Yixing

Za pomoci stráží se nechám dopravit do své komnaty, položím se na kanape a v bolestech se schoulím víc do sebe, zatímco Haneul udýchaně dovnitř vede doktora.

„Ukažte," doktor si hned rozbalí svůj kufřík. V záchvatu horečky a potu, který mi stéká po čele se na doktora zadívám, zatímco mě začne prohlížet. „naštěstí jste toho nevypil mnoho, takže nejste v ohrožení života," začne hned s úlevou. Zaskuhrám a přikývnu. "tady tohle vypijte, uklidní to popálení, které máte v krku, také vám připravím zábal." hned přikývne, zatímco Haneul do šálku nalije medicínu a dá mi ji opatrně zapít. Nemůžu tomu uvěřit. Myslel jsem, že to s Xukunem...že to mezi námi je skutečné. Ale mýlil jsem se, je jako všichni ostatní, chtěl jen cestu k moci. Nikdy by mě ale nenapadlo, že je schopný se pokusit mě zabít. A potom ty znaky...

„Králi, nepřemýšlejte teď nad ničím. Nejdůležitější je...abyste se uzdravil, následně bude spoustu času...si o všem s chladnou hlavou popřemýšlet." řekne Haneul jemně a já jen přikývnu. Má pravdu, kdyby moje tělo nepohlcovala palčivá bolest, myslím, že by se mi přemýšlelo lépe. Trvá to několik dní, při kterých se u mé postele střídá doktor, vyměňuje mi zábaly, kontroluje můj stav, dokud nejsem schopný z postele v normálním stavu vstát.

„Můj králi, nejspíše je...ještě brzy, abyste za ním šel," zastaví mě Haneul, když ráznými kroky procházím palácem. „navíc nejste v nejlepším stavu, nemůžete chodit po paláci ve starém oblečení, neupravený, co si ministři a ostatní lidé pomyslí." chce mě zastavit. Je mi jedno, že moje vlasy jsou rozcuchané, zplihlé potem, jak jsem bojoval s jedem, který jsem měl v těle. Některé vlasy mám chycené v drdolu, jiné mám různě popuštěné. Oblečení je spíše spodní beizi, které se nosí pouze v ložnici, je špinavé a vytahané, propocené a nevzhledné. Ale je mi to jedno. Chci odpovědi a chci je hned.

„Otevřete!" vykřiknu, než vůbec dojdu ke dveřím sklepení. Stráže se hned ukloní.

„Králi-"

„A dost!" vykřiknu a prudce se s chladným pohledem otočím na Haneul. „Tvoje drzé chování jsem přehlížel, Haneul, ale pořád jsi jen služebná bez ohledu na to, že ses o mě v dětství starala...a já jsem Král! Tak se ke mně chovej s úctou, než ti zařídím celu vedle té jeho. Raději drž svojí pusu zavřenou než strážím přikážu, aby ti do ní nalili horký jed." zavrčím s pachutí kovu na jazyku a následně se rázným krokem rozejdu do sklepení. Jakmile rozrazím dveře k celám, tak můj pohled spočine na jediné cele, která je okupována. Vidím, jak sebou trhl, jak se na mě vyděšeně, ale s jistou jiskrou podíval, než jeho pohled spočinul na zemi, když si poklekl.

„Jste v pořádku..." špitne, slyším, jak se jeho dech zatřásl. Smutkem? To asi těžko.

„Jakoby tě tohle zrovna zajímalo." odseknu a dojdu k cele. Trhne sebou a zatřese se.

„M-Můj králi, já...já to opravdu nebyl, prosím, věřte mi." slyšel jsem jeho vzlyk, ale nic to se mnou neudělalo. Necítil jsem ani náznak lítosti nebo soucitu nad tím, že tu musí být. Uchechtnu se.

„Jistě...také jsem nečekal, že by jsi se přiznal. Tvoje znamení, co máš po těle, to, že jsi mě chtěl zabít. Všechno se vyplnilo," zasměju se. „akorát se ti moje smrt nepovedla."

