Yixing

Ráno se namočím do teplé vodní lázně, kterou nachystalo služebnictvo. Smočím se hlasitě vydechnu, když cítím bylinky, které byli do vody vloženy. Po chvíli, co se máčím dovnitř vejdou dvě služebné a začnou mě umývat. Nechám je, aby mi umyli a rozčesaly dlouhé vlasy, které mi spadají až do půli zad. Jakmile jsou hotovy, tak se zabalím do ručníku a sednu si na jedno z lehátek. Dokud nepřijde starší služebná.„Ty mladá děvčata jsou vždy v rozpacích, když Vás mají umývat, můj králi." podle hlasu poznám, že se zasmála, když mám zavřené oči a rozjímám.„Nedá se nic dělat, když musí umývat mně," zasměju se s náznakem povýšenosti a pak vypísknu, když mě služebná lehce plácne po nahém rameni. Vytřeštím oči a zalapám po dechu. „byl toto útok? Stráže, odvěťte tu dobíravou ženskou!" vyjeknu a vidím dvoje stráže, jak vejdou dovnitř, ale pak se zasmějí, když vidí o kom mluvím a s úsměvem se pokloní. „Tsk, dokonce i stráže jsou na tvé straně!" zasměju se. Služebná Haneul se zasměje a dojde k mému boku.„Zavřít," popožene mě vystrčením brady, aby mě popohnala. Oči zavřu a nechám si od ní natřít obličej kokosovou mastí. „ta je speciální, dělal jí Zhangjing," usměje se, a když mi obličej natře celý, tak slyším podle jejích kroků, jak se přesunula za mě a pak jen cítím příjemný pocit, když mi začne rozčesávat vlasy. „narovnat." popožene mě. Narovnám se a ona mi vlasy zaplete to drdolu na hlavě, kolem kterého uváže zlatou stuhu a nasadí královskou sponu. Haneul je něco jako moje babička. Královna nikdy nebyla zrovna matkou. Spíš si jen chtěla upevnit pozic nad svou sestrou, která se líbila mému otci, bývalému králi. Tak jsem přišel na svět já. Od doby, co jsem na světě se o mě starala Haneul. Krmila mě, hrála si se mnou, učila mě chování, doprovázela na všechny cesty. Taky jí to stouplo do hlavy a teď si může dovolit, co chce. Lehce se zasměju nad vzpomínkami. Rodiče zemřeli před několika lety. Do paláce se vkradl nájemný vrah a zabil je oba ve spánku. Otec nebyl dobrý král. Lidé byli nespokojení a hladoví a já nejspíše můžu poděkovat Haneul za její výchovu, protože lidé po mé korunovaci nebyli zrovna nadšení. Věděl jsem, že mám nanejvýše rok na to, abych ukázal, jaký jsem král, jinak skončím jako mí rodiče. Když jsem nastoupil na trůn bylo mi teprve 12. Nezkušený a mladý jsem nevěděl, co je pro lidi nejlepší. Ale byl jsem dost rozumný natolik, abych věděl, že musím jednat, jestli chci žít. Jinak lidé pošlou dalšího zabijáka. Zavedl jsem nové zákony, staré zrušil. Snížil jsem daň, dal lidem zpět pole. Služebnictvo a otroky jsem jistým způsobem osvobodil od daní, celý život dřou na polích pána a ještě odvádějí vysoké daně. Každému jsem dal možnost zažádat si v paláci na příspěvek na dům a živobytí. Zakázal jsem tresty smrti, dokud neproběhne soud. Lidé byli nadšení a díky tomu na trůně sedím už 10 let a zatím se nikdo ani nepokusil mě připravit o život. Vidím, jak lidé reagují, když jedu do města. Usmívají se. Děkují mi a dávají mi dary, i když nemusí. Díky Haneul slýchávám, jak ve mně ve městě mluví s láskou a štěstím, což mě vždy nabije dobrou náladou. Haneul mi pomůže se obléci rudého hanfu, přes které si přehodím černé beizi. Nechám Haneul, aby vše zavázala a upravila. „Výborně," uměje se a upraví mi límečky. „půjdete hned za čarodějkou nebo se nejdříve nasnídáte?" usměje se na mě.„Nejdříve se vypravíme za ní, minule čarodějka věštila z krysích vnitřností, nevím, jestli bych pak neviděl svojí snídani dvakrát." otřepu se a ona přikývne. Vyjdu ze dveří jako první, zatímco ona jde za mnou a venku se k nám připojí další. „Dobré ráno, králi." usměje se na mě Kayee po tom, co se hluboce pokloní. Jemně přikývnu a rozejdu se z paláce za doprovodu několika stráží. Dojdeme do malé chatičky na okraji města. Kývnu na Kayeeho, zatímco mám ruce spojené za zády a Kayee dojde ke dveřím. Dřevěná chatička stojí na osamocené části mítinky, ke které vede cesta zasypaná žlutým listím ze stromů lesa, které ji obklopuje. Dřevo je sešlé a tak je spíše černé, na některých místech pokryté mechem a houbami. Kayee zaklepe na dveře, které se po chvíli s krápěním otevřou. Vykoukne na nás žena. Černé vlasy má rozčepýřené a sepnuté do drdolu něčím, co vypadá jako křídlo ptáka. Vlasy jí ale z drdolu a kolem trčí do všech stran. Zvedne ke mně bledou tvář a její žluté oči se zalesknou, když mě vidí.„Králi," hned se hluboce ukloní, mávnu na všechny, aby tu zůstali a jen já a Haneul vejdeme dovnitř do chatky. „vše je připraveno." usměje se na mě čarodějka. 

