Věnování:
Každý díl je bezpodmínečně věnován každému fanouškovi, který se rozhodl svůj čas využít na přečtení tohoto příběhu. Dovolte mi však, aby tato kapitola byla věnována jedné speciální osobě a tou je neuvěřitelně statečná sestřička od : true_mgk

Dozvěděla jsem se, že odhodlaně bojuje proti příšernému onemocnění, jež se nazývá leukémie. Přestože bych ráda udělala víc, můžu pouze popřát úspěšný a vítězný boj nad touto nemocí a držet palce, jak jen to je možné! ❤️

Tato, ač se ukáže smutná kapitola, je věnována tobě a modlím se, aby tvé myšlenky zůstaly pozitivní a úsměv ti tančil na tváři každý další den.

,,Hrdinové nemusí vždycky zvítězit, někdy také prohrávají. Ale bojujou dál a vždycky se vrátí. Nevzdávají se. Právě to z nich dělá hrdiny,.."

...

Co jsem si z té jejich diskuze odnesla? Řekla bych, že bolavé nohy, ale měla jsem prakticky už jen jednu svou, takže bolavou nohu, ještě horší náladu a obrázek o všech přítomných.

Silco se však držel velice dobře a já se chytla, že občas jeho slova vážně hltám, i když jich moc za celou dobu neřekl. Nechápala jsem, jak jejich kecy ještě může poslouchat, ale zřejmě byl na podobné výměny slov zvyklý. 

Když už vše vypadalo, že by se mohlo dostat ke zdárnému konci, rozhodl se celou schůzi protáhnout ještě Jayce. ,,Rado, rád bych ještě zde projednal únos Dynrily," oznámil.

Po zaznění svého jména jsem se v zádech narovnala tak, že mi v nich křuplo. Nebylo mi příjemné, že mě tu budou projednávat jako u nějakého soudního procesu.

,,Vidím, že Dynrily má povrchová zranění a co teprve ty na duši, že?... Byla byste tak laskavá a osvětlila nám, jak došlo k vašemu zranění?" Zřejmě ten šampónek očekával spolu s ostatními, že vše hodím na Silca, i když by to nebyla úplná pravda.

Odkašlala jsem si. ,,Spadla jsem,"

Jayce se soustředil na mou nohu a já přesně věděla, na co se bude zaměřovat. ,,Jak k tomu pádu došlo?" Jayce jim to řekl! Říkala jsem mu, jak jsem o tu nohu přišla. Vědí, na co se ptát.

Nenápadně jsem přenesla váhu na svou zdravou nohu. ,,Stalo se to, když jsem potřebovala dostat Tasri do jednoho výtahu. Ten ho však nemohl vynést bez zátěže na provazu, protože předchozí balvan přetrhl kus lana a skončil v jámě, a tak..." Přítomní pokývali hlavou. Nechtěla jsem to moc rozebírat.

,,A proč, nebo spíše před kým jste utíkala?" zeptal se další člen Rady.

Silco se na mě podíval a sotva znatelně přikývl, jakoby mi snad k jeho prasknutí dával svolení.

,,Dynrily, před kým jste utíkala?" naléhal znovu.

Vzhlédla jsem. ,,Před Silcem,"

,,No prosím!" Bolbok, kovová palice, se ozval s pozvednutou paží vzhůru, ,,Shimmere, máš toho už dost ve svém rejstříku. Přeprodej nezákonných a omamných látek, únos, tudíž neoprávněné držení, násilí, a tím bychom ještě neskončili,"

Silco nevypadal, že by ho nějak vyvedli z míry. ,,Myslel jsem, že jsem zde za jiným účelem, nikoliv kydání hnoje na hlavu," mrzutě se zašklebil.

,,Shimmere," Jayce měl viditelnou žilku na spánku.

Silco se však rozhodl ignorovat jeho apelování. ,,Jestli to je vše, rád bych zas šel," pozvedl obočí v otázce.

Mel si spojila ruce na stole a vypnula prsa na náznak moci a vyrovnanosti. ,,Silco, přijmi jeden z pokojů, abychom vše mohli dořešit ještě v brzkých ranních hodinách," žádné ranní diskutování nebude, o to se postarají!

Silco příliš neotálel a vystřelil ven jako natažená pružinka a všechny nechal za sebou. Chtěla jsem jít za ním. Ani nevím proč, ale něco mi říkalo, že je to správné.

,,Dynrily!" zastavil mě však dotěrný hlásek Mel, ,,Ráda vás opět vidím!" Vím, že lžete. Ani já o vaší přítomnost nestojím.

,,Potřebujete něco, Medardo?" Z čisté zdvořilosti jsem se zeptala, ale upřímně mě její potřeby nezajímaly.

