Yixing

„Víte, že Vás podle prastarých zákonů, mohu v boji nahradit." dojde ke mně Yanjun, zatímco se s povzdechem dívám na rodinný meč pověšený nad výstavní skříní, kde jsou různé helmy a kusy brnění. Nepodívám se na něj a jen jemně přikývnu.

„Vím, že je to možnost, i když si nepamatuji, že by to někdy někdo z mých předků využil," přikývnu a povzdechnu si. Natáhnu se pro meč a pohladím ho po pochvě a povzdechnu si, když uchopím rukojeť a meč tasím. „jsem král, Yanjun, je mojí povinností bránit moje království, postavit se za něj a bojovat a nebudu se zbaběle schovávat, zatímco ty vezmeš moje místo," zašeptám a zadívám se na blyštivou čepel. Jakmile se pak pohledem střetu s Yanjunovým, tak se usměju, když vidím jeho ustaraný výraz. „co se má stát, stane se." jemně přikývnu a několikrát meče máchnu. Xukunovi jsem sice řekl, že umím bojovat, je to pravda, patří to k základní výchově krále, jenže v žádné bitvě jsem nikdy nebyl. Nevím, jestli boj se strážemi, s učiteli, či s protivníky nižšího postavení než jsem já, se dá brát jako boj. Nemyslím si, že kdokoli z nich proti mně šel s úmyslem mě porazit. Nikdy jsem nebyl v boji, kde by někdo usiloval o můj život, v boji kde by někdo chtěl, abych padl. 

„Pokud Vás tedy nemohu zastoupit, chtěl bych Vás připravit, pomoci Vám s bojem, abyste byl připravený na protivníka." zadívá se na mě vážně. Nemohu mu upřít to, že má o mě starost, a že mě to donutí k úsměvu, jsem rád, že je Yanjun můj generál, můžu mu svěřit beze strachu svůj život. Přikývnu na jeho prosbu a meč znovu zandám. 

„Ještě nevíme, zda mě vyzvou na souboj, je také dost možné, že budou chtít mít jen přímé tažení, vojsko proti vojsku." vyjdeme z rodinné zbrojnice.

„Je to jedna z možností, je lepší být připraven než pak být překvapen." řekne vážně a založí si ruce, zatímco si povzdechne. Jemně přikývnu. Dojde za ostatními do veliké místnosti, kde Yanjun rozprostře mapu. Yanjun se podívá na své poručíky, které svolal, a kteří mají na starosti různé oddíly vojsk. 

„Pokud uvidíme země Duvencrunu, tak nebudeme útočit nahodile. Nejdřív se vyšle znamení do královského města, jakmile vzplanou ohně na hranicích královského paláce bude prioritou ochránit město," zadívá se Yanjun na všechny přítomné a prstem ukáže na nějaká místa na mapě. „prioritou je královská rodina a ochrana paláce, ale nesmíme zanedbat obyvatele měst, proto jakmile se objeví znamení, že vojska Duvencrunu jsou na našich hranicích, přesuneme obyvatele do chodeb pod královským palácem, kde budou v bezpečí a vojska tak budou moct bojovat bez startu životů obyčejných měšťanů." přikývne Yanjun. Jen poslouchám a zatím souhlasím s tím, co Yanjun řekl.

„Vojska se budou snažit udržet Duvencrunské vojáky mimo hranice města, pokud se to ale nepodaří, budete ustupovat za linie hradišť, tady-tady a tady." ukážu na mapu. Všichni přikývnou. Nakonec se posadím do židle, když začne Yanjun vysvětlovat další a další strategie. Povzdechnu si. Nebyl jsem nikdy vojevůdce, válku jsem nevybojoval ani jednu. Vše má na starosti Yanjun a to jsem moc rád, protože jen díky němu, jsme zatím všechny bitvy vyhráli. Proto věřím, že ani tentokrát to nebude jiné.Několik dní uběhlo, a zatímco jsem dohlížel na svatební přípravy, Yanjun dohlížel na všechny oddíly vojsk a sledoval pohyb nepřátel. 

„Projedeme se?" usměju se, když potkám Xukuna, když jde po chodbě. Zvedne ke mně oči a jemně se usměje. 

„Moc rád." zašeptá a hned ke mně doběhne. Přitáhnu si ho k sobě a vtisknu mu pusu. Společně dojdeme na zahradu ke stájím. Pomůžu mu nasednou na koně a sám se na něj vyšvihnu a pomalu se rozjedeme přes hlavní bránu na louku. Xukun se ke mně zády natiskne, s úsměvem se k němu nahnu a vtisknu mu pusu. 

„Brzy budeš už jen můj." zašeptám s úsměvem, lehce se zahihňá a pohladí mě po rukách, které mám obmotané kolem jeho pasu. 

