Jeho oko mě drželo jako rukojmí.
Na místě, kde by se měla nacházet bělost skéry, byla místo toho temná mlhovina proražená dávkou zářícího pekla. Chybějící víčko nutilo oko zůstat v neustále bdělém stavu a bez emocí.

Pravá strana tváře je o poznání mladší a zralejší; vychází z ní jakési teplo, co i teď obklopovuje mé tělo. Obočí mu visí těsně nad očima, přestože jedno je sotva vidět.
Tyrkysový odstín duhovky připomíná rozbouřené moře, v jehož končinách už spočinulo spousty žen.

Ze stisklých a popraskaných rtů jindy vychází spousty úsečných připomínek. Celkově jeho rysy jsou ostré a téměř aristokratické, s úzkým a výrazným nosem a s popraskanými rty stisklé do jedné linky.

Tělo má křečovitě srovnané - narovnané jako proutek. Ruce volně visící podél útlého pasu s křečovitě sevřenými prsty zarývající se do dlaně.

Přestože z něho sálá neuvěřitelná zlost toužící někoho usmrtit, vyřazuje z něj taktéž údiv způsobený mým příchodem.

Nebýt protetické končetiny, trvale srostlé s pahýlem moji nohy, dozajista bych se složila na zem jako domeček z karet, ale jelikož na mou nohu nemají vliv hormony, zatím si vedu obstojně.

Ačkoliv náš vzájemný pohled z očí do očí trvá sotva pár sekund, Silco se konečně sehne pro svou adoptivní dceru. Pravou ruku provlékne pod kolenní jamkou a druhou uchytí její záda; přesněji v oblasti lopatek.
Hlava ji automaticky spadne na hruď a ještě více pootevře ústa, když cosi nesrozumitelného zamumlá proti jeho zdvyhajícímu hrudníku.

Přestože moje úmysly byly takové, že zachráním za každou cenu Jinx, plány se dočista změnily. Silco mohl být největší stvůra široko daleko, ale dala bych ruku do ohně, že láska k Jinx nemohla být právější.

Je pro něj přesně tím, co on byl jednu chvíli pro mě - světlem ve tmě.

Naposledy se zadívám do jeho očí, přestože jsem si slíbila, že již nikdy takto neučiním, a spatřím v nich bouři emocí, se kterou se vnitřně pere. Já však vidím pohled na vyčerpaného muže.

Iluze se záhy rozplyne. Tvář má náhle dokonale nečitelnou a hledí na někoho za mnou. Brzy mi dojde změna v jeho výrazy, když po mém boku stane Jayce s nepřátelským postojem. Ochranářsky si mě přesune o kus za sebe.

,,Talisi,.." Pronese na pozdrav jedovatě drogový boss, než se on společně s poskoky za zády otočí na podpatku a mizí elegantním krokem do temných zákoutí Zaunu. Nevěnuje mi žádnou pozornost.

Nevím, co si mám myslet o našem shledání po nějaké době, když se jen tak mimochodem setkáme na hranicích mezi městy. Děsí mě zdravotní stav Jinx. Nechci myslet na nejhorší, ale při pohledu na její nehybné tělo, se mi zježily vlasy na hlavě.

Nesmí umřít.

Silco to nedopustí.

Nemůže nás zanechat bez ní na tomto světě.

Postarají se o ní.

Bez ní by byl svět černobílí.

Musíš bojovat jako nikdy, Jinx...

,,Pojď," pobízí mě Jayce klidně. ,,Zmizme odsud."

...

Tvář mám zavrtanou v papírech a práce až nad hlavu. Od událostech na mostě, se nejenom zvýšil počet ozbrojených sil, ale taktéž množství zneklidněných občanů, co se doprošovali rozumného vysvětlení.