„Já...já nevím, co to jsou za znamení," Zatřásl se, zatímco ke mně zvedl hlavu, i když pohled si zvednout netroufl. „najednou se prostě objevili." vypískne plačtivě.

„Jistě, zázrakem se objevili na tvém těle," zasměju se. „ty jsi ta pohroma ze všech těch proroctví, ta znamení to jasně dokazují, zůstaneš v cele, dokud nerozhodnu, co s tebou, zda tě popravit nebo pro jistotu nechat v cele." odfrknu si a s úderem srdce se rozejdu pryč. Jakmile vyjdu ven, tak zalapám po dechu a zatřesu se. Proč moje tělo křičí, že to je špatně, že tohle není to, co chci. Ale ignoruji svoje srdce a rozejdu se do své komnaty, zatímco mě Haneul tiše následuje. Rozrazím dveře a naštvaně shodím se skříněk dekorace. Za zvuku tříštění porcelánu hlasitě vykřiknu a posadím se na kanape.

„Králi...přišel jsem Vás rozveselit." zvednu hlavu a zadívám se na Xinhaa, jak ke mně dojde. Haneul se jen ukloní a odejde, zatímco zavře dveře.

„Měl jsem to vědět." povzdechnu si.

„Ale, králi, ten chudáček oklamal nás všechny. Bylo mi hned divné, jak se mohl hned stát Furén...vždyť to bylo jen pár měsíců, co tu byl. Musel vás nějak očarovat, ty znaky, znamená to, že je to on, ne? Že on je ta pohroma, to černé mračno nad naším královstvím...určitě umí magii, ani by mě to nepřekvapovalo. Určitě váš očaroval a vy jste jednal v zaslepení jeho magie," sedne si Xinhao při své řeči na moje kanape a začne mě masírovat po ramenou, zatímco říká slova, kterým začínám postupně věřit. „a pak se Vás takhle hloupě pokusí otrávit, jediné vhodné řešení na takovou velezradu je smrt." řekne vážně a začne mě jemně líbat na krku. Zavřu oči, i když jsou jeho doteky příjemné...necítím to, co jsem cítil s Xukunem...i přes to, že to byla magie. Povzdechnu si, zatímco Xinhao po společné noci s úsměvem odchází z mé komnaty. Unavený ležím na posteli a zadívám se na prázdnou polovinu postele. Jednal jsem jako blázen. Nechal jsem ho spát ve své ložnici, po svém boku, taková privilegia nemá kolikrát ani královna, moje matka s otcem v ložnici nespala ani jednou za celý život a já ho nechal...jen tak po pár měsících. Jak hloupý jsem mohl být? Jak si můžu říkat král, když jsem se nechal unášet takovým bláznovstvím.

S povzdechem se překulím na bok a přikryji se přikrývkou. Kdyby jeho hloupý pokus vyšel, tak bych- zarazím se a rychle se posadím do sedu. Počkat. Je pravda, že... Xukun je v některých věcech jednodušší. Ale není tak hloupý, aby se mě pokusil otrávit ve chvíli, kdy servíruje čaj on, čaj, který on připravoval...vždyť mu muselo být jasné, že to bude ukazovat na něj. Kdyby mě zabil...jaký byl jeho plán... z paláce by neutekl...leda by někdo chtěl, aby to jasně ukazovalo na Xukuna. Vstanu, zatímco přes sebe přehazuji hanfu, tak se rozejdu do zahrady, kde začnu chodit do kolečka. Přeci...kdyby mě chtěl zabít, což by byl jeho zlověstný plán...naaranžoval by to tak, aby mi čaj připravila třeba Haneul, a zatímco by se nedívala, dal by do čaje jed, tak, aby Haneul nic netušila, já bych zavřel jí, zatímco on by pomalu získával vliv, logicky s tím, jak rychle stoupal ve svých postaveních by počkal, dokud bych no nejmenoval královnou, pak by nějakým způsobem zlikvidoval Yunlonga a následně mě, aby na trůně nebyl dědic, tím pádem by vláda přepadla na něj jakožto nejvýše postavenou osobu, dokud by se znovu neprovdal za nového krále. Takhle logicky by to šlo udělat. Ne, mě hloupě otrávit, ještě slabým pokusem a navíc, aby vše ukazovalo na něj. Ale ty jeho znamení....je to to hlavní, co ho činní nepřítelem království. Povzdechnu si. Teď nemohu spát. Dojdu ke stájím, ze kterého vytáhnu svého koně a po rychlém osedlání na něj nasednu a rozjedu se k hlavní bráně.

„Kdo jste a co tu chcete!" zastaví mě stráž s kopím namířeným na mě. Dojedu na světlo. „Omlouvám se, králi." hned se pokorně ukloní.

„Nic se neděje, je vidět, že svou práci bereš vážně, za to tě chválím," přikývnu „otevři bránu." rozkážu.

„Jistě, ale můj králi, odpusťte mi mou nezdvořilost, ale neměl byste mít sebou doprovod?" zadívá se na mě stráž. Přikývnu.

„Měl." popoženu koně do běhu, zatímco se brána otvírá a projedu, jakmile se otevře dost veliká skulinka. Ženu koněm temným městem. Je ticho. Měsíc je vysoko na obloze a lidé jsou zalezlí ve svých příbytcích. Koňské podkovy se rozléhají po městě jakožto jediný zvuk v jinak tiché noci. Dokud zvuk kamenných kachliček nenahradí těžký dusot, jak přejedeme na lesní cestu. Proběhneme lesem dokud nedorazíme k malé chatičce obklopené stromy. Na hácích se houpali mrtví bažanti, jejichž krev odkapávala do kýblů umístěných pod nimi. Kůň sebou nespokojeně zacloumá, jak mu tohle místo nahání paniku. Přivážu ho k plotu a silnými ranami zabuším na dveře.

„Koho to sem vrány přinášejí," ozve se naštvaně, zatímco se rozrazí dveře. „aaah, pan král, copak vás přivádí do mého skromného stavení?" zasměje se. Její žluté zuby se záleskou, zatímco si odhrne mastné dlouhé černé vlasy z bledého obličeje.

„Ta tvoje vize...čarodějko, ten chlapec dorazil." vyhrknu. Zasměje se.

„Pojďte dál, králi," odstoupí od dveří. Nadechnu se a vejdu do její chatky. Dojde ke stolu, na kterém je miska. „takže chlapec přišel." zasměje se a prsty přejede v misce, která je plná krve. Prsty v ní namočí a pak s nimi přejede po své tváři, zatímco jí pohltí příval smíchu.

„Ano, dorazil, má na sobě tetování, ta která se popisují ve všech proroctví o velikém ohni, které pohltí naše královští, mě zabije a nastolí neuvěřitelnou hrůzu po celé zemi." vyhrknu a rozmáchnu se rukou.

„Hm, ale to praví jen to špatné proroctví." zadívá se na mě. Překvapeně se zarazím.

„Špatné proroctví? Pokud je mi známo, je jen jedno proroctví." zavrčím s tím, aby na mě nehrála žádnou hru.

„Proroctví jsou jako příběhy, můj králi, když vzejdou z úst prvního člověka, začnou chodit od úst k ústům a jejich podoba se začne měnit. Z pohádky o dívce, kterou snědl vlk, je příběh o vlčí válečnici, která unášela muže a plodila s nimi ďábelské děti. Stejně tak proroctví vyřčené několik let zpětně...mělo několik slov, která se přepisováním, převyprávěním změnila do verze, která je dnes." zadívá se na mě vážně a luskne prsty.

„A jaká je tedy skutečná verze?" zanaléhám. Zasměje se.

„Jediný způsob, jak zjistit původní znění je, aby se znovu provedlo to, co vedlo k jeho vyřčení," když neodpovídám, tak si povzdechne. „je to vlastně jednoduché, musí se provést rituál, stejný jako z dob, kdy bylo proroctví vyřčeno, můžu ho provést, nechám duchy, aby posedli moje tělo a vyřkli své proroctví znovu tak...jak bylo smýšleno na poprvé." zadívá se na mě s jiskrou v očích.

„Hádám, že to ale nebude zadarmo," pozvednu obočí, začne se smát. „tak co chceš?"

„Ale králi, taková hrubá slova k někomu, kdo jediný Vám může pomoci?" uchechtne se. „Moje přání je jednoduché, nechci tu žít jako vyvrhel, chci žít ve městě, nebo mít vlastní čtvrť ,chci žít jako člověk a ne jako podivín, kterého měšťané vyhnali do lesů, co nejdál od nich." Začne se smát.

„Pokud mi pomůžeš, zařídím ti křídlo v paláci, budeš žít nad lidmi a budeš hlavní královskou čarodějkou." řeknu rozhodně. Nadšeně zatleská a pak spráskne ruce.

„Tak! V tom případě! Jdeme na to," zasměje se a začne pobíhat po své chatičce. "přijďte za tři dny. Za tři dny budu mít všechen potřebný materiál k tomu, abych provedla ten rituál." zachrochtá mezi smíchem. Přikývnu a pomalu se rozejdu z její chatky a rozjedu se zpět do království. 

Dny ubíhají pomalu. Nechci vidět Xinhaa, nechci vidět nikoho. Celé ty dny jsem sám a přemýšlím nad tím...že opravdu jsem možná jen hlupák. Pokud to byla jen něčí hra, jak Xukuna očernit...uvěřil jsem tomu v rychlosti, jaká je ostudná. Pokud se ukáže, že to byla jen hra...mohl by mi odpustit?

Nikomu opět neřeknu, když se rozjedu do čarodějčiny chaty. Ani nestačím zaťukat na dveře, než se rozrazí.

„Honem, králi! Rituál se dá provést jen v určitém čase, honem," popožene mě s výkřikem. Přikývnu a doběhnu s ní k jejímu stolu, na kterém je nespočtu věcí. Je pokrytý bílou láskou, do kruhu jsou poházena černá pera ptáků. Lebky různých zvířat jsou naskládané do asi nějakého vzorce, který je mně neznámý. Různé misky plné tekutin různých barev. Čarodějka si klekne doprostřed. Začne si lehce něco mumlat, zatímco si na prsa vylévá různé tekutiny, nejdřív něco, co vypadá jako krev, ale hodně zředěná, jakmile na sebe nalije poslední misku, tak jí odhodí a spráskne ruce, vytřeštím oči, když se z ptačích per stane černý oheň. Přitisknu se zády ke zdi, nechopen slova, jelikož moje mysl není schopná vstřebat tyto nadpřirozené jevy.

„Duchové předků, démoni lesů, božstva vod," začne čarodějka. „prozraďte mi, jak dlouhá bude Dynastie Zhang, co čeká jejich krále v mocném věku jejich vlády." vykřikne. Najednou černý oheň uhasne a chatu zaplní dým. Čarodějka něco nelidsky vyhrkne. Strachem snažíc se splynout se zdí sleduji, jak se její tělo nelidsky zmítá, ruce se jí překrucují, záda se jí napínají, její hlava nelidsky cuká do všech stran.

Vidíme zkázu, Ozve se nelidským hlasem, jakoby mluvilo několik lidí najednou, stejným tónem, jakoby ten hlas nevycházel z jejích úst. Vidíme oheň, který pohltí království, pátá dynastie rodu Zhang shoří v popelech dávné bytosti, která si přišla vzít zemi, která kdysi byla jeho. Vykřikne čarodějka bez toho, aniž by pohybovala rty. Napne se a hlavu vytyčí ke stropu. Nastolí hrůzy po celé zemi a v jejím čele bude chlapec, v jeho modrých očích se odráží oheň pustošící celou zemi, zatímco u jeho nohou leží mrtvý král, tělo mu zdobí znaky staré říše, jejichž význam se ztratil při plenění této země. On je ta zkáza, on je ta hrůza, která pohltí všechny země, žádný muž, žena ani dítě neunikne před jeho nenávistným ohněm. Zachroptí čarodějka.

Takže je to skutečně Xukun...je to vše pravda.

