Xukun

Sedím v osamělé temné cele. Pevně si objímám kolena a v rukou svírám královskou sponu, kterou jsem společně s láskyplným polibkem dostal od krále. Vzlyknu a celý se zatřesu. Nikdy bych to neudělal. Nikdy bych králi vědomě neublížil, nejsem člověk, který by byl něčeho takového schopen. Zaslouží si pomstu. Vytřeštím oči nad tím hlasem, který se rozezněl někde v mé hlavě nebo možná v mém srdci.

„Ne." Celý se zatřesu a snažím se utnout hlas v mé hlavě. Zaslouží si pomstu, on i celé království za to, že tě nectí a nechali tě zavřít. Copak ho nenenávidíš?! Rozezní se hlas v mé hlavě víc rozzlobeně. „Ne," špitnu. „je to muž, kterého miluji svým srdcem...nikdy...nikdy mu neublížím." Šeptnu rozhodně, i když roztřeseně, protože ničemu nerozumím. Hlas po chvíli utichne, vezmu si kousek chleba, co mi přinesl ráno tajně Zhangjing a začnu jej okusovat. Trhnu sebou, když uslyším těžké otevření a následně těžké zavření dveří vedoucích do vězení. Vytřeštím oči, když uvidím krále a hned sklopím hlavu a víc sevřu sponu.

„Xukun." Vytřeštím oči a na chvíli zvednu hlavu. Vzlyknu a u úklony se mi lehce zamotá hlava, tak to vypadá nemotorně. Celý se zatřesu.

„Králi," můj hlas se třese, o to víc, když odemkne celu. Překvapeně k němu zvednu oči a hned hlavu sklopím. Vím, co přijde. „n-nadešel můj čas?" vzlyknu a celý se zatřesu. Ale nechci, aby můj život ukončil bez toho, aniž by věděl, co mám na srdci. „Já...opravdu jsem to nebyl, můj králi, nikdy bych Vám nic neudělal...vím, že...že mi nevěříte, ale jste...jste pro mě to nejdůležitější, a i když je to neslušné, z mého postavení, tak Vás...tak Vás miluji." Zalapám po dechu a s dalším vzlykem se zatřesu. Vytřeštím oči, když král padne za mnou na kolena a já cítím, jak mě jeho ruce pevně obejmou. Začnu nezastavitelně plakat, když cítím, že i králi po tvářích stékají slzy.

„Věřím ti, Xukun, věřím," zašeptá a víc mě k sobě tiskne. Třeštím oči a pod jeho slovy začnu ještě víc plakat. „také tě miluji, Xukun, odpusť mi prosím." Oddálí se ode mě a pohladí mě po tváři. Jemně vytřeštím oči a posmrknu.

„Nemám Vám, co odpouštět, králi." Otřu se tváří o jeho ruku a jemně se usměju, zatímco cítím, jak se mi stále třese ret v tichém vzlyku. Král se ke mně nahne a vtiskne mi jemný polibek, pod kterým se hned zatřesu.

„Xukun," zašeptá a já k němu jemně a pomalu zvednu svoje oči. „chceš být má královna?" zašeptá a já vytřeštím oči. Do očí se mi nahrnou další a další slzy, ale tentokrát je můj pláč podmíněný něčím úplně jiným. S několika vzlyky se usměju a začnu kývat hlavou, zatímco se snažím nadechnout, abych odpověděl i slovně.

„B-Bude mi ctí, králi." Zašeptám a šťastně se usměju.

„Odteď už pro tebe nebudu král," zašeptá a já překvapeně zamrkám. „odteď jsem pro tebe Yixing." Zašeptá a já vytřeštím oči a zrudnu. Sklopím hlavu a jen něco špitnu, slyším, jak se lehce zasmál a já si stydlivě opřu hlavu o jeho hruď.

„N-Nemůžu Vám říkat jménem." Špitnu zahanbeně s lehčí srdeční zástavou.

„Budu tvůj manžel, proč bys mi neříkal jménem." Lehce se zasměje.

„Stydím se." Zamumlám tiše a uhnu pohledem, když mě vezme do náruče.

„Jsi tak roztomilý." Zašeptá a vtiskne mi pusu. Zamumlám jen něco, že mi to se studem nepomáhá, když to říká a zatímco on se směje, tak já se schovám v jeho náruči. Vytřeštím oči, když mě vynese ze sklepního vězení a vidím, jak je v království pozdvižení.