Já se mezitím věnovala svému výzkumu, který jsem ještě rozšířila o nějaké léčebné prostředky pro Jinx. Neměla jsem ani klamné zdání o tom, co se s tou bláznivou dívkou děje, a tak jsem do krabic balila léky proti zvýšené teplotě, nějaké transfúze, nějakých pár zdravotnických pomůcek a proti žaludečním potížím, což jsem jen tak mimochodem zaslala i Rebecce. Požádala jsem tehdy Silca, aby mi na ní zařídil kontakt. Sice to tak úplně neudělal on, ale Sevika s nasuptěným ksichtem. Tehdy mi připomínala dráčka Soptíka.

Vše bylo adresováno Singedovi, u nějž jsem věděla, že jestli se někdo má starat o Jinx, tak to nemůže být nikdo jiný. Silco kolem sebe neměl příliš lidí, kterým by věřil, a tak by neriskoval ještě víc život své milované dcerky.

Nikdy mi nedošla žádná zpráva. Nevěděla jsem nic o její léčbě. Prakticky mohla už ležet někde zahrabaná u stromu a já o tom neměla tušení. Neodradilo mě to. Vnitřně jsem cítila, že tam někde je a zlepšuje se.

Dny utíkaly rychlostí blesku, během níž se za mnou zastavila i babička, co se dozvěděla o mém návratu.

,,Tak jseš zpátky," konstatuje věcně. ,,Neříkala jsem snad, že se zas vrátíš? Připlahočíš zpět, až ti dá tvůj kamarádíček sbohem?"

Pousměji se. ,,Když říkáš..."

Můj tón ji zřejmě vytáčí, a tak usedá do křesla poslední módy a podpírá si hlavu rukou. ,,Hodná dívka, kterou jsem z tebe vychovala, jistě zná další postup... Čekám, drahá."

Udiveně položím sklenku s vodou na stůl z ebenu. Voda je osvěžující a kapky stékají po okraji skleničky, až dělají kruhové obrysy na dřevě. ,,Máš pravdu,..." Přikývnu a vidím na babičky tváři spokojený úsměv. ,,Omlouvám se, že jsem se vůči tvým slovům nepostavila dřív."

Jemné škubnutí v její tváři značí, že se mi ji podařilo vytočit a není daleko od běsnění. Hlasem, kterým se rozhodne začít mluvit, ukazuje náznak jedu na špičce jazyku. ,,Kdes byla, když za mnou pozdě v noci přišli, abych další den dorazila na pohřeb vlastního vnoučka, kterého si tak vehementně bránila před celým širokým světem? Čepýřila ses jako nadutý krocan a rozhazovala o ochraně svého bratra, který skončil kde, připomeň mi, drahá, kdepak je tvůj bratr?" Úmyslně vyhledávala můj pohled a toužila po známce nejistoty, kterou by mě dostala na kolena a donutila mě se k ní vrátit. Znala jsem tyhle hry, ale přesto známka o Tasrim stále bolela...

Vzpurně dojdu k šuplíku a se skřípáním ho otevřu. Chvíli se prohrabávám papíry, než vytáhnu ten, který hledám. Nepodívám se na něj a rovnou ho otočím jejím směrem. Mžourá na papír a různě přivírá oči. ,,No, co má být?" Pronáší s nezájmem, i když tuší můj záměr.

,,Tasri tohle nakreslil pár dní předtím..-.." musím se nadechnout, abych se zas nerozbrečela, ,,Nakreslil to těsně předtím, než ho zastřelili..."

,,Stále nevím, kam tímhle míříš, Dynrilo, a začíná mě to značně unavovat." Povzdechne si nevraživě.

,,Tasriho asi na obrázku poznáváš, nemýlím-li se?" pokračuji nevzrušeně dál, ,,vedle něj sedí Jinx a hrají si spolu." Ukážu prstem na dvojici.

Odfrkne si.

,,Tady stojím já, což asi podle té hnáty poznáš, že? Něco tak odpudivého na mně a obrázku nemůžeš přehlédnout přeci."

Střela zasáhla cíl! Bam!