Ale, trhnu sebou a zadívám se na čarodějku, která změnila hlas, předtím mluvili spíše mužské hlasy, nebo to tak znělo, teď mi přijde, jakoby mluvili hlasy jemnější, možná ženské? Osud toho chlapce je poháněný strachem, zradou a bolestí, jen pokud on bude mít takový osud, stejný osud bude mít i království. Chlapec může být darem pro celou zemi, jeho oheň nemusí ničit, může chránit, jeho modré oči nemusí odrážet oheň a strach lidí, může odrážet lásku a pochopení, může být darem, který lidi sjednotí. Král, jenž byl mrtvý u jeho nohou, může být šťastný po jeho boku. Bytost jenž žila v této zemi před tím, než přišli první plenitelé...není ani zlá ani dobrá, jejíž osud se doráží od chování lidí. Jen čas ukáže, k jaké straně se bytost přidá, ale je jasné, že chlapec s modrýma očima je spojený s bytostí, jeho osud závisí s osudem království...i když to sám neví.

Čarodějka sebou trhne a s těžkým oddechováním a tichými bolestnými vzdechy se sesune na zem. Neschopen slova po tom, co jsem zrovna viděl se i já svezu opatrně na zem. Proč jsou další slova vyřčená v proroctví ztracena? Proč je nikdo nezaznamenal?

„Můj králi." trhnu hlavou ke dveřím, ve kterých stála Haneul s obavami ke mně doběhne a pohladí mě po rameni.

„Haneul." zašeptám. Usměje se na mě, zatímco stráže dojdou dovnitř.

„Odvedeme tu dívku do království, jak jste slíbil." usměje se a podepře mě.

„Jak jsem...nikdo o tom nevěděl, jel jsem sem tajně." zamračím se.

„To jste si možná myslel," zasměje se. „ probereme vše v království." pomůže mi, abych se rozešel. Vezmu koně za uzdu a rozejdu se směrem do království. Zatímco jdeme několik kroků za strážemi, tak si povzdechnu s hlavou plnou myšlenek.

„Omlouvám se...za to, co jsem řekl." šeptnu jemně. Slyším, jak se usmála.

„Nezlobila jsem se, králi, a ani mi to nebylo líto, moc dobře jsem věděla, čím procházíte a bylo mi jasné, že váš projev ke mně byl znamením toho, jak vaše srdce trpí zradou a bolestí," šeptla jemně. „to proroctví...nikdy jsem nevěděla, že je toho...tolik." šeptne. Zakroutím hlavou.

„Já také ne." Přikývnu.

„Ta část... on...o tom opravdu nic nemusel vědět." zašeptá. Jemně přikývnu. Došlo mi, před pár dny, že on mě neotrávil...Xukun je...Xukun, ale není tak zbrklý, aby mě chtěl zabít takto...někdo to na něj nastražil...

"Jen jsem si nebyl jist s tím proroctvím." povzdechnu si.

„Možná to byl účel," hlesne Haneul otočím k ní hlavu. „pokud by jste nezašel za čarodějkou, aby Vám prozradila celé proroctví...strach z něj by vás nejspíše dohnal k tomu, abyste to proroctví, to temné proroctví, naplnil." šeptne. Vytřeštím oči a zarazím se v kroku.

„To je pravda," vyhrknu. „Haneul...někdo za tím nejspíše stojí, nemohla se druhá část proroctví přeci jen tak ztratit." zadívám se na ní. Jemně přikývne.

„Nechtěla jsem nic říkat, dokud bych to neměla potvrzené, ale...služebné říkali, že si Xukun při přípravě čaje zaběhl pro sponu, říkaly, že se šly podívat do kuchyně po něčem sladkém na zub a viděli Xinhaa, jak vybíhá z přípravny čaje. Je to...až moc veliká náhoda..." zadívá se na mě. Vytřeštím oči.

„Stráže, postarejte se, aby Haneul došla v pořádku do paláce," vykřiknu, zatímco se vyšvihnu na koně a prásknu do opratí. Uháním do paláce, zatímco cestou plaším všechny stráže. Seskočím z koně a se strážemi se rozeběhnu do pokoje Xinhaa. Jakmile rozrazím dveře, tak vytřeštím oči, jeho komnata je opuštěná. „rozezvoňte zvony, svolejte stráže, prohledejte město lesy, NAJDĚTE XINHAA, okamžitě." vykřiknu. Stráže několikrát sborově vykřiknou, než se rozeběhnou pryč. „Vy prohledejte jeho pokoj." ukážu na zbylé stráže. Hned přikývnou a začnou prohledávat komnatu Xinhaa.

