Za celý život jsem se necítila nikdy úplně v bezpečí. Vždy mě něco nutilo být v pozoru, ačkoliv to byl třeba i Viktor, u kterého mi nehrozilo žádné nebezpečí. A teď kráčím po boku Silca, u nějž bych měla trnout hrůzou, ale v duši cítím jakési ticho a klid.

Mlčíme. Jdeme v tichosti a já se neodvažuji zeptat. Vede mě venkem, kde na nás kouká několik procházejících lidí. Netroufám si vzdálit se dál než na metr od Silca.

Jejich pozornost mu nijak nevadí. Kráčí jako páv a udržuje mezi námi nějakou vzdálenost, aby mi příliš neutekl.

Zrovna proti nám jde parta pořvávajících chlápků, co do sebe strkají a hlasitě se smějí. Rozhodně mají připito. Hodí flaškou o zem, co se roztříští na stovky kousků. Jejich chování jim přijde legrační, a proto se bouřlivě smějí.

Jsou kousek od nás a vidím jejich slizké pohledy, co hází mým směrem. Znejistím. Podobné chování jsem zažila u Finna. Projede mnou studený pot. Chloupky se mi zježí po celém těle a zatnu ruce v pěst.

Náhle Silco chytne mou paži a donutí mě přejít na druhou stranu. Kráčím tak po jeho pravém boku a on je blíž k mužům. Nepouští mě ani tehdy, kdy muži frustrovaně vydechnou a nespokojeně se po nás otáčí. I když hladinka alkoholu v jejich krvi zatemňuje jejich mozek, stále mají respekt ze Silca, co jim nevěnuje jediný pohled a upřeně zírá na cestu před sebou.

,,Tudy," pustí mou paži a nadzvedne poklop. Neklidně pozvednu obočí v nevyřčené otázce. ,,Bože, ženská..." Silco chytne okraj žebříku a leze dolů. Brzy mi zmizí z dohledu. Tma ho obklopuje a já postavám nahoře. Od stěn se ozývají skřeky a různé děsivé hlasy. Už se nerozmýšlím a lezu též dolů. Vše je bezpečnější, než zůstat zde nahoře.

Vtom mi proklouzne noha na oslzlém žebříku a ztratím balanc. Vykřiknu, ale čísi ruce mě zachytí do náruče. Ozve se dopad nějakého předmětu na zem. Otevřu nejprve jedno oko a pak druhé. Moc toho nevidím, ale stačí mi pohled na Silca Shimmera. ,,Nevím, jestli jste pouze tak nemotorná, a nebo se vám v mé blízkosti podlamují nohy..." opět zrudnu jako rajče. ,,Každopádně jste nám právě zničila jediné světlo, co tady dole bylo již několik let."

Postaví mě na nohy. Nemotorně se přidržím jeho ramene a zamžourám do tmy. ,,Nejspíš už potřebovalo vyměnit..." prohodím sarkasticky.

Silco se nad mou poznámkou nepozastaví a vydá se dál tunelem. ,,Zkuste na nic nesahat, do ničeho nekopat a držet krok."

,,Ano, pane!" Zasalutuju.

Muž přede mnou se zastaví a já narazím do jeho zad. ,,Jsem rád, že se bavíte, Dynrily, ale preferuji i jiná oslovení."

Předběhnu ho s úsměvem. ,,Oh, to si moc ráda vyslechnu!" Couvám dozadu, zatímco žertuji a dělám další kroky vzad. ,,Co takhle daddy?"

Silco se snaží tvářit vážně, ale i jemu zacukají koutky. ,,Ještě chvíli takhle choďte a spadnete z útesu," upozorní.

Zasměju se. ,,Z útesu? To máte trochu popletené, ne? Šli jsme do podchodu a máme být na útesu?"

Silco pozvedne protentokrát jeden koutek. ,,Už dávno byste měla chápat, že to tu nechodí jako jinde. I Podměstí, na které ostatní zanevřeli, má svá kouzla."

Klopýtnu. Ovšem po mém boku je můj princ na třpytu, co zachytí kus mé látky a já jsem nakloněna ze skály dolů. Nohy mám na posledním pevném kousku, z něhož se pod mou váhou odlamují malé nicotné kamínky.

Z výšek mám odjakživa respekt a právě teď mám všechny orgány až v krku. Přitáhne mě na bezpečnou plochu. Šokem ani nedutám.

,,Předpokládal jsem, že vám moje přítomnost opravdu podlamuje kolena, ale vy jste prostě kus polena." Hlas má pobavený, i když mi právě zachránil život. Zas a znovu. Nejspíš si už zvykl.

,,Dlužím vám dík," přiznám.

Silco si založí ruce za záda a přejde dopředu jak jen to je možné. Hledí do dáli. Teprve teď se kochám i já. Je zde chladněji. Nechápu skutečnost, že jsme vážně na nějaké hoře či skále. Před námi se třpytí nádherný kotouč slunce, co pomalu a jistě zachází za obzor.

Silcova tvář je ozářená posledními paprsky slunce. Nedokážu odtrhnout pohled od jeho profilu. Stojí rovně jako proutek a s uvolněným výrazem ve tváři pozoruje okolí.

,,Už jste?"

,,Prosim?" zaleknu se.

Zasměje se. ,,Koukáte na mě jako na Boží zjevení. Nemáte náhodou vlhko -"

,,Panebože, stop!" zastavím ho a zrudnu po celém těle. ,,Ježíšmarjá!"

Silco se začne z plna hrdla smát. Poprvé slyším jeho upřímný smích, co se rozléhá a působí mi příjemný pocit na hrudi. Nutí mě se taktéž usmát.

,,Měla jste se vidět, Dynrily," pokračuje dál v mém ztrapnění, ,,Jste snad jeptiška?" ptá se živě.

,,Vypadám tak?" ukážu na svůj outfit, ,,působí tak můj slovník?" změním tvář na zcela vážnou, i když se sotva držím.

Skutečně se zarazí a prohlédne si mě. ,,Hmmm," zamyslí se, ,,ne, máte pravdu. Vy máte k jeptišce stejně daleko, jako já k nastolení míru."

,,Srandičky, haha," zasměju se sarkasticky, ačkoliv mi to vtipné přijde. ,,Věřím, že pokud byste skutečně chtěl, něco podobného míru zvládnete uskutečnit."

Náhle zcela změní postoj. Zdá se vyveden z míry. Otočí hlavu na druhou stranu a popojde stranou. ,,Myslíte?" otočí se zpátky ke mně. ,,Abychom dosáhli takového cíle, muselo by se leccos změnit. Je nutnost učiniti i jakási oběti, jenže, co když na ně nejsme připraveni?"

Založila jsem si paže na hrudi, abych zabránila úniku tepla. Začlo mi být chladněji. Kdybych věděla kam máme namířeno, rozhodně bych na sebe hodila něco víc.

,,Záleží na tom, jestli ty oběti jsou nutné a kupříkladu zvážit i další možnosti."

Slunce již sotva drželo na obloze, neboť měsíc se pomalu ale jistě dostával nahoru. Rozčarovaně jsem přesunula pohled na muže ve strnulé poloze.

,,A jestliže se jedná o jednu či dvě oběti?"

Z nějakého důvodu mě postihla kosa ještě větší. Nutno podotknout, že to protentokrát nebylo z podnebí.

,,Pokud si myslíte, že je to tak správné..," větu jsem nechala nedokončenou.

Silco zaujatě přejíždí pohledem po mém těle. Znejistím, když se rozejde mým směrem a za chůze si sundá kabát. Už jeho blízkost ve mně vyvolává podivné pocity, co nikdo u mě nikdy nedokázal vyvolat.
Přehazuje přes má ramena kabát a já zahanbeně sklápím zrak. Musí si o mně myslet, že jsem malé děcko, co se neumí obléct dle počasí.

Přestože se zachoval jako gentleman; zůstává stát těsně přede mnou a nechystá se vzdálit. Neodvažuji se ucouvnut a ani v sebemenším nechci takto učinit. Cítím, ať už z kabátu či z něho osobně, oslnivou vůni přírodního černého tabáku z kvalitních doutníků. Nikdy mi nic takového neříkalo, své plíce jsem měla ráda a nechtěla jsem jim nikterak škodit, přesto mě tato vůně dočista posedla.

Odkašlu si. ,,Možná bychom si konečně nemuseli vykat," říkám na odlehčení situace, ovšem Silco se k odpovědi nemá.

Obávám se toho, čemu budu muset čelit, když svými dlouhými prsty nadzvedává moji bradu vzhůru. Zdá se mi to jako poprvé, co zírám na Silca s bledou pletí. Silné jizvy na levé straně obličeje má zakryté vrstvou makeupu, nad čímž se lehce pozastavuji. Vždyť jsem jeho zjizvenou, a pro ostatní zohavenou, tvář viděla již nespočetněkrát, tak proč to zakrývá?
Oranžová duhovka a černá skéra mi již nenahaní mráz po zádech, i když nikdy na levé oko nemrká a i ve spaní ho má otevřené.

Jenže co mě vyděsilo, byl jeho pohled. Jindy nečitelný Silco, měl náhle dobře čitelný neklid ve tváři. Chtěla jsem se ho zeptat, co to má znamenat, proč se tak tváří, nebo co za změnu jeho chování stojí, ale Silco se rozhodl ujmout slova jako první.

,,Pro všechny bude lepší, když odejdete, Dynrily," nepatrně odstoupí, ačkoliv sotva znatelně.

Jako přikovaná stojím na místě. ,,Děláte si teď srandu?" Nevím, jak mám na toto reagovat, a tak se jen sarkasticky zasměju. Smích mě přejde, když výraz udržuje stále stejný.

,,Slyšela jste správně," potvrzuje, ,,Svůj dluh jste již dávno splatila a nemáte tu co více dělat." Oznamuje tvrdě.

Půda pod mýma nohama se propadá. Zavrtím nesouhlasně hlavou. Nejprve jednou, pak dvakrát, až nakonec desetkrát, a přesto mi to hlava nebere. ,,Ale..." hlas mi zaniká v hrdle, ,,Ale proč?" ptám se nechápavě.

Podrážděně přivře oči. ,,Copak to není zřejmé?" zasměje se ironickým smíchem, co mi vráží kudlu do hrudi. ,,Nejste nám k ničemu. Vyždímal jsem z vás vše, co to jen šlo, Dynrily, ale teď jste kus balvanu přivázaném na lanu, co nás akorát táhne dolů....," bez dechu poslouchám všechna ta bolestivá slova. ,,Chystáme se rozjet další byznys, za kterým stojí Singed spolu semnou....Chvíli se vám dařilo ničit mé zásilky se třpytem, ale zlato, těmhle dnům už je dávno konec. Nenechám nikoho, aby se dál sral do mé práce. Věřím, že jste to pochopila, ale pokud přeci jen ne, tak dopadnete stejně jako Finn či... Oh, jakže se jmenoval?.. ach, ano...-.. Tasri, že? Chudák kluk! Kdyby se jen držel svého podělaného otce a podpantoflem matky, rozhodně by udělal líp. Možná by tu ještě byl."

Nedokážu popsat, co semnou mé emoce provádí za kotrmelce. Jen tak stojím s podlitýma očima od slz a nemrkám. Tisíce malých jehliček se zabodávají do mého srdce a rvou ho na milióny kousíčku. Čekala bych všechno, ale proč do toho musel zatáhnout Tasriho?...

,,Vaše důvěřivost je skutečně k pláči," nenechá to jen tak bez povšimnutí, ,,Sem nepatříte, Dynrily, svět v Zaunu je příliš tvrdý na malou uplakanou holku. Nečeká vás žádná slibná budoucnost. Mezi zbohatlíkama, tupcema a prefintěnejma zabedněncama jistě zazáříte. Talis rozhodně mezi vámi bude působit jako menší hlupák..."

Nechám slzy téct po mé bradě. Nestírám je. Snažím se tvářit hrdě, aby nepoznal, jak moc mi ublížil a pokouším se přetvářet i před sebou. ,,Já vás nechápu, Silco,.." chci znát jen pravdu. Pravdu o tom, kdo skutečně celou dobu je.

S neskrývaným posměchem se zašklebí. Doslova mi podstrkává, co za hajzla jsem si pustila k tělu. ,,Nestojím o žádné vaše pochopení. Jen... Řekněte mi, jaké to je milovat. Jaké to je milovat člověka, co vám tak strašně moc ublížil."