Její chata je v chaosu. Všude jsou rozházené věci, po zemi se válí mrtvá zvířata a jejich krev je všude po stěnách. Všude visí byliny, na policích jsou naskládané různé nádoby, nevím raději s čím. V jednom rohu jsou naskládané dřevěné klece, ve kterých jsou krysy a vrány. Chatou se tak dálky nim ozývá krákání a pískání. Jediné uklizené místo je dál v chatce, kde na zemi je rudý koberec, na kterém stojí stůl, před který přehodí čarodějka bílou látku. Na stůl položí bronzovou mísu. Dojde ke kleci a otevře jí a rychlým pohybem chytí krákající vránu za hlavu. Dojde k míse, zatímco vrána sebou zmítá a máchá křídly. Uhnu hlavou, když chytí vránin krk i druhou rukou a jedním pohybem vráně zlomí vaz. Otočí se zády a jediné, co slyšíme jsou dvě rány sekáčkem než vránu hodí do mísy, kterou začne plnit svojí krví. Čarodějka začne odříkávat několik slov, zatímco pálí amulety napsané na papíře.

„Tak co vidíš?" hlesne Haneul.„Vidím chlapce," začne. Zadívám se nechápavě na Haneul. „chlapec...modré oči...jako voda." začne sebou zmítat, zatímco se jí panenky protočí do běla. „A? Je to dobré nebo zlé znamení?" vyjekne Haneul.„Přijede na voze...vesnice zničená, chlapec bude sám...," zachroptí. „přinese sebou radost, i smutek...jeho role je důležitá." vyjekne, dokud nevykašle krev a nesloží se na zem. Haneul k ní doběhne, zatímco se mi hlavou stále honí její slova. S povzdechem vyjdu ven a kývnu na stráže, aby se o čarodějku postarali a pomohli jí dát se do kupy, zatímco se s Haneul a s Kayeem vydáme zpět do hradu.„Takže máme očekávat chlapce s modrýma očima? Tací, ale...moc nejsou, můj králi, slyšel jsem o zemích na západě, kde lidé takové oči mají, ale tady? Nikdy jsem nikoho takového neviděl." zakroutí Kayee hlavou. Povzdechnu si. Podle čarodějky je jeho role důležitá, i když nevím proč. Celé království neustále zmítá proroctví stovky let staré, že naše království slehne popelem za vlády pátého potomka dynastie Zhang... a jelikož jsem já pátý potomek naší dynastie, tak mě Haneul neustále vodí k čarodějkám a vědmám, aby předpovídali budoucnost. Povzdechnu si a usadím se na trůn v trůním sále a pokynu poslovi, který udýchaně doběhne ke strážím s prosbou, aby byl vyslyšen.„Můj králi," hned si klekne na zem. „vesnice Min byla napadena nájezdníky, byla srovnána se zemí, jsou tam ženy a děti... nemají střechu nad hlavou, blíží se zima, prosíme o pomoc." hned se znovu ukloní. Zamračím se. Pokud vím, Yanjun by měl vést nájezdy na tyto bandity. Vesnice Min je blízko města. Ani ne den jízdy na koni. Zadívám se na Kayeeho. Takto blízko si ještě netroufli, to už by rovnou mohli zaútočit na královské město. „Kayee, pošli vozy a vojáky do jejich vesnice, seberte všechny, přiveďte je sem dáme jim domy a jídlo, dokud se nepostaví na nohy." kývnu na něj, posel hned začne děkovat, zatímco Kayee se rozejde, aby shromáždil vojáky a připravil se na odjezd. „Yunlong," zadívám se na svého bratra, který jako vždy přijde pozdě. Hodí na mě štěněcí výraz s tím, že na něm úplně vidím, že byl zase okukovat toho sluhu, který slouží rodině, ve které je jeho snoubenka, kterou mu ještě otec domluvil za život a on musí nést jeho vůli. „předej písařům zprávu, aby informovali generála Yanjuna, že se bandity odhodlali zaútočit takhle blízko a ať se s nimi vypořádá a pak se vrátí, abychom mohli probrat další postup jeho vojska." kývnu na něj. Hned přikývne a s úsměvem, že se nemusí účastnit porady ministrů hned odběhne. Haneul protočí oči, jen na ni syknu, že tu jsou ministři, a že se tak nesmí chovat, ale ona se jen lehce zahihňá. 

