Když můžeš ty, tak můžu i já. Když můžu já, tak můžeš i ty. (psací odkaz) :D

↓

Nikdy jsme nebyli tradiční spolužáci. Respektive naše koleje se nenáviděli. Nikdy nikomu nepřišlo na mysl, že by se Zmijozel mohl stýkat s Nebelvírem jinak než v rivalitě a nenávisti, zlobě a krutosti, v boji a krvi. Jenže my jsme byli výjimkou. Nepamatuji si kdy to začalo, byli jsme prostě nejlepší přátelé od nepaměti. Byla moje kamarádka, byla můj nejlepší přítel, byla osoba, kterou jsem chránil. Vždycky. Nepřetržitě. Nepamatuji si, kdy to začalo, ale nejspíš jsem ji miloval už od prvního okamžiku, co jsem ji spatřil.

Nejdřív jsem tomu nerozuměl, byl jsem jen dítě, které nastoupilo do kouzelnické školy. Byl jsem dítě rodičů, které mělo čistou krev a nebezpečné styky. Byl jsem dítě, které Moudrý klobouk zařadil do Zmijozelu. Byl jsem jejím naprostým opakem. Jenže stalo se to. Nějak. Byla nádherná, byla chytrá a byla v Nebelvíru. Nezáleželo mi na tom. Existovala jenom ona. A nic víc. Nikdy. Trávili jsme spolu veškeré možné chvíle. Po vyučování na pozemcích školy. V knihovně při učení. Na výletech v Prasinkách. Na stadionu před a po mých zápasech Famfrpálu. Byli jsme spolu. Vždycky. A mělo to být navždy. Měl jsme dost klučičích kamarádů, ale jí jsem dával prostě přednost. Byla mým středem vesmíru. Byla mým vším. Nic víc mě nezajímalo.

Jenže jsme vyrostli a sladké dětství bylo pryč. Byli jsme skoro dospělí, puberťáci, v posledním ročníku a já po ní toužil čím dál víc. Tolikrát jsem narazil. Tolikrát mě polilo ponížení, když mě odmítla. Snažil jsem se za tu dobu neustále a jen třikrát jsem zatím našel příležitost, kdy jsem jí to dal najevo. Věděla to, musela to vědět. Byl jsem do ní tak moc udělanej. Celkem třikrát jsem jí políbil a nikdy to nedopadlo dobře. Pro mě. Vždycky mi spadlo srdce až do kalhot. Až pokaždé propadlo na špinavou zem, kde na něj šlápla.

Měl jsem toho dost, měl jsem vztek, byl jsem pln zoufalství. Byl jsem jí věrný, vždycky, ale přestalo mě to bavit. Chtěl jsem jí ublížit. Chtěl jsem, aby trpěla tak moc jako já pokaždé, když ode mě utíkala potom, co jsem jí políbil. Chtěl jsem jí mít jen pro sebe, na věčnost, chtěl jsem jí líbat a hladit, laskat, uspokojovat, milovat. Jenže to nešlo. Odmítala mě stále dokola a hrála si na ty dva kamarády. Z nějakého důvodu toužila po tom, co jsme měli v dětství. Nechápal jsem to, a to mě zlomilo.

Začal jsem se chovat jako debil. Začal jsem chlastat. Začal jsem se zajímat o jiný holky. Začal jsem dělat bordel. Jenže jsem pořád měl na paměti ji. Vždycky jsem z toho chování, které jsem poslední dobou předváděl dokázal utéct a běžet za ní. Chyběla mi. Proboha, mohla stát vedle mě a při tom mi tak zatraceně chyběla. Nevěřil jsem, že neslyší, jak mi zběsile buší srdce. Jak krvácí. Nebyla zlá, neohleduplná či sobecká. Byla úžasná. A já se z toho nemohl dostat. Trpěl jsem. Usmívala se na mě, klábosila, ale dávala si pozor, aby nezabředla do zakázaných vod. Díval jsem se na ni a v hlavě jsem měl prázdno. Proč mě nechce, když se jí nabízím? Když jí dávám své srdce? Protože já víc nemám. Miluju ji. Tak moc. Ničí mě to. Láme. Likviduje.

Měl bych asi přestat mlít a vzpomínat, když jsem uprostřed kolejního trochu tajného večírku. Holky na sobě měly typické hadry jako krátké sukně a topy s výstřihy. Byly sexy. Flirtovalo se o sto šest, osahávačky a líbačky. Smích, tanec, vzdechy. Všude kolem mě. Byl jsem nalitej, ale pořád jsem vnímal. Rozhlížel jsem se kolem a přál si, aby tu byla ona. Nebo abych byl já s ní. Bylo mi to fuk.