„Generál Lin již připravuje schůzi, císař Lim je také na cestě, vypadá to, že hledáný Xinhao se přidal k odpůrcům v Duvencuru, musíme, králi, probrat co bude dál, ví spoustu informací, které může nepříteli říct." Přiběhne k nám Kayee. Se strachem ke králi zvednu oči, zatímco mě pomalu pustí ze své náruče na zem.

„Musím to vyřešit, Haneul tě vezme do komnat a připraví ti koupel." Zašeptá a já přikývnu. Zvednu k němu očka a jemně ho pohladím po ruce.

„Jistě, králi," přikývnu, pozvedne na mě obočí a jemným zvukem mě upozorní, že já mu mám říkat jinak než králi. Zaúpím. „Yixing." Zamumlám skoro neslyšitelně a nafouknu celý červený tváře.

„Jsi sladký," nakloní se ke mně a vtiskne mi pusu pod ouško. „máš svolení čekat mě pak v mých komnatách, mh?" usměje se a já přikývnu. „Haneul, připrav mu koupel." Kývne na Haneul a já se k ní připojím a svléknu si špinavé oblečení, zatímco ona chystá koupel.

„U-Um," špitnu, když nevím, jestli jí to mám nebo nemám říct, ale nakonec, po jejím pohledu, se rozhodnu, že jí to řeknu. „k-král mě požádal o ruku." Špitnu a ona vytřeští oči.

„Věděla jsem, že to dřív nebo později udělá," lehce se zasměje a pomůže mi do vany. „v tom případě nás čeká obrovská slavnost," usměje se, namočí mi vlasy a začne mi je jemně mýt. „postarám se o to, abys měl tu nejhonosnější svatební róbu a aby jste měli tu nejkrásnější svatbu." Usměje se, zatímco já se začervenám. Pak si ale povzdechnu, když je tu stále něco, co mi vrtá hlavou.

„Haneul, ty...ty znaky...vy víte co to je?" zadívám se na ni s obavami. Dlouze se na mě zadívá a nakonec si povzdechne a přikývne.

„Souvisí to s proroctvím, Xukun," začne opatrně a já vytřeštím oči. „ale není to tak, jak se zdá...dovedli jsme do království čarodějku a...byla bych ráda, kdybychom za ní zítra zašli a...mohla by ti pomoct, poradit, jak máš žít a komunikovat s tím, co máš uvnitř sebe...abys i ty sám předešel tomu, že by se stalo nějaké neštěstí." Vážně se na mě zadívá. Strachy se zatřesu, ale přikývnu. Nechci nikomu ublížit. Nechci, aby to, co je ve mně někomu ublížilo.

„Zhangie, ahoj." Hned za ním přiběhnu, když se potkáme na chodbě a obejmu ho. Objetí mi oplatí a my si zajdeme sednout na čaj na zahradu. „Mají dlouhou tu schůzi." Povzdechnu si, když je to několik hodin, co jednají.

„Mh," povzdechne si Zhangjing. „Yanjun se sotva vrátil z výpravy, kvůli těm nepokojím, co jsou kolem Duvencuru...podle toho, co říkal, je to hodně nebezpečná situace...hlavně nikdo pořádně neví, o co Xinhaovi jde, těžko říct, jaké budou jeho další kroky." Povzdechne si víc a s ním i já.

„Může nám vyhlásit válku?" zašeptám se strachem. Vím, že v případě války...král s generálem stojí v čele. Zatřesu se jen tou představou.

„Mh, to je jedna věc, co můžou udělat," zašeptá a lehce se mu zatřese hlas. „další možnost je...je to stará tradice...král Duvencuru může oficiálně vyzvat našeho krále k boji muže proti muži...ten, kdo vyhraje...získá obě království," zašeptá. „jenomže taky může jejich generál vyzvat našeho generála...ale...na Yanjuna si nikdo netroufne, všechny města i sebemenší vesnice ví, že ho nikdo neporazí, ale král...král nemá s bojem moc zkušeností, nedostal se do moc válek a co vím, tak má vyšší základy boje, ale pokud by mě bojovat, proti králi Duvencuru, což je válečník, tak...," zadívá se na mě a mě steče několik slz a strachy se zatřesu. „promiň, Kunkun," zašeptá. „ale dříve nebo později by k tobě ty možnosti došli, ale...zatím se neví, co bude protože se nic neděje." Pohladí mě po ruce a já zakývám hlavou, ačkoliv se celý třesu. Má pravdu, vím to...ale i tak...i tak se bojím.