Ohlédla se po Jaycovi, jenž diskutoval se Shoolou. ,,Jaycovi na tobě velice záleží. To on chtěl projednávat tvůj únos, i když, jak vidím, ti to příliš nevadilo, že?"

,,Co tím chcete říct?" Chce říct, že jsem ve skutečnost velice poctěna únosem?

Sklopila oči, jakoby si hrála na ublížené kotě. ,,Jako žena ženě..." na malou chvíli utichla, aby dodala tu správnou atmosféru, ,,spolu s Jaycem mě čeká budoucnost, a jak jsem si povšimla, ty máš, zdá se, jiný čuch na muže. Nechápu, co tě přitahuje na tom vrahovi, ale to už není moje starost," usmála se.

Zarazilo mě to. ,,Kdo řekl, že mě přitahuje?"

Okázale mávla rukou, jakoby se snažila sestřelit otravnou mouchu vedle její hlavy. ,,Nebudeme si tu lhát, že ne?"

,,Nevím, o co vám jde, Medardo, ale nepleťte se mi do života. Zkoušelo to hodně lidí a toho už je konec."
Za těch posledních týdnů jsem se změnila, a to dost. Takto pevně postavená za svým, jsem nebyla snad nikdy.

Medarda se vítězně usmála. ,,Měla byste si svého milého hlídat, drahá," pousmála se.
Takže to museli naplánovat oni dva, teda alespoň minimálně Medarda společně s Jaycem.

Vzduch náhle ztěžkl jako kovová instrukce, co vám padá na hlavu. Vyběhla jsem ven z místnosti. Nutně jsem ho musela najít. Nepřemýšlela jsem nad svým počínáním, protože mi něco říkalo, že dělám správně.

Motala jsem se uličkami a zdálo se, že každý tu má větší přehled než já. Když v tom jsem se s někým nemotorně střetla. Něčí obratné ruce se obtočily kolem mého pasu a zachytily mě před pádem na tvrdou zem. Přerývaně se mé plíce plnily vzduchem, když v tom mi srdce poskočilo.

To Silco mě zachránil před pádem a právě teď koukal do mých očí s neskrývanou otázkou v nich. ,,Měla byste dávat větší pozor na cestu, Dynrily," vše při vyslovení mého jména se vybarvilo do světlých barev a doléhal ke mně zpěv zdejšího ptactva z okolních stromů.

,,Jo, já se omlouvám," proč právě já se omlouvala? On mě unesl, a já mu teď padnu do náručí a omluvím se?! ,,Musím s vámi mluvit," vyžvejkla jsem ze sebe otupěle.

,,Mluvte," vyzval mě s nečinným výrazem a postavil mě pevně na nohy. Ani jsem si neuvědomovala, že stále má své paže obtočené kolem mého těla. Projel mnou chlad po jeho odtáhnutí.

,,Silco, zmizte odsud," dvakrát důvěryhodně jsem nezněla, ale to bylo způsobeno mým kolísavým hlasem.

Jayce tě bude nenávidět, víš to?

,,Právě jsem přišel," hrál si semnou jako kočka s myší. Přesně tak jak byl pokaždé zvyklý.

,,Já-a," notak! Jen do toho! Podkopej si slibnou budoucnost, jen abys zachránila Silca a zajistila tím tak své vyhoštění! Střemhlav do toho, jak to často děláš! I vlastní hlas semnou vedl válku.

,,Oni vás chtějí zab-"

Dovnitř vtrhlo komando stráží s napřaženou zbraní vepředu a připraveni k okamžitému střílení, jenže nepočítali s osobou navíc - semnou. Prudce jsem se otočila, protože mi stáli za zády a ihned jsem ucítila kov na svém krku. Silco mě držel jako rukojmí a jeho dech se odrážel od mého odhaleného zátylku. Na krkavici mi tiskl kudlu, co nosil vždy u sebe v pochvě. Připomnělo mi to ten sen, kdy takto popravil mého malého brášku. Ačkoliv toto nebyl sen, byla jsem vděčná, že na mém místě není právě Tasri.

,,Dynrily," Jayce se prodral do popředí s nepřátelským pohledem. Přestože promlouval ke mně, sledoval pouze Silca za mnou.

Cítila jsem, jak se Silco tlačí se svou hrudí na má záda a nepravidelně dýchá, přesto se mi zdálo, že až prapodivně klidně. Na jeho místě bych asi vyskočila z kůže.

,,Silco, pusť ji," vyzval Jayce Silca.

Silco se ironicky zasmál. ,,A vzít si tak jedinou šanci, jak se odsud dostat a přežít?"

Jayce se zamračil. ,,Zabte cokoliv, co se jen hne a není z našich řad. Může tu mít komplice," upozornil své muže, co na jeho rozkaz oddaně přikývli.