„Můj králi." vykřikne jeden ze strážných, když mi přijde jako věčnost, když něco hledají. Zadívám se na něj a dojdu k němu, když v rukou drží černou lahvinku. Otevřu ji a zkřiví se mi obličej nechutí nad tím pachem. Vyliji trochu lahvičky na ubrus a vytřeštím oči, když zčerná poleptáním. Byl to on.

„Předejte rozkazy, Xinhaa najděte živého či mrtvého, přiveďte zpět jeho nebo jeho tělo." zavrčím. Stráže přikývnou a rozeběhnou se předat moje rozkazy. Rozejdu se do sklepení, ale před dveřmi se zarazím. Co...co mám teď dělat. Jako hlupák jsem skočil na Xinhaovu hru...jako hlupák. Složím hlavu do dlaní.

„Běžte za ním," trhnu sebou a zadívám se na Haneul. „mimo jiné to, že jste mě tam nechal, Vám neodpustím," opráší ze sebe listí. „ale on...nebude se na vás zlobit, myslím, že...má strach, ale necítí k vám nenávist, uvidíte sám...stačí, aby jste se upřímně omluvil, věřte mi." usměje se a dodá mi odvahu, abych prošel dveřmi. Jamile jdu schody dolů...slyším svoje srdce, jak buší víc a víc. S každým krokem, který udělám si připadám těžší, dokud nedojdu k celám. Zatřese se mi dech, když ho vidím sedět v koutě. Pomalu ukuje kus chleba, zatímco drží pevně sponu. Na jeho tvář dopadá měsíční svit, je pohublý a jeho věčně růžové tvářičky zdobí zaschlé slzy a špína. Zatřese se mi dech.

„Xukun." hlesnu. Zvedne hlavu a vytřeští oči. Hned se nemotorně ukloní.

„Králi," zatřese se mu hlas, když mě osloví a jeho rty opustí tichý vzlyk. I mě samotnému se zkřiví tvář smutkem. Jak jsem tohle mohl dopustit. Dojdu ke stolu, na kterém jsou klíče a hned odemknu jeho celu. Překvapeně ke mně zvedne oči, ale hned je sklopí. „n-nadešel můj čas?" vzlykne a zatřese se. „já...opravdu jsem to nebyl, můj králi, nikdy bych vám nic neudělal...vím, že mi nevěříte, ale jste...jste pro mě to nejdůležitější, a i když je to neslušné z mého postavení, tak Vás....tak vás miluji." zalapá po dechu a celý se roztřese. Sevře se mi srdce bolestí. Padnu na kolena k němu a pevně ho obejmu, zatímco i moje tváře zaplní padající slzy.

„Věřím ti, Xukun, věřím," zašeptám a bezmyšlenkovitě ho na sebe tisknu. „je mi to moc líto, omlouvám se....moc se omlouvám," zašeptám, začne hlasitě plakat a i já se nechám unášet vzlyky, když cítím jeho malé ručičky na svých zádech. „také tě miluji, Xukun, odpusť mi, prosím." oddálím se od něj a pohladím ho po tváři.

„Nemám vám, co odpouštět, králi." otře se tvářičkou o mou ruku a jemně se na mě usměje, zatímco se mu stále třese spodní ret v tichém vzlykání. Nahnu se k němu a vtisknu mu na rty, osvětlené měsícem, jemný polibek. Proroctví ne proroctví. Nechci být bez něj...zařídím, aby on byl součástí toho dobrého proroctví. Zařídím, aby jeho osud byl jen šťastný a plný lásky, kterou si zaslouží.

„Xukun...,"zašeptám. Zvedne ke mně oči, ty oči, ve kterých se má odrážet tolik zla a hrůzy, ale já v nich vidím jen něhu a lásku. On není schopný nenávisti, má v sobě duši té nejčistší bytosti. „chceš být má královna?" zašeptám jemně.