,,A v neposlední řadě Silco..." Obrázek ještě držím před jejím rypákem, než ho stáhnu a opatrně umístím do šuplíku zpátky. Je mi líto to nemít vyvěšené, ale bojím se, že by se mohl poškodit a časem zničit. Zatím jsem nesehnala žádný rám, a tak ho skladuji v bezpečí s dalšími dokumenty a s Tasriho věcmi, z nichž ještě cítím jeho vůni.

,,Tasri měl vždy volné pole působení a nikdo mu nikdy nenakazoval, co má a nemá kreslit. Překvapuje mě, že tenhle obrázek mi popsal se slovy rodina, což sis dozajista sama přečetla v dolním pravém rohu." Pronáším líně.

Znaveně si vloží tvář do dlaní a já sleduju shrbená ramena, co se brzy začnou třást pod náporem vzlyků. Značně mě to vyvádí z míry, protože nikdy se nenechala natolik ovládnout emocemi. Dumám, jestli je to další její hra, nebo jí to opravdu vzalo. Brzy se nad sebou šokovaně zamračím a opatrně k ní přejdu.
Položím dlaň na její rameno a povzbudivě ho stisknu. Na dotek cítím její strnulost, která však brzy povolí a začne cosi komolit. Dávám jí čas. Rozhodnu se nikam nespěchat.

,,Zklamala jsem, drahá..." vyjde mezi vzlyky z ní, ,,Věřila jsem, že dělám všechno dobře..."

Nejistě sjíždím v pravidelných intervalech po jejích zádech a doufám v brzké uklidnění. ,,Odpusť mi..." pronese a zvedne ke mně svůj zničený pohled.

Polknu a stočím l oči jinam. ,,Dynrily, prosím, odpusť mi... " Pronáší opakovaně s chvějícím se hlasem. ,,Odpusť mi mé chyby, které mi dozajista odpustila i tvá matka, prosimtě, smiluj se..." Pláče a slzy stírá do svého rukávu.

,,O čem to mluvíš?" Co jí měla odpustit má matka?

,,Nenuť mě k tomu..." Úzkostlivě se objímá požemi.

,,Pokud ti mám někdy odpustit - chci to slyšet." Přestanu hladit její záda a ruce si dám do klína. Náhle mi chytne pravou dlani a vloží ji do svých v křečovitém gestu, když slzavě hledí skrz mě. Zdá se mimo.

,,Odpustila mi..." říká nepřítomně.

,,Co ti odpustila?" Stojím si tvrdě za svým.

Zoufale se pousměje. Stále zírá do prázdna jako blázen, kterého potkáte v Podměstí ujíždět na třpytu. ,,Nechtěla si ho vzít..."

Nadechuji se. Nechápu význam těchto slov. Vtom však sáhne do prsní kapsy a vytáhne zmuchlaný papír, co už byl několikrát složen a rozložen. Rohy papíru jsou ušmudlané a špinavé. ,,Chci, abys mě pochopila... Mělo to být pro její dobro... Zvrtlo se to a já se bála zasáhnout. Bála jsem si přiznat chybu. Ustrašeně jsem se stáhla do své ulity a utíkala před rodinnými problémy..."

Nejistě se postaví a urovná si své šaty. Palcem přejede po tváři a smaže slzy. Nasadí svůj nečitelný, až lehce tvrdý výraz bez známek po smutku. Skoro působí děsivě, když po jejich projevených emocích je amen. ,,Jednou jsem poslouchala své srdce, když mě táhlo za tvým šarmantním dědečkem. Tehdy byl opravdový džentlmen s charismem a nevýslovným důvtipem. Mnoho žen prahlo po jeho náklonnosti. Brzy si získal mou přízeň a nakonec to skončilo rozvodem kvůli čůze, co si zatáhl do naší postele. V ten den jsem se zapřísáhla, že nenechám své srdce rozhodovat.... Holčičko, nenásleduj mých kroků a zbaběle neutíkej před svými problémy; postav se jim čelem."