Přestože se tváří lhostejně, v jeho očích je zvědavost. ,,Běžte doprdele, Shimmere!" Své emoce nechám volně pracovat, a tak do něj začnu strkat. Narážím do jeho hrudi a nechávám ho pociťovat svůj hněv. Chci mu ublížit, jako on právě ublížil mně, ale přesto své rány klidním, i když se sotva zvládám ovládat. Nemůžu mu ublížit. Takovou bolest si nezaslouží nikdo.

Silco působí klidně. Dopřává mi to zadostiučinění, dokud ho nedostrkám až na okraj útesu. Teprve tehdy zachytí mé dlaně do svých a upřeně se mi podívá do očí.

,,Nezapomeňte, kdo to v Zaunu má celé pod palcem. Dovolte mi připomenout, že vy to rozhodně nejste, a tak bych na vašem místě, přehodnotil dost své chování."

Jestli se mě snaží naštvat, tak se mu to skutečně daří perfektně. Na první pokus se mi podaří dostat z pevného sevření.
Uvědomuji si, že právě stojí na samém konci, jako ještě před několika dlouhými minutami já, kdy mi šlo o holý život a nebýt Silca, bych skončila jako lívanec. Moc dobře vím o šanci, co se mi právě dostala do rukou. Stačí rychle zareagovat. Jen jedno šťouchnutí a gravitace vydá za své.

,,Vím přesně, na co právě teď myslíte, Dynrily, a máte jedinou a poslední šanci. Notak... Jiné se vám již nedostane." Rozpřáhne ruce jako Ježíš na kříži a vydá se mi na milost.

Pobízí mě.

Roztěkaně zavrtím hlavou a vzdálím se od něj, jakobych se snad popálila. Nejsem daleko od pravdy. Cítím podobnou bolest v nitru, která mě trhá na cucky. ,,Měl jste pravdu,..." Špitnu zničeně.

Ruce si dá opět podél těla a nakloní zvídavě hlavu ke svému levému ramenu. Působí jako zatoulaný pes, kterému nabízíte kus žvance. ,,V čem?" Zeptá se bez jakéhokoliv chození kolem horké kaše.

,,Jste monstrum, ale nečím se od jiných skutečně lišíte ,- od stejných bídáků jako jste vy sám - vy jste ho v sobě neprobudil, Shimmere. Nepotřeboval jste žádný třpyt, protože vy jste tím, čím jste vždy byl, a jakým jste se narodil." Rozčarovaně jsem zadržela vzlyk, co mi téměř unikl ze rtů.

Silco se nejdříve zarazil nad oslovením, co jsem již podruhé použila, ale záhy se zdál být vykolejen, dokud svou tvář nezměnil v nepopsaný list papíru.

Ačkoliv se mi vařil mozek a ve spáncích mi nepříjemně opět tepalo, otočila jsem se za blížícími se kroky za svými zády.

Záhy přemýšlím, jestli už jen v návalu všech těch emocí prostě a jednoduše nemagořím, když tu náhle však ze stínu, co vytvořil hustý keř, vyleze svalnatá postava. Odhrne poslední kus větve na stranu, aby ho nepraštila  do břicha.

Naše pohledy se setkají a provází ho mlčení, které ovšem prolomí příchozí muž s potutelným úsměvem. Přívětivě se usmívá, protože na dálku nevidí mou ubrečenou tvář s rozmazaným makeupem po celém ksichtě. ,,Dynrily," hlas má stejně melodický jako vždy.

Donutím se k bolestné grimase s dalšími přívaly slz a rozeběhnu se jako malá holka do jeho mohutné náruče, kterou mi s radostí nastaví.

Tvář zábořím do drahého kusu látky, ze kterého se skládá tento úbor. Zajisté je ode mě teď upatlaný a uslzený, ale po ničem jiném teď netoužím, než po tichém porozumění a podpoře.

Zmohnu se jen na tiché vyslovení jeho jména, co zamumlám proti jeho hrudi: ,,Jayci,.."

_._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._._.

Když už je to pondělí, tak tu máte další kapitolu. 😬❤️ Každopádně mě zajímá váš názor na tuto kapitolu - ne, že by mě někdy nezajímal, ale však to znáte. 😊