Skutečně jsem nad jejími slovy přemýšlela, ale prostoru jsem k tomu příliš neměla, neboť přišel sám osobně člověk, kterého se to týkalo.

Zlehka zaťukal, než dovnitř vkročil se zářivým úsměvem. ,,Viktor mi říkal, že léky zabraly."

,,Ale ne tak a tolik, jak jsem doufala." Promnula jsem si znaveně oči od ospalek. Nic, co jsem se snažila vytvořit, nebylo dostatečně dobré, aby to Viktorovi dlouhodobě zabralo.

,,I to je pokrok, Dyn!" Když se natáhl, aby mě objal, odtáhla jsem se. Udělala jsem to nekontrolovatelně a pozdě litovala svého rozhodnutí.

Jayce se zastavil v pohybu a pochybovačně si mě prohlédl. Pod jeho zkoumavým pohledem jsem musela odstoupit o několik kroků. ,,Promiň, já jen..."

,,V pořádku," zastal mé chování, ale už se nepokoušel přiblížit. ,,Jestli mi máš co říct, tak ven s tím. Od té doby, co si musela trávit čas s tím psychoušem, jseš jako vyměněná, Dyn, a nejsem jediný, kdo si změny tvého chování všiml."

On není psychouš...

,,Tohle není o Silcovi," můj zarputilý výraz dal vědět, co si o jeho názoru myslím.

Jayce umíněně zakroutil hlavou. ,,Chápu, jestliže o tom nechceš mluvit, jenže nemůžeš to v sobě držet  donekonečna." V hlase měl znatelné výčitky, že se mu nechci svěřit.

,,Přestaňte všechno házet stále na Silca. Všichni to dokola děláte a já už toho mám dost!" Vybuchla jsem. Byla jsem nabitá zlostí z těch neustálých lží.

,,Proč se ho zastáváš?" Rozzuřeně stáhl obočí do jedné tenké čáry. V místnosti bylo cítit napětí, co se vznášelo ve vzduchu jako bouřkový mrak před krupobitím.

V hlavě mi blikal červený maják na poplach. ,,Vidím, jak neustále koukáš na mou vyměněnou nohu. Opovrhuješ tím, co se ze mě stalo."

Jayce rozhodil rukama. ,,Tohle není vůbec pravda, Dynrily, jen prostě-"

Skočila jsem mu do řeči. ,,Jen prostě se ti nehodím teď do hry, je tomu tak? Nedokonalá Dynrily, se kterou se nechceš ukázat na veřejnosti," zuřila jsem. Vypustila jsem toho démona uvnitř mě, ale ovládala jsem se, aby to nevyústilo v nic víc, než jen ve slovní hádku.

Muž naproti mě zkoprněl. ,,Nemyslíš tohle vážně, že ne? Tohle si o mně po všech těch letech myslíš, opravdu?

,,To si piš, že jo!" Nějakým způsobem jsem stála u něj a mířila na jeho hruď ukazováčkem. ,,Tohle není můj domov, a proto tu každý tak i na mě kouká; jako na nějakého příživníka."

Jayce rozhodně stál jako socha. ,,Může to být tvůj domov. Náš společný,..."

Stiskla jsem k sobě rty do úzké linky. ,,O tom ovšem už nerozhoduji."

,,Jak to myslíš?" Jedno obočí měl víš a s otázkou v očích na mě koukal. Uvědomila jsem si, že teď bych měla nasadit zpátečku, a tak jsem zmlkla. Jenže záhy jsem pochopila, že Jayce si spojil dvě a dvě dohromady.

,,Kdo ti o tom řekl?" Zněl až děsivě, když naléhal.

,,Tudíž je to pravda..." Vydechla jsem a opakovaně jsem ustoupila stranou. Tentokrát se mě Jayce rozhodl zachytit a pevně držet. Dřív mi jeho blízkost dodávala pohodlí, klid a důvěru v něho, jenže tyto pocity zmizely a zůstala prázdnota.

,,Laskavě mě poslouchej. Přišel jsem tam dolů pro tebe, do té špíny a toho svrabu, abych vás odtamtud dostal." Upevnil sevření a donutil mě, abych mu koukala do tváře. ,,Stálo dost úsilí přesvědčit Radu o tvé užitečnosti, a přesto jim to bylo málo. Jenže tvoje babička vymyslela plán, jak na tom vyděláme oba. Nebudeš se muset o nic starat. Budeš žít v přepychu zde s Tasrim. Žádný znečištěný vzduch, žádní lidé s pochybnou minulostí a už žádný Silco. Jen ty, já a naše rodiny společně s Radou. Přenechám ti i svou laboratoř, abys měla dostatečně místa na svou práci." Pokusila jsem se vytrhnout, ale Jayce se netvářil souhlasně. ,,Poslouchej, krucinál a přestaň sebou šít, Dynrily! Proč tohle děláš? Proč se tak chováš? Víš, co by jiné daly za to, aby mohly být po mém boku?"