Mlčím. Nemám na to, co říct. Babička nikdy nemluvila o její minulosti a vyhýbala se tématu o dědečkovi. Jako menší jsem žila v přesvědčení, že vždycky žila sama a žádnou druhou polovičku nikdy neměla. Později mi to bylo fuk a neptala jsem se.

,,Dopis si přečti, a pak si s ním dělej co chceš, drahá. Nežádám tvé pochopení, ale věřím, že jednoho dne mi skutečně odpustíš. Nic jiného si už nepřeji." S pocitem viny se zahledí do mých očí a smutně vydechne. Chce něco slyšet. Touží po mých slovech. Vím, že říká pravdu a po všech těch letech ukazuje svou pravou tvář pod všemi skořápkami.

Rozčarovaně popadne deštník, co si odložila na věšák,- čehož jsem si mimochodem vůbec nevšimla,- a odejde bez dalších slov pryč z místnosti na tichou chodbu s rudým kobercem potaženým po celé délce.

Zůstanu ohromeně stát a vstřebávám naše setkání. Věci se za méně než rok změnily k nepoznání. Skoro mám tehdence se rozesmát, ovšem vypadne na zem jeden list papíru, co dřímám ve své ruce od babičky. Teprve teď si všímám, že to není jen jeden papír, ale více listů papírů složených do sebe.

Opatrně, abych to náhodou nenatrhla, rozevřu všechny na zemi a vyskládám je vedle sebe. Přejedu je hodnotícím pohledem a rozhodnu se, že začnu tím nejvíce pomačkaným; jistě je z nich nejstarší.
._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._
Má nejdražší matko,
Doufám, že máš stále stejnou adresu a dojde ti můj vzkaz a neskončí někde na dně popelnice.
Píšu ti tento dopis, protože mám jisté pochybnosti o našem manželství. Jistě teď krčíš nos; dokážu si tě živě představit. Samozřejmě, vždy jsem ti tvrdila o velké chybě, dát nás dva dohromady, ale sama víš, že jsem uznala svá mylná slova, jenže něco se od té doby změnilo... Dynrily, tvá vnučka, začíná pociťovat změnu, co se mého muže a jejího otce týče. Mám pocit, že do toho spadl, matko... Nechci dělat unáhleně závěry, za to bys mě nepochválila, ale je agresivnější, vzteklý na okolí, výbušný na nás...
Ráda bych na chvíli odtamtud zmizela s mými dětmi, než se to nějak vyřeší, a tak jsem myslela, a pevně doufám, že bys nám ten azyl na pár dní poskytla....

Tvá jediná a milující dcera.
.

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._

Po dotčení se mi vrátil vzduch do plic. Bezdechu jsem četla řádek po řádku, slovo po slově a písmeno po písmenu. Vidět v tom kus své matky, které jsem vyčítala nonšalantní chování, po němž v dopise není ani vidu ani slechu, se zdá být skoro nemožné.

Snažím se odhadnout rok, kdy to sepisovala, ale můj mozek je zahlcen všemi těmi informacemi, a tak raději odkládám stranou tento dopis a ujímám se druhého. Je znatelně méně zničený.
.

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._

Drahá matko,
Vím, žes mě žádala o trpělivost a pochopení, co semnou musí můj muž zažívat za nervy, jenže snažím se být poslušná ženuška a v jeho chování je stále více a více prasklin. Přestávám ho poznávat. Jeho mohutná postava, co dříve byla tvrdě vypracovaná a dřel na ní dlouhá léta, začíná být náhle nepřitažlivá a..... Celkově se chová hrubě, agresivita už není jen o slovech.
Pamatuju si, žes nechtěla, abych dorazila a nechci být za fňuknu, jak si i zmínila, ale začínám přicházet o rozum. Psalas, že je chyba na mé straně, avšak nemáme skoro na nájem - všechny peníze někam zmizely.

S pozdravem tvá dcera.
.

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._

První dopis byl sepsán úhledně a dokonale čitelně, ale z dálky vidím, že se písmo stává roztažené, nečitelné a krkolomné. Je v něm dozajista znát spěch.