Ležím v jeho posteli a celý se třesu. Choulím se do klubíčka a snažím se nemyslet na to, co všechno se může stát. A je to moje vina.

„Co se děje." Zašeptá ten známý krásný hlas, když jsem vůbec nezaregistroval, že už přišel. Zatřese se mi spodní ret a já s pár vzlyky řeknu králi to, co mi řekl Zhangjing.

„Je to pravda, je to jedna z možností," pohladí mě po vlasech a já se celý zatřesu. „ale opravdu bolí mé srdce, že si Zhangjing myslí, že jsem špatný bojovník," dotčeně se chytí za srdce. „Xukunnie, já jsem král...musím umět bojovat...a když mě vyzve, tak ochráním svoji královnu a své království." Pohladí mě po tváři a já přimhouřím očka. Stačí mu jen pár polibků a jemných slov, aby mě uklidnil. A já nechal přerůst to utěšování v něco víc, ten večer jsem poprvé sebral odvahu a převzal trošku iniciativy. Hlasitě jsem sténal a vzdychal, zatímco jsem na něm obkročmo seděl a nedočkavě jsem na něj dosedal. Užíval jsem si jeho steny, to, jak jeho ruce pevně svírali moje boky. To, jak se toho naše těla nemohla nabažit, jak jsme chtěli víc a víc, dokud nás únava naprosto neskolila.

Zhluboka se nadechnu, když vejdeme do křídla a komnat čarodějky.

„Čekala jsem na Vás," zadívá se na nás, když sedí za svým stolem posetým všemi možnými mrtvými těly, krví a bojím se koukat, co dalšího je kolem. „a hlavně na tebe." Zadívá se na mě a já polknu. Posadím se před ni, když mě pobídne a natáhnu k ní ruku. Leknu se, když mě hned za ruku drapne a zavře oči. „Ta bytost v tobě je opravdu vázaná na tvé srdce," otevře oči a zadívá se na mě skoro až uhrančivým pohledem. „musíš se s ní ale naučit komunikovat a žít, protože nezmizí. Ale pokud spolu budete v souladu...mohlo by být vše v pořádku." Zadívá se na mě.

„A-Ale jak...jak s tím mám komunikovat. Co to vlastně je?" zadívám se na ni s lehkým strachem, zatímco ona mi otočí ruku dlani vzhůru a studuje moje čáry na dlani.

„Až nadejde čas, tak s tím budeš moct mluvit. Není způsob, jak bych to mohla urychlit...až ta bytost v tobě uzná, že přišel vhodný čas." Zadívá se na mě a já přikývnu. Zkontroluje písmo na mém těle a chvíli čekáme, zatímco hledá něco ve svých knihách od krve. „Ten text ještě není celý, chybí zhruba jedna věta," mumlá vyšinutě, zatímco se střídavě dívá do knihy a střídavě na mé tělo. „měl by se poprvé objevit, až bude text kompletní." Zadívá se na mě a já polknu. Podle toho, jak rychle se text objevuje...bude to trvat zhruba dva až tři týdny, než bude text kompletní. A i když by to proroctví mělo vyjít v dobrém...stále se bojím...co když to tak nebude? Což když to ve mně opravdu způsobí zkázu a bolest.

Nasadím si bílý perlový náhrdelník, a zatímco mi ostatní služebné upravují vlasy, nechávám se Haneul oblékat do čistě bílé nádherně vyšívané svatební róby. Celý se třesu nervozitou, ale...nemůžu být šťastnější. Zadívám se na sebe do zrcadla a žasnu nad tím, jak je to oblečení nádherné a jak mi opravdu sluší...vkus se Haneul musí nechat, opravdu ví co má vybírat. Nechám si do vlasů dát závoj a zhluboka se nadechnu, když mi Haneul přehodí část závoje přes obličej a pohladí mě po rukách. Jsem nervózní, ale...už chci být na obřadu a v jeho náruči, abych se té nervozity zbavil.