,,Pusť mě!" Tohle nebyl Jayce, ale cizinec, který semnou neměl pranic společného. Sláva mu vlezla do hlavy a dočista zapomněl na maličkosti v našich životech. Můj Jayce by nic takového nikdy neudělal. Smetl by takový návrh pod stůl a večer bychom se pak společně popadali za břicha od mohutného smíchu.

Měkké rty se přitiskly na ty mé. Jedna z jeho dlaní si přidržela můj zátylek, zatímco druhou přesunul na má záda v pevném stisku. Netrvalo dlouho, když se mi podařilo zareagovat dostatečně rychle a dlaň se setkala s jeho perfektní tváři. Pleskutí se krásně rozezvučelo po laboratoři. Jayce teď stál naproti mně s otiskem ruky na své tváři. Myslela jsem, že začne křičet a nadávat, jenže svým chováním překvapil.

,,Promiň," vyšlo z něj, než se na podpatku otočil a vystřelil pryč. Rozdýchavala jsem tento okamžik s třesoucí rukou. Bolela mě od té facky. Chytla jsem hlavu do svých dlaní a zhluboka se nadechla pusou. Všechno bylo špatně. Nic nebylo tak, jak být mělo. Během pár dnů se můj život obrátil vzhůru nohama a já ztrácela kontrolu nad sebou samotnou. Cítila jsem, že Třpyt co použili při mé operaci, již vyprchal, ale nebylo mi o nic lépe.

Lidé zde koukali na vzhled a já do jejich měříčku nezapadala. Začínala jsem uvažovat nad slovy Silca, ale rychle jsem je zahnala pryč. Raději jsem se ponořila do práce, co mě držela daleko od všech problémů z bláznivého světa kolem.

...

Žádný Silco, žádný Jayce a žádná Rada. Celé dny jsem trávila u práce či s Tasrim. Nedokázala jsem dlouho sedět na místě. Musela jsem zaměstnávat svoje myšlenky, co by mě jinak zničily. Byly chvíle, kdy se mi skutečně po Podměstí stýskalo, a dokonce po nevyzpytatelné Jinx. Její bláznivý smích, co vždy zahřál na hrudi, mi vážně chyběl.

,,Už mě to tu nebaví," povzdechl si znuděně Tasri a podepřel si hlavu.

,,Kam bys chtěl jít?" Přisedla jsem si po jeho boku a pohladila jeho zkroušelou tvář, ,,do parku, na zahradu, náměstí,-.."

,,Chci zpátky do Podměstí!"

Hrklo ve mně. Myslela jsem, že ho to brzy přejde. Chystala jsem se mu něco na to říct, že to bohužel teď v dohledné době nepůjde, ale vyrušil nás příchod rozvážných kroků.

,,Můžeš mi říct, co to má znamenat?" Má babička zuřila a svůj hněv mířila na mě. Nevšímala si zděděného Tasriho, kterého svým vystoupením vyděsila.

Jayce vešel do dveří též, ale oční kontakt rychle semnou přerušil a ukázal na Tasriho. ,,Půjdeme s Tasrim ven," natáhl ruku směrem k němu.

Nechtěla jsem, aby ho Jayce bral pryč, jenže nemusel vidět, jak se hádám se svou babičkou. Křiku, nadávek a ran už v jeho životě bylo dost. Přikývla jsem a psychicky se připravila na hněv, co propukne jako velká povodeň, až se za nimi zavřou dveře.

Jayce nechal projít mého bratra a z věšáku mu vzal kabát, aby venku nezmrzl, než se vypařil pryč.

,,Co tohle má znamenat, Dynrilo!" Jediná babička mi tak říkala, když byla naštvaná. Stávalo se to zřídka, protože tehdy jsme kopaly za stejný tým a já chtěla být tou nejlepší vnučkou na světě, jenže naše cesty se rozdělily.

V obličeji zůstávám chladná. ,,O čem to mluvíš? Myslíš to, jak chceš řídit můj život?" Založím své paže na hrudi.

,,Takhle semnou laskavě nemluv!" bojovně vystrčí bradu, ,,A kdo jiný má řídit tvůj život, když se sama o sebe nedokážeš postarat a padáš z jednoho problému do ještě většího? Snažím se tě chránit, nevděčná hlupačko!"

,,Dokážu se o sebe postarat sama."

Babička se ironicky zasměje v hraném pobavení. ,,Dynrily, myslela jsem, že jseš chytrá dívka, tak proč takové neunáhlené kroky?" Změní styl tónů, se kterým semnou začne znovu mluvit.

Povzdechnu si. ,,Takový život já nechci," zavrtím odmítavě hlavou.

Poznám, že ji moje odpověď nepotěšila. ,,Tady nejde jenom o tebe, ale o celý Piltover! Váš sňatek může hodně zlepšit. S tvými schopnosti, s jeho dovednostmi... Jste dokonalý pár!"Udeří odjinud.

,,Zas jde o Piltover!" Praštím dlaní do stolu. Probodne mě pohledem nad mým nehezkým jednáním. ,,Nikdy nejde o mě, nejde ani o Podměstí, kde lidi každý den usilují o holý život, mezitím co tady trpí někteří nadváhou, protože se mají jako prasata v žitě!"  

Babička nespokojeně mlaskne. ,,Jayce mi říkal, že Silco ti dočista vymyl mozek z hlavy, ale to je v pořádku, zas to dáme do pořádku," ruce natáhne v konejšivém gestu před sebe na náznak klidu. Zastavím ji v tom, když učiním krok vzad.

,,Nejsem žádný rozbitý kus, který se můžete snažit opravit! To vy jste zaslepeni tím, co chcete vidět, ale nevidíte skutečnou realitu. Stavíte si před sebou hradby, abyste ochránili sebe, nikoliv ostatní, jen a pouze sami sebe! Nechte nás s Tasrim konečně žít!" Nikdy dříve bych si takové chování vůči babičce nedovolila. Je to velice vážená žena a jen díky ní se ke mně lidé chovali lépe.
Tehdy bych nesměle přikývla a věřila jejím prázdným slovům o mém štěstí.

,,Silco je čestnější člověk, než vy tady!"

Z mých slov zůstává stát jako kus šutru na místě. Nevěří vlastním uším.

Bleskurychle se narovná v zádech s odstrašujícím pohledem. ,,Toho ohavného dealera, psychopata a zlého člověka už nikdy víckrát nezmiňuj!"

Zaskřípu zuby, což k smrti nenávidí. ,,Silco se ke mně choval lépe, než teď ty! Nehrál si na nic. Možná nemá čisté svědomí, ovšem to nikdo z nás. I Tasri chce odtud zmizet!" Vše ze mě vychází samovolně a tak lehce. Cítím se po vypuštění páry svěží.

,,A dost!" Zařve na celou laboratoř, až se zachvějí nějaké baňky vyskládané na políčkách. ,,Takové chování si vyprošuji! Je zcela neakceptovatelné! Udělám všemožná opatření, aby ses probudila a přestala říkat nesmysly, Dynrilo! Jayce si vezmeš, ať chceš nebo ne a o Silca se postaráme. Již dlouho pustoší tuto zemi a je konečně čas vynést smetí ven." Prohlásí temně.

,,Co tím chceš říct?" Stáhnu obočí do tenké linky.

,,O to už se nemusíš starat," oznámí mi klidně a poukáže na mou nohu. ,,S tímhle také musíme něco udělat. Nemůžeš tu jen tak pochodovat s touto ohavností." Nespokojeně mlaskne.

,,Ta ohavnost patří ke mně," zavrčím.

,,Lidé se můžou polekat a nestojím o fámy,"

Kousnu se do tváře. ,,Odejdi,"

,,Prosim?" Dělá, že se přeslechla.

,,Říkám, abys odešla, nebo řeknu něco moc nepěkného," a to by tvoje srdíčko nemuselo vydržet.

Pohoršeně znovu mlaskne. ,,Jak si přeješ, ale jen protentokrát. Na takové chování si nezvykej!" Kdyby ještě měla co říct, rozhodně by mi to vmetla do obličeje a nevzdala se tak snadno.

Naštěstí se dokáže vyprovodit ze dveří sama. Chuť přiskřípnout ji tam hlavu, je rozhodně na místě.

Je mi zle; ne fyzicky, ale psychicky. Všemu, čemu jsem doposud věřila, bylo zbořeno jako domeček z karet. Silco měl skutečně pravdu... Lidi tady žijí jiné životy, než ti v Podměstí. Jsou sebestřední a nemyslí na nic jiného, než na své vlastní dobro. V Piltovaru se jen přežívá, pustoší se vše ostatní kolem, vše je černobílé a prázdné. Zatímco Podměstí je možná plné svrabu, drog, lehkých slečen a příšerných lidí, ale dává to tam nějakým způsobem smysl. Člověk se necítí tak prázdně... Každý den musí žít, jakoby to byl jejich poslední a to ho dělá tak výjimečným.

{17.4.22}

Ahojte, ahojte..., Tak jsem tu zas a znova. Moje IQ tykve dosáhlo takových rozměrů, že jsem se chystala vydat kapitolu, ale zapomněla dopsat tuto zprávu. 🙃

Btw. Doufám, že oceňujete názvy kapitol, protože jsou nejvíc random. :Ddd