"Měl by sis užít. Podívej se kolem sebe, kolik kočiček je kolem nás, vole. Co pěknýho za tělíčka pod těma nudnejma hábitama nosí." ozval se vedle mě Zabini.

"To bych kurva měl." potvrdil jsem mu. Měl bych a bez výčitek. Popadl jsem první holku, která kolem mě prošla za zápěstí a přitáhl si ji k sobě, až mi narazila do hrudi. Usmála se a zachichotala.

"Ahoj, Draco." pronesla koketně.

"Dobrej výběr vole, tahle se mi líbíš." pochválil mě, poplácal po rameni a vysmahnul. Díval jsem se tý holce do obličeje a Zabiniho si absolutně nevšímal. Měla hnědý oči. Jako ona. Jenže nebyl to ten správný odstín. Tyhle byly moc tmavé. Nebo možná, jak byla piclá měla rozšířené zornice a nebylo dobře vidět duhovky. Ona měla krásné, hřejivé oříšky. Dost, kurva! Napil jsem se přímo z láhve, kterou jsem si uzurpoval sám pro sebe. Ohnivá whisky byla moje oblíbená kratochvíle. Hodně mi dávala. Klid, trocha zapomnění a hřejivý pocit uvnitř hrudi. Uvnitř porouchaného a odmítaného srdce, které akorát chladlo.

Ještě s mokrými rty, na kterých byla kapka alkoholu jsem se vhrl na pusu té holky a pořádně jí políbil. Dal jsem do toho víc než jsem musel. Nemám ponětí proč. Možná jsem si chtěl něco dokázat anebo jsem si nevědomky představoval, že líbám někoho jiného. Cítil jsem její ruku, jak mi šátrá po hrudi. Měl jsem ji pevnou, svalnatou. Nedalo mi to moc práce, jen jsem sportoval. Vnikl jsem ji jazykem do úst a ona zasténala. Chytil jsem ji za zadek a přirazil jsem ji ke svému stehnu. Rukou mi sáhla na rozkrok. Nebyl jsem imunní, nemůže mi to nikdo vyčítat, když jsem cítil, jak začínám tvrdnout. Sténala čím dál víc. Až...

"Draco." zaslechl jsem svoje jméno. Byl to tichý hlas, bylo divu, že jsem ho vůbec v tom rámusu zaslechl. Možná jsem měl jen radar, který byl nastavený jen na jednu osobu. Okamžitě jsem odtrhl svůj obličej od tý holky a podíval se jejím směrem. Stála kus ode mě a její výraz mi prozradil, že jsem ji zasáhl. A to bylo přece dobře. O co jí jde? Snažila se to zamaskovat a možná se i uvolnit, protože tam stála jako solnej sloup, ale já jí znal zatraceně dobře. Nejlíp ze všech.

"Neřekla jsi mi, že sem přijdeš."

"Můžeme si promluvit?"

"Teď?" rozhodil jsem ruce. Nepřišlo mi to jako vhodný místo na vážnej rozhovor.

"Pokud tě slečna omluví, samozřejmě." pronesla tvrdě a její pohled směřoval na tu holku. Byla hezká a měla zatraceně nateklý rty, potom co jsem se k ní přisál. Jenže mě teď vůbec nezajímala. Sledoval jsem Hermionu, která si ji prohlížela od hlavy až k patě. Viděl jsem, kam spadá její zrak. Na její rty. Na její výstřih, ze kterýho se derou pěkný prsa, na moji ruku na jejím zadku a taky na její ruku, která mi pořád spočívala na ptákovi. Proboha. Neměl bych se cítit provinile, ale stalo se. Beze slova jsem tu holku od sebe odstrčil, došel k Hermioně, popadl jí za ruku a táhnul jsem jí ven z místnosti. Prošli jsme chodbou a vpadli do staré, již roky nepoužívané učebny.

"Proč se tahle chováš? Tohle nejsi ty. Nikdy..."

"Nikdy jsem co? Neužíval si s holkama? Nechlastal jsem? Žárlíš?" zaútočil jsem na ni. Mračila se na mě, byla očividně naštvaná, ale co jí sakra vadilo? Proč se zlobila? Nerozuměl jsem tomu. Do prdele!

"Takového tě neznám, Draco."

"Samozřejmě, protože kdybys mě neposlala do háje, a to několikrát, tak bys poznala, jak toužím potom, abys byla se mnou. Jak moc bych se tě chtěl dotýkat a jak moc tě chci políbit. Jak moc chci, abys byla moje! Nemusel bych se teď chovat jako normální chlap, co má svoje potřeby, ty jeptiško!"

"Dělