Xukun

Polknu, když král odejde a těkám stydlivě očima k paní Jieqiong. Nevím, jak se správně chovat, ale vypadá to, že to vycítí a pohladí mě po rameni.

„Je příjemné tu mít takového nevinného andílka," Usměje se a zavede mě do další místnosti a posadí si mě do křesla. „ještě jsem neupravovala vlasy někomu s tak světlými vlasy," Podle tónu hlasu se usmála a já lehce zavřu oči, když je příjemné, jak mi její prsty projíždí vlasy. „příště se raději sám nestříhej," zasměje se a já přikývnu. I když mě píchne u srdce, sám bych se nikdy neostříhal. „nemusíš mít strach, vlasy ti udělám krásné, ačkoliv jsi už teď přenádherný." Usměje se na mě a já se začervenám. Nevím, jak s ní můžu nebo nemůžu mluvit, ale k mému štěstí mě v hovoru vede, dává mi najevo, jak s ní mohu jednat.

„Musíš být pro krále opravdu výjimečný, takovýto ceremoniál nezařizuje jen tak někomu, obzvlášť, pokud jsi v království krátce." Usměje se na mě.

Po procedurách od Jieqiong se cítím opravdu lépe. Vlasy mi udělala opravdu krásně. Ale čím víc se blížím se stráží a služebnou do paláce...tím víc mnou zmítá panika. Pokud král chce, abych ho dnes doprovázel na slavnost já místo Xinhao...bojím se toho, jaká bude jeho reakce. Takže jako první jdu za Zhangjingem a vše mu se strachem řeknu. Vytřeští na mě oči, ale pohladí mě po ramenech.

„Pokud o tebe král tolik stojí, tak tam musíš jít," pohladí mě po rukách a já vytřeštím oči. „třeba jednou díky tobě pozná Xinhaovu krutost a něco s tím udělá." Jemně se na mě usměje. Sklopím hlavu, ale přikývnu...možná má...pravdu.

„Kunkun, pojď se mnou, mh? Ahoj, Zhangjing." Usměje se Haneul, když za námi dojde do kuchyně. Hned ji následuji až do jedné z komnat. „Král si tě vyžádal jako dnešní doprovod, jak jistě už víš," hřejivě se na mě usměje. „řeknu ti pár důležitých věcí, pak tě zavedu ke králi do komnaty, zbytek ti vysvětlí sám." Hned kývám na její slova hlavou, aby věděla, že jí věnuji svoji pozornost. „Tohle je slavnostní hanfu a beizi, vybrané přímo na tuto slavnost. Vždy je dělané tak, aby ladilo s královým oblečením, je to významné proto, aby každý věděl, čí je kdo doprovod." Zakývá hlavou a já hned přikyvuji. „Podobně vypadající stůl bude i ten, u kterého budeš s králem sedět," dovede mě ke stolu s čajovým servisem. „král sedí tak, že se jeho kolena sotva dotýkají okraje stolu. Ty musíš po jeho levici klečet, ale nesmíš klečet tak, abys měl kolena ve stejné úrovni...musíš sedět vedle něj, ale zároveň trošku za ním, aby bylo vidět, že jsi pouze doprovod...ve stejné úrovni může sedět pouze královna, případně družka, doprovod v žádném případě," zdůrazní mi a já přikývnu. „z pití nemusíš mít strach. Král vždy řekne obsluze, co chce pít...ta donese láhev, podá ji tobě a ty jemným pohybem a opatrně naliješ pití králi do skleničky...nikomu jinému nemusíš, podáš láhev zpět obsluze a ta ji podá dalšímu doprovodu." Haneul si klekne ke stolu tak, jak si klekává král a já si kleknu po její levici, tak abych byl vedle ní ale zároveň ne ve stejné rovině. Poradí mi, jak správně držet láhev, abych nic neušpinil, v jakém úhlu nalévat, aby to nebylo moc rychlé, ale ani utahané nalévání. „Ještě jedna věc – je to taková tradice a zažitá věc...a taky jediná příležitost, kdy se na krále můžeš podívat jako první a jemně se usmát, moc kurtizán to neví, takže král bude rád, když to použiješ – takže jakmile doliješ víno do této výšky sklenice, jemně hýbneš se s lahví tak, aby přestalo téct víno, podíváš se na krále a usměješ se, jakmile ti úsměv oplatí a pokyne hlavou, tak láhev vrátíš zpátky tomu, kdo váš stůl obsluhuje." Usměje se a já se snažím nezrudnout jen tou představou.

Ani se nestihnu na nic pořád zeptat, protože Haneul mě hned zavede do králových komnat. Po králově vyzvání mě šoupne dovnitř, spojím si ruce před tělem a sklopím hlavu. Celý se zatřesu, když cítím jeho prsty ve svých vlasech.

„Moc hezky ti to ostříhala," jeho hlas je tak jemný a příjemný. Nebýt Xinhaa, ani bych se krále nebál, ale...bojím se, co z toho všeho bude. Bojím se, co z toho vzejde, až mě Xinhao uvidí a až budeme sami. „součást té slavnosti je i tanec, tančil jsi někdy?" jeho hlas je jemný, za bradu mi zvedne jemně hlavu a já vím, že je to signál, abych k němu zvedl oči, tak to udělám. Jemně se mi tváře zbarví do ruda, když vidím, jak si prohlíží můj obličej.

„N-Nikdy, králi." Špitnu a on se usměje.

„Je to velmi jednoduché, nic složitého." Chytí mé ruce. Jednu moji ruku si dá na rameno, svoji ruku dá na můj pas a druhou rukou drží moji ruku. Polknu, když mě blízkost, ve které se nacházíme znervózňuje a snažím se soustředit na kroky. „Je to pár dokola se opakujících kroků, ale není problém se jen tak nenápadně vlnit do rytmu hudby." Zakývá hlavou, polknu a přikývnu. Neměl jsem v sebe sice velkou důvěru, ale i tak se mi podařilo ty základní kroky naučit. Nechci, aby král vypadal, že neumí tančit nebo že má tak neschopný doprovod, který neumím ve smyčce opakovat 10 druhů kroků. Byl jsem na sebe pyšný.

„Běž se převléknout, Haneul tě pak vyzvedne v komnatě a zavede za mnou." Kývne na mě a já přikývnu.

Na chodbě se celý zatřesu, když naproti mně jde Xinhao. Srdce mi vynechá několik úderů a já mám chuť vymazat ze světa svoji existenci. Vidím, jak se za mnou rozejde ráznými kroky, já v těch svých hned zastavím a začnu zmatkovat.

„Xinhao, tady jsi...vezmi si 4 kurtizány a budete vítat hosty, jakmile začnou přicházet." Ozve se najednou a jmenovaný se zastaví v kroku. Vražedně se na mě podívá, abych věděl, že bude zle, ale mě se naštěstí ujme Haneul a zavede mě do komnaty.

„Společenské hanfu a benzi se váže trošku jinak, raději ti s tím pomohu. Urození, co přijedou na slavnost jsou občas dost puntičkářští," usměje se a já očima sjedu na truhličku, kterou drží v ruce. „normálně to tak nebývá, Xinhao ji měl snad jen jednou a to když jeli na velmi důležitou svatbu, ale král chce, abys ji měl...je to královská spona do vlasů," Usměje se ukáže mi honosně zdobenou nádhernou sponu. „je dělaná na krátké vlasy, tak, aby hezky držela," usměje se, zatímco mi jemně čechrá vlasy, hádám, že nabírá vlasy tak, aby v nich spona hezky seděla, tak poslušně držím. Nechám Haneul, aby mi pomohla dostat se do hedvábného bílého hanfu, které má velmi jemné zlatavě vyšívané ornamenty. Přes to mi Haneul přehodí tmavě modré beizi, tmavě modrá je moc krásná...jako noční obloha. Nervózně se nadechnu, když vím, že se všechno blíží. Místo toho, aby čas trošku zvolnil a běžel pomalu, tak hrozně letí. Ani se nenaděju a Haneul klepe na dveře krále. Polknu, když vyjde ze své komnaty. Jeho oblečení je samozřejmě honosnější a nádhernější než to moje. Ale je ve skoro totožných barvách, rozlišuje nás jen pár detailů.

„Moc ti sluší." Pohladí mě po vlasech, které mám spojené královskou sponou.

„D-Děkuji Vám, králi." Pokloním se a nervózně polknu. Nabídne mi rámě a já zamrkám a polknu.

„Je slušnější, když tě na slavnost uvedu takto, než kdybychom šli jen bezduše vedle sebe." Mrkne na mě a já hned zuřivě přikývnu, začervenám se a opatrně zaháknu ruku do jeho rámě a zhluboka se nadechnu.

Snažím se dodržovat etiketu, moc nemluvit, nedívat se na nikoho bez vyzvání a myslím, že mi to i jde. Snad každý, koho jsme s králem obešli vychvaluje můj vzhled, nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale je to...takové hezké.

Jsem děsně nervózní, když mi obsluha podává láhev s vínem, jemně se mi třesou ruce, ale snažím se být v klidu a nakloním se blíž ke sklenici. Pomalu nalévám víno a jakmile naliju tolik vína, kolik říkala Haneul, tak se nadechnu víc zhluboka a zvednu ke králi oči a jemně se usměji. Překvapeně se na mě zadívá, ale taky se usměje a pokyne hlavou, tak odložím láhev do rukou obsluhy a pro sebe se usměji, když to tak hezky vyšlo.

Má dnešní nervozita ale překračuje všechny možné meze, další vlna přijde, když mě král vede za rámě na taneční parket. Vidím u dveří Xinhaa, jak mě bodá pohledem. Snažím se to nevnímat, nemyslet na to, ale...vím, že tohle nebude hezké. Teď na to ale nesmím myslet. Položím ruku na královo rameno a jakmile se rozezní hudba, tak se pomalu nechám vést do kroků. Umírám prvních pár sekund nervozitou, že spletu nějaký krok, ale pak přece jen maličko rozjasním radostně tvář, když se mi podaří neudělat v tanci chybu. Jen jednou skoro neznatelně šlápnu králi na nohu.

„Děkuji Vám, králi, za celý večer a za to, že jsem vás mohl doprovázet." Pokloním se králi, když je po slavnosti. Jen zakývá hlavou a s přáním dobré noci se se mnou rozloučí. Jakmile zmizí za rohem, tak se usměju a celý rozzářeně sklopím hlavu. Bylo to...opravdu moc hezké. Spát se mi ještě nechce, také se dojdu do pokoje převléknout a možná se půjdu ještě projít do zahrady. Chodbou pomalu dojdu ke dveřím vedoucím ven a nadechnu se čerstvého vzduchu. Zadívám se dolů z obrovského honosného schodiště, všude je tak krásný klid. Než ale stihnu zareagovat, tak mě někdo zezadu drapne za vlasy. Chci vyjeknout bolestí, ale ten dotyčný mi zacpe rukou pusu. Měl jsem tušit, že trest mě stihne dřív než se naděju.

„Nerozuměl jsi mi, ty nicko? Co jsi nepochopil na tom všem, co jsem ti řekl? Celý večer se na krále usmíváš jako by se nechumelilo!" zavrčí a otočí mě k sobě čelem, chytí mě pod krkem a přitiskne mě na zděné zábradlí u schodů. „Jsi jen hračka, je to jen proto, že nikdo jiný jako ty tu není, tak jsi nové zboží," zasměje se. „tohle je poslední varování, drž se od něj dál a zalez zpátky do kuchyně." Zavrčí.

„A-Ale já-já králi nemůžu odporovat, když mi něco přikáže." Špitnu se strachem, ale co mám dělat! Krále odmítnout nemůžu, když mi dá rozkaz, tak to musím splnit.

„Po tomhle ti už nic ukazovat nebude!" zavrčí a prudce mě pustí. Jestli to bylo v plánu nebo ne nevím, ale začnu bolestně padat ze zděných schodů. Každý úder mého těla o hranu schodu je tak bolestný až mě nutí vyjeknout. Několikrát se bouchnu do hlavy, vzhledem k tomu, jak moc schodů je...když dopadnu dolů tak se nemůžu hnout, zadívám se na oblohu, která se mlží a cítím, jak začínám ztrácet vědomí.

„K-Kunkun, ježiši! Stráže musíme sehnat doktora, Xukun spadl ze schodů." Slyším tlumené volání, nevím po jaké době, co tu ležím...ale rozpoznávám hlas Zhangjinga, i když se nemůžu zvednout ani nadechnout.