. ,,Řekni mi, Sky, to furt tráví čas v laborce?"

Oslovená žena se pousmála. ,,Vlastně," na nepatrný okamžik se zarazila, ,,my ho tam trávíme spolu."

Ovzduším se nesla příjemná atmosféra, ve které se mladá žena, se stále dětmi v náruči, nemohla jednoduše nabažit. ,,Konec diskuzí, jde se slavit!" Zvolala z plna hrdla statná žena s atletickou postavou a rudými vlasy hozenými na jednu stranu, když vykopla dveře a neopomněla je podržet své přítelkyni s modrými vlasy v culíku, která nesla chutně vypadající dort se zapálenými svíčkami a jednou praskající rachejtlí uprostřed, která byla podomácku vyrobená od Jinx.

Všichni se postavili kolem obrovského stolu, kde byla připravena pro každého pohodlná židle a s úsměvem sledovali mladé osazenstvo, co mlsně shlíželo na lákavý dort. ,,Notak, Tasri, Powder... Běžte sfouknout svíčky." Vyzvala je žena a popostrčila je kupředu.

Okruh přátel a své rodiny sledovala s náležitou hrdostí a navždy si snažila tento moment zapamatovat. Její, už tak perfektní okamžik, dokrášlil muž s tmavými vlasy po jejím boku, co jí láskyplně políbil do vlasů a naklonil se k jejímu uchu, aby slyšela následující slova: ,,Jsem na tebe pyšný, miláčku, tvůj Třpyt #2 je jedničkou na trhu. Viděli jsme zprávy a vypadala si naprosto božsky..."

I po těch letech s ní dokázal pořádně zamávat. Jeho dotyky na ní měly prazvláštní účinek, se slovy to uměl bravurně a celá jeho osobnost pro ní byla něčím neodolatelným. ,,Stále zapomínáš, že to tys ho dal do oběhu. Já bych se k tomu asi nikdy nedokopala..." připomněla.

,,Vtom případě asi můžu být rád, že ses tu noc odhodlala vejít do mé kanceláře a vedlo to k tomu, co bych si velice rád zopakoval..." Vrněl ji do ucha a náležitě si užíval stoupající horko do jejích tváří.

Vybavila si okamžik, kdy konečně zbořili všemožné hradby mezi nimi, které je držely v okovech, dokud se konečně všem pocitům nepodvolili a nespojili svá nahá těla v jedno. Ten den nespojil dvě osamocené a ztracené duše k sobě, nýbrž stvořil život - dva životy plné energie, které momentálně svůj objem v plicích používaly při sfouknutí svíček na narozeninovém dortu.

Nedokázala se taktéž ubránit vzpomínce na osudný den v nemocnici, kde jen zázrakem tyto dva rostoucí životy v jejím bříšku nezemřely v okamžik, co byla postřelená. Později se dozvěděla, že jí zachránil život i nejenom třpyt 2#, který tehdy vyrobila z původní omamné látky, ale taktéž se na její záchraně podíleli její přátelé a i muž po jejím boku.

Tehdy nevěděla, jak má na novou informaci o dvojčatech v jejím bříšku reagovat, a jak toto oznámení vezme Silco. Kupodivu ji nepatrný náznak strachu, co jí téměř omámil, brzy přišel naprosto irelevantní, jakmile se Silco prokázal jako naprosto spolehlivý, starostlivý a milující muž. Společně se shodli na jménech pro tato dvě štěstí.

Tasri a Powder.

,,Shimmerová!" zahulákala Jinx.

Oslovená žena se pousmála. ,,Víš, že mi můžeš říkat Dynrily, že ano?"

,,Jasný, jasný..." Mávla svévolně rukou do vzduchu a informace ji druhým uchem odešla ven. ,,Kde je ten dort s nastraženým práškem uvnitř? Byl schovaný v lednici, ale tam není."

Žena se otočila na svého muže, který spolkl knedlík v krku, když si uvědomil, že čirou náhodou prohodil dorty.

Než se někdo vůbec stihl nadát, ozval se výbuch a místností pomalu postupovala černota, která vše halila do temného kouře. Od dospělých se ozývaly zmatené výkřiky, zatímco všechny děti spokojeně běhaly sem a tam a vše braly jako zábavnou hru.

Dynrily na Silca hleděla s nadzvednutým obočím a čekala na vysvětlení, proč Jinx dovolil vůbec takový žertík provést v jejich domě na oslavě dětí.

Než jejich tváře zmizely v kouři a rozhodli se paniku dostat pod kontrolu, Silco se spokojeně zaculil. ,,Ale víš, že tě miluju, viď, maličká?" zaculil se a v očích mu hřál plamen, co vzplanul pokaždé, co byla poblíž ona a jejich společné děti.

Tušil, že taková slova na ní zaberou.

A měl pravdu...

Bez jakýkoliv slov přitiskla svá ústa na rty Silca Shimmera.

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._.

A je to tu... Konec.

Dovolte mi proto delší rozsah slov na závěr 😁!

Ačkoliv mi to nepřijde tak dávno, co jsem vydala první kapitolu, stalo se za tu dobu spousty věcí a věřím, že tomu je tak i u Vás, proto je až neuvěřitelné, že jsme se dostali k jejímu konci.
Celou tu cestu jsem byla doprovázena Vašimi ohlasy, srdíčky a čímkoliv, čím jste podpořili mou tvorbu a je mou nevýslovnou radostí číst každý Váš názor a to, že se skutečně někomu moje patlanina líbila a líbí. ❤️

Nedokážu slovy vyjádřit dvoje dík - za zprávy a celkově své fanoušky. ☺️

Dopřejte mi tedy Váš ,,poslední" (to zní hrozně 😭) komentář, v němž vyjádříte svůj názor na můj příběh o Arcane. Ať už je kladný či negativní, ale pokud je podán v rámci slušnosti, naprosto beru. 🙏

Děkuji Vám a snad brzy na viděnou!(?)

❤️❤️❤️

PS: Omlouvám se za všechny pravopisné chyby, překlepy a vše, co jsem při opravě přehlédla.

{27.3.22 - 20.11.22}