Následující dny probíhají stejně. Nic moc se neděje. Samé schůze, pár rozporů mezi sedláky, kteří přišli, abych je rozsoudil čí je vlastně kráva, kterou měli na půl a tak podobně. S povzdechem dojdu do své ložnice a nechám Haneul, aby mi pomohla se převléci do noční róby.„Koho vám mám zavolat?" mrkne na mě Haneul.

„Hm, zavolej mi Xinhaa." přikývnu. Jen se jemně ukloní, aby se neřeklo a za zvuku její dlouhé a decentně bílo fialové róby odejde z pokoje. Lehnu si na postel a netrvá to dlouho, než se ozve zaklepání.

„Tady Xinhao." ozve se za dveřmi a po mém vyzváni vejde dál. Usměje se a dojde ke mně a ani nestačím nic říct, než si svlékne svou róbu a vleze si za mnou do postele.

***

Zvednu hlavu od svitku. který zrovna čtu. zatímco mi jeden z ministrů popisuje hlášení, které je ve svitku napsáno. Zadívám se na vojáka, který se u dvou velikých rudých sloupů, značící začátek trůnního sálu zastaví a hluboce se ukloní,.„Přijeli vozy, můj králi, vozy z vesnice Min." znovu se ukloní. Přikývnu. „Toto ponecháme na odpolední radu." kývnu na ministry, kteří jen přikývnou a já se zvednu z trůnu a za doprovodu Kayeeho, který je hlavní sluha, Haneul hlavní služebné, se vydáme na nádvoří. Jakmile se sborově ozve ‚Přichází král' tak vyjdu ze dveří a rozejdu se dlouhými schody dolů. Zatímco sleduju lidi ve vozech. Začnu vůz obcházet. Prohlížím si vesničany, kteří se krčí ve vozech. Ale mezi nimi je jeden, který zachytí moji pozornost. Má světlé delší vlasy, v naší zemi jediný, kdo může mít dlouhé vlasy, jsem já, je to ukázka vznešenosti, ukázka toho, že vlasy mi nepřekáží v práci, protože nepracuji. Ale jeho vlasy jsou světle hnědé, což se moc nevidí a lehce kraťounké, sepnuté do malého culíčku. Byla to jen sekunda, i když mě přišlo jako by se v té chvíli zastavil čas. Zvedne ke mně oči....zalapám po dechu. Jeho nádherné oči, zbarvené do oblohově modré bary. Zatřese se mi dech, když sleduju jak oči zase okamžitě sklopí. I když pohled věnoval jinam nežli mě, stále jsem měl pocit jako by mnou projel šok. „Toho kluka tu nechte," Kývnu na stráže. "ostatní odvezte. Obstarejte jim domovy a rozdělte práci." kývnu na stráže. Kluk lehce zpanikaří, když ho stráže vyvedou z vozu, a zatímco za zvuku kopyt začnou vozy odjíždět, tak on sklopí hlavu a hlasitě polkne. Zaháknu prsty pod jeho bradu a zvednu mu hlavu. Zvedne ke mně oči a tentokrát je pohled věnován mě. Jeho nádherné oči se zalesknou v něčem, co značí strach a pochyby. Ale i tak jsou nádherné. Jeho bradu pustím a on zase roztřeseně sklopí hlavu. „Kayee, odveď ho za Zhangjingem, ať se o něj postará." přikývnu na Kayeeho a s Haneul se rozejdu zpět do paláce.„Můj králi, to je on," vyjekne, když jsme z doslechu a procházíme se po mostě, který vede přes malé jezírko v zahradách. Kývnu, zatímco se zadívám na průzračnou vodu. „co s ním budete dělat?" zeptá se opatrně. „ Vypadá jako nevinný hoch." řekne jemně. Přikývnu, ale nedopovím jí. „Králi, Zhangjing se o něj postaral, mám vám ho potom poslat do pokoje?" dojde ke mně Kayee a začne po tom, co se jemně ukloní. Zakroutím hlavou.Jakmile přijde večeře, tak ho jemně a pobaveně sleduju, jak se nemotorně snaží pomáhat s etiketou, která mu je určitě cizí. Jakmile mi přinese jídlo, tak ho zastavím.„Po večeři tě odvedu do tvé komnaty." řeknu, zatímco on zalapá po dechu.„A-Ano, králi." špitne a celý se třese a pak odběhne pomalu pryč. Jakmile se navečeřím Zhangjingova výborného jídla, tak se zvednu a rukou zastavím Haneul a Kayeeho.„Půjdu sám, vy zatím obstarejte to nejhezčí oblečení z trhů," kývnu na ně. Haneul se usměje a zvedne se s ním, že hned vyrazí na trh a vezme za ucho Kayeeho, který nechápavě stál a s tím, že neví pro koho oblečení. „pojď za mnou," rozejdu se a pak se lehce zastavím. „chodí se po králově levici, pravice slouží pouze pro královnu." šeptnu jemně, ale s úsměvem, abych ho opravil a nemusel ho pak napomínat před ostatními, což by se mu nemuselo líbit. Hned s omluvou udělá dva kroky doleva a já se rozejdu znovu, dokud nedojdu do jeho komnaty, kterou jsem nechal připravit. 

„Toto je tvoje komnata," otevřu dveře a nechám ho, aby vešel dovnitř jako první. Má vše, co tu potřebuje. Naproti dveřím je obrovská postel z mahagonového dřeva, která stojí od půlky pokoje a je o jeden schod výše než podlaha u dveří. Nad postelí ze stropu visí několik látek, dvě jsou proti komárům, jsou průhledné, další dvě jdou tmavě modré a slouží k zastínění a soukromí. Napravo od postele jsou skříně a hnědo bílý paraván, který slouží k soukromí při převlékání. Jakmile se vejde do komnaty, tak nalevo je malá knihovnička s několika spisy, knížky a svitky, stůl a křesílko. Na druhé státně je čajová souprava, nízký stolek a dva polštáře, každý z jedné strany stolu. Místnost je osvětlená svíčkami.

„To...je nádherné." špitne a hned se ke mně otočí, když zavřu dveře a pokloní se, jemně přikývnu.„Jak se jmenuješ?" dojdu ke kanape, které je situované pod oknem na levé straně od postele a pohladím ho po čalounění.„X-Xukun, můj králi." cítím v jeho hlase strach a tak dojdu k němu. „Máš strach?" dojdu k němu a pozvednu jedno obočí, zatímco mám ruce spojené za zády.„A-Ano, mám." zatřese se a promne si svoje ruce, které drží před sebou. Pomaličku zaháknu znovu prst pod jeho bradou a zvednu mu za bradu hlavu. Tentokrát se na mě nezadívá, nejspíš mu dal Zhangjing školení, že bez vyzvání se na mě nesmí podívat. 

„Z čeho máš strach...můžeš být upřímný." snažím se jeho pohled i tak zachytit, možná proto, že chci zase vidět jeho magické oči.

„Já," zapřemýšlí a skousne si ret. „ já ani nevím z čeho." zašeptá. Jeho hlas zní tak nádherně. Udělám k němu krok, ani nevím, co mě to napadlo, ale najednou jsem cítil, že chci být blíže.„Máš strach ze mě? Nebo z toho," prohlédnu si ho „ co bych ti mohl udělat?" řeknu jemně.Zvedne ke mně oči. Usměju se. Je to jen pár sekund než oči zase sklopí. 

„M-Možná obojího." polkne. Usměju se a jemně jeho bradu pustím a pohladím ho po tváři.

„Neublížím ti," zakroutím hlavou „ani nikdo v tomto paláci," odstoupím od něj krok. „toto je tvoje komnata, od zítra začneš pracovat se Zhangjingem v kuchyni nebo když bude potřeba pomůžeš s úklidem nebo praním." usměju se a srovnám mu vlásky na hlavě. Překvapeně zalapá po dechu.„Děkuji Vám, králi." zašeptá a hned se začne klanět. Zakroutím hlavou s tím, že nemá zač a pomalu se vidím z jeho komnaty. 

„Haneul, hlavní služebná ti přinese oblečení a zítra tě se vším seznámí." přikývnu a vyjdu posléze z jeho komnaty. Projdu palácem, dokud neprojdu z komnat služebnictva do královského pavilonu a vejdu do své komnaty. Sednu si na postel a jemně si skousnu ret. Vypadá to, že život v paláci bude zase o něco zajímavější.