S knedlíkem v krku se rozhodnu vzít další dopis. Už při pohledu vidím roztěkaná písmena, skvrny od inkoustu prosáklé na druhou stranu.
.

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._

Matko,
Od doby, co se mi potvrdila pravda o závislosti mého muže na té droze jménem třpyt, co v nedávné době oběhla zprávami, se Dynrily značně uzavřela do sebe a začíná mizet z domu. Nesměřuje se mi, ale někdy se vrací raněná, vyřízená a párkrát na sobě měla již krev - modlím se, aby nebyla její.
Můj muž je taky věčně pryč, a když se vrátí, začíná pravé peklo. Nemůžu před dětmi brečet - snažím se být silná, jak sis vždycky přála, ale při každé jeho další ráně se propadám hlouběji a hlouběji.
Zvládnu všechnu agresi, jenže začíná ji obracet na děti. Tasri je jeho vymodlený syn, nástupce, kterého si tak moc přál, přesto se párkrát obrátil vůči němu. Díky bohu jsem tam byla vždy já a nebo Dynrily. Ničí ji to... Vidím, že mi to vyčítá a já se jí nemůžu divit.

Prosím, matko, žádám tě o jakoukoliv pomoc....
.

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._

Koušu si v napětí ret a zrychleně dýchám. Promítá se mi to jako nějaký film před očima a já příval vzpomínek nemůžu zahnat. Zoufale doufám v dobrý konec, i když ho dávno znám... Je to jako číst knihu, na jejíž poslední stránku jste dávno přeskočily.

Třesou se mi prsty, když odkládám dopis na studenou zem a beru poslední papír s několika přeškrtanými slovy a roztrhanými okraji. Zřejmě to byl bohem zapomenutý papír u nás doma, co našla.
.

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._
Nenávist je hněv bezmocných.
Hněv je krátké šílenství...
Jenže já šílím díky bezmoci, co nenávratně otupuje mé smysly.
Mé děti se ztrácí v mlhovině, v níž číhají nebezpečná chapadla, připravena, zachytit je do svých spárů.
Propadáme se hlouběji, neschopnosti se ze dna odrazit, zatímco něco drží naše chodila - lapáme po dechu a čekáme na pomocnou ruku... Nepřichází...

Až odejde poslední naděje,
s níž zachráním to jediné,

Mé tělo se odhodláním zachvěje,
a rázem problémy jsou nicotné,

Již nikdy z očí nespouštěje,
a chyby bolestivě nevinné,...
._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._

S každým dalším dopisem se mi více chvějí ruce a nohy mám jako ze želé. Díky bohu sedím na podlaze s kolenem pod bradou a druhou nohou pod zadkem.
První dopis měl milé oslovení a zdvořilé rozloučení s naloží naděje.
Ve druhém stále hřál malý plamínek, ale zdál se být chladnější.
Třetí dopis značil o depresivních pocitech zahrnutých v jednotlivých větách, do kterých vkládala poslední kousky sebeovládání.
A poslední dopis nebyl ničím jiným, než jasným rozloučením, do kterého vložila zbytky pocitů. Jen mi nedocházelo spousta všeho, co se krkolomnou básní snažila říct.

Skoro to působilo jako udání.

Vlastní přiznání o vině....

Ozubená kolečka se točí, zapadají do sebe.

Uvědomění přišlo téměř záhy...

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._.

Omlouvám se za zpoždění, ale blížíme se pomalu a jistě ke konci a já nejsem schopná vymyslet závěrečnou kapitolu. 😭 K tomu všemu mám toho až nad hlavu ve škole i doma a nejradši bych zapadla do nejtemnějšího koutu s jídlem a sluchátky. 😃

Máme tu menší odhalení pravdy, co nám lehce mohlo vnést světlo do života naší hlavní hrdinky a její rodiny. 🙏

Děkuji za všechny hlasy a povzbudivé komentáře. Bez Vás bych nebyla tam, kde teď jsem. ❤️

{26.7.22}