„To už jsem dávno." zašeptá. Víc ho na sebe natisknu, zatímco projíždíme přes pole. Jedeme pomalu a oba si užíváme to, že jsme spolu, to že jsme sami. Jakmile dojedeme na místo, kde hučí voda, jak padá ze skal dolu do malého jezírka, tak sesedneme z koně a lehneme si společně pod strom. Xukun se ke mně natiskne, zatímco s úsměvem sleduje přírodu kolem sebe. Chytím jeho rozkošnou ručku a vtisknu mu na ní několik pusinek. Usměje se a nahne se ke mně. Vyměníme si několik pusinek a oba s bláznovským úsměvem se na sebe zadíváme.

„Až tohle vše skončí, až bude zase klid, mohli bychom si někam vyjet, jen my dva, na dlouho, pryč odtud." zašeptám. Překvapeně se na mě zadívá a zasměje se.

„Ale vždyť jsi král." uculí se a popíchne mě prstíkem do tváře.

„I král může mít chvíli volno," vtisknu mu pusu. „chci se podívat po světě, chtěl bych vidět jiné krajiny a chtěl bych je vidět s tebou." zašeptám a víc si ho k sobě přitisknu. 

„Mm, to zní hezky." zatřesu se pod jeho šepotem a na tváři se mi vykouzlí úsměv, když se ke mně pevně přivine a přitulí se ke mně, jak nejvíce to jde.

Dny ubíhali rychle a než jsem se stihl nadít, tak byl ten nejkrásnější den mém životě. Nechal jsem služebné, aby mě oblékli a jakmile jsem na sobě měl honosné zlaté královské oblečení, tak jsem se venku setkal s Kayeem, který ustavičně vzlykal. Zasměju se a poplácám ho po rameni nad tím, jak je na měkko a společně se rozejdeme do hlavního sálu, kde se bude obřad odehrávat. Vše vypadalo úchvatně. Zastavil jsem se před vysokými rudými dveřmi, které na sobě měli navázané bílé květy lilií. Stál jsem k nimi čelem, dokud se vedle mě neozvaly kroky. Trhnul jsem pohledem vedle sebe po své pravici a usmál se. Vypadal nádherně, celé mé srdce se zatřáslo nad tím, jak nádherně vypadal. Nervózně a zároveň plný radosti jsem mu nabídl rámě. Zvedl ke mně nádherná očka a za rámě mě jemně chytl. Po chvíli se ozval hlasitý gong a dveře do hlavního sálu se otevřeli. Společně jsme se rozešli po rudém koberci se zlatým lemováním a ornamenty doprostřed místnosti, kde na zemi byly dva rudé polštáře. Pomalu jsem Xukuna pustil a každý jsme si klekli na jeden z polštářů. Hlavní ministr Tao k nám došel a pokynul nám rukama. Semkl jsem prsty k sobě, stejně jako Xukun a oba jsme se poklonili, jednou, dvakrát, dohromady desetkrát než jsme se narovnali. Tao začal mluvit. 

„V tento honosný den slávy, nám požehnaní bohové dali dar. Dnešní den vstoupí do pamětí lidem, jako den sňatku, kdy na trůn společně s králem usedne královna čtvrté dynastie Zhang Xukun, přijme jméno i titul odpovídající jeho pozici, pravomoci a výsady, ale také odpovědnost a oddanost. Slibuje službu a lidem, bude je vést a pomáhat, jak jen královna této země dokáže," pronese řeč a natáhne k nám ruce s Xukunem natáhneme ruce a Tao je uchopí, přes ruce nám přehodí honosný zlatý šátek a ruce nám jim obváže. „spojuji vás tímto nerozdělitelným poutem, které přetrvá až do dne vašeho posledního výdechu." pronese. Usměju se na Xukuna a i jeho tvář se nádherně rozzáří.

„Teď už jsi můj." usměju se, když obřad skončí. Uculí se a přikývne. Zahákne se mi do rámě a společně se rozejdeme. Vedle nás jdou stráže, zatímco pomalým krokem do rytmu bušení bubnů se rozejdeme do města. Lidé stojí na ulicích ve slavnostním oblečení, a jakmile se rozejdeme do ulic, tak lidé začnou jásat, volat naše jména a zvolávat nadšená slova. Projdeme městem hlavní ulicí tam a zpět dokud nedojdeme zpět do paláce na hlavní nádvoří, kde už je přichystaná hostina. Nespočet hostů z různých konců království. Vážení lidé s velikým postavením. Xukun se oddělí, aby se vítal s hosty, zatímco já se usadím k hlavnímu stolu. Všimnu si Qian s manželem, jak se s Xukunem přivítá a něco si nadšeně vykládají, přidá se k nim Kihyun a společně se o něčem baví, zatímco Changkyun se dojde přivítat se mnou. S úsměvem sleduji, jak Xukun září, jak se usmívá a hostí jsou z něho paf, sklidím nespočet pochval na to, jak skvělou královnu jsem si našel. A já nemohu víc než jen souhlasit.

„Tudy má královno," usměju se, zatímco vedu Xukuna do svých komnat. "na druhé straně chodby je královnino křídlo, budeš zde mít služebnictvo a oblečení a vše, co by sis mohl přát. Spát samozřejmě můžeš v mých komnatách." vtisknu mu pusu, jakmile projdeme dveřmi. Zasměje se a přikývne.

„Budu každou noc tu." řekne rozhodně a pohladí mě po krku. Spokojeně se usměju a po společné koupeli oba ulehneme do postele.

Je klid, příjemný klid, s Xukunem sedíme v altánku, a zatímco si oba čteme noviny, které doneslo služebnictvo z města, tak upíjíme čaje, zatímco ptáci zvesela zpívají kolem nás. Zavřu oči, když se oddám hučení potůčku, který protéká zahradami a usměju se nad tím, jak je vše poklidné. Zvednu hlavu od novin, když se ozve zalapání po dechu od služebnictva, které čeká před altánkem. Zamračím se a vytřeštím oči, když se ozve zatroubení na rohy, doprovázené bušením do bubnů. Hned zvednu hlavu a zatají se mi dech, když uvidím hranici, která stála na hradbách paláce, jak vzplane v plamenech. Kouř se mohutně zvedne k obloze a mé srdce se zastaví.

„Jsou tady!" vykřiknou stráže. 

„Co se děje?" vypískne Xukun, hned se zvednu a vezmu ho za ruku. 

"Běž honem do paláce." řeknu vážně, a i přes jeho protesty nakážu strážím, aby Xukuna odvedli, zatímco Haneul se mu snaží vše vysvětlit. Rychlím krokem doběhnu probíhám palácem, zatímco se zvenčí ozývá křik. Vytřeštím oči a stráže hned přiskočí a štíty mě začnou bránit, když se na zahradu přiřítí salva šípů uhnu pohledem, když spatřím několik služebnic, jak padá k zemi s šípy v jejich těle. Stráže mě dovedou do trůnního sálu, ve kterém čeká Yanjun a sotva lapá po dechu.

„Co se děje!" řeknu rázně. Yanjun zakroutí hlavou.

„Museli se sem dostat potají, na hranicích vůbec nikoho nespatřili, zapálil jsem rychle hranici, abych dal vědět našim strážím a vojsku v okolí, aby se vrátilo, když jsme viděli, že se vrhli na město." vyjekne hned. Vytřeštím oči. 

„Takže město je napadeno?" vyjeknu a Yanjun přikývne.

„Vojáci už tam jsou, odráží útok a chrání obyvatele." řekne vážně a oba ztuhneme, když se ozve mohutné troubení rohu, rohu, který není našeho království.

„Chtěl bych vyzvat na boj krále Zhang Yixinga, pokud tedy není zbabělec, aby se mi nepostavil," Ozve se křik z poza zavřených dveří, které vedou na nádvoří a následný smích vojáků. „nebo raději nechá padnou každého v téhle zemi než aby se mi postavil?" zasměje se hlas znovu. 

„To ne!" zvednu hlavu a vytřeštím oči na Xukuna, který ke mně doběhne.

„Co tady děláš, Haneul tě měla odvést a utéct s tebou," řeknu vážně a přitisknu ho ve strachu na sebe, zakroutí několikrát hlavou. „poslouchej mě, budeš se držet Yanjuna a Haneul budeš dělat, co ti řeknou." řeknu vážně a nedám mu prostor na námitky a vtisknu mu pusu. Hned na to ráznými kroky dojdu ke dveřím a pokynu strážím, aby je otevřeli.

„Ale ale, mocný král nakonec vyšel ven." zvednu hlavu a zadívám se na vysokého muže, měl černé zastřižené vousy, které mu koukali z pod přilby, jeho tvář byla hrubá. Na sobě měl těžké brnění a pohrával si v ruce s mečem. 

„Co si přeje Král Junpyo, který vtrhl do mého království, napadl můj hrad a vraždí mé lidi." rozejdu se k němu, vedle mě jdou stráže připraveni cokoli udělat. Jakmile nabídne souboj, hned ho odsouhlasím, abych zabránil tomu krve prolití. Zasměje se a mečem máchne. Vytřeštím oči, stráže se přede mně nahrnou, ale nestačí nic udělat než se mi do hrudi zapíchne šíp. Hlasitě vykřiknu.

„Ne!" uslyším za sebou křik a zadívám se zpět do paláce, kde Haneul a Kayee pevně drží Xukuna, zatímco se Yanjun rozbíhá ode dveří, které se pomalu zavírají. Padnu na záda a zaúpím, když mi se mi šíp zabodl pod levou klíční kost. Zachroptím a zalapám po dechu, když vidím, jak se jeho stráže vrhli na ty mé. 

„Myslíš si, že po tak skvělém překvapivém útoku bych vše nechal zkazit tím, že bych s tebou bojoval? Tohle je válka a ne žádné trénování, Vaše Výsosti, jediné, co chci, je vás zabít." zasměje se a rozmáchne se mečem. Ale oba ztuhneme. Vytřeštím oči, když se za mými zády ozve hlasitý křik, křik, který pomalu přestupu v silný řev, nelidský řev, je tak hlasitý, že si musím přiložit ruce na uši, zatímco řev stále zesiluje.