Držela jsem jeho paži, abych mohla lépe dýchat. Silco však udržoval dostatečnou mezeru mezi krkem a kudlou. Stala jsem se jeho štítem a lístkem na svobodu.

Cítila jsem ten nadřazený úšklebek, co vykouzlil vedle mého levého ucha. ,,Nebudete mít žádnou jinou možnost, než mě tady s Dynrily propustit. Pokud však nechceš, aby tvé nevěstě visela hlava na vlásku, Talisi,"  jsou to jen prázdná slova, nebo v nouzi opravdu zabije? Jasně, a co čekáš? Svou pověstí děsí okolí.

Oslovený muž se mračil čím dál více a rozhodně mu to šrotovalo v hlavě. ,,Děkuji za pozvání, avšak teď bych rád šel," začal i semnou couvat s pomalými kroky.

Jednotky se přiblížily. ,,Zastav se, Shimmere, nebo ti prostřelíme hlavu," apeloval znovu Jayce a i on sám udělal krok vpřed.

,,I když bych to rád viděl, nechceš ohrozit i rukojmí, že ne?" Vysmíval se mu. Jayce nenáviděl takové chování. Ego přitom velice trpělo.

Svět se mi zpomalil však záhy, kdy ze dveří vedle nás vyběhl chlapeček s líbezným úsměvem vepsaným ve tváři a s rošťácky lesknoucíma se očima. Jeho mladou tvář bez jediné vrásky a chybičky, však protrhla letící kulka, co zasáhla střed jeho čela. V němém úžasu, však nestihl říct to, co měl na jazyku a s čím se chtěl tak moc pochlubit. Ten jas, co k jeho očím nezapomenutelně patřil, vyprchal jako rozplývající se mrak nad zataženými nebesy. Ovšem tady nebesa protrhl hrom.

Papír, co nesl v ruce, mu rázem vypadl z dětských prstíčků a galantně si to razil k zemi. Stejně tak jeho tělo, co dopadlo tvrdě na podlahu. Měl stejný výraz. Tak klidný.... Žádná bolest, žádný žal, žádné trápení.... Vypadal, jakoby spal a ráno se zas měl probudit s elánem do života.

S jeho dopadem se zvenku donesla silná rána blesku, co rozjasnila celou oblohu na malou chvíli. Kus mě v tento okamžik odešel spolu s ním.

Nevím, co přesně se odehrálo, jen vím, že slzy mi znemožňovaly vidět byť jen na krok přede mnou. Házela jsem sebou ze strany na stranu a nutila jsem svoje ztuhlé nohy k pohybu. Znemožňovaly mi to však paže, co mě urputně držely za pas a táhly mě od středu dění; od mého nebohého brášky, co zůstal ležet s kulkou mezi očima. Křičela jsem, kopala a brečela, až jsem se dusila vlastními potoky slz. Šlo mi o jedinou věc, a to dostat se za ním. Vzít ho do náručí a slyšet opět tlouct jeho srdíčko. Slyšet hlas, co mi říká, že vše bude v pořádku. Vidět ty radostné oči plné života a dokonale rovný chrup.

Bránila jsem se, škrábala majitele do rukou, přesto však sevření nepovolil. Přes rozmazaný pohled jsem viděla, že tam všichni stojí kolem nehybného těla, zatímco mě táhne pryč. Nechali nás odejít...

Prožívala jsem agónii, kdy jsem nechtěla vnímat realitu. Chtěla jsem jen být s ním. Líbat ho do vlasů a společně se smát. Kapky deště nás smáčely od hlavy až k patě, když jsme se vzdalovali od monstrózní budovy, v němž právě skončil jeden život. Vlasy se mi neúprosně lepily na čelo. Nedokázala jsem se již bránit. Oddaně a prázdně jsem se toulala jako tělo bez duše, přestože mi k tomu napomáhal Silco. Nedokázala bych sama jít. Silcův tichý hlas byl světlem v temnotě... ,,Ještě kousek, Dynrily, pojďte," já ale nechtěla. Přála jsem si ležet na té zemi, v kaluži krve a ne tam vidět bratra.

Nevybavuju si cestu. Nevybavuju si tváře. Nevybavuju si krom vysmatého ksichtu mého otce prakticky nic. Smál se mi. Vyčítal mi, že jsem tak neschopná, že jsem ho nedokázala ochránit. ,,Sliby chyby, že?" Říkal mi s potěšeným výrazem vepsaným ve tváři. Kdyby se tohohle okamžiku dožil, jistě by mi to dal sežrat i ve skutečném světě, ne jen v mé pomotané hlavě s démony pasoucí se na mém utrpení.

,,Singede, potřebuju tvou pomoc," sípal ten hlas vedle mého ucha do prostorné místnosti, která mi něco matně připomínala.

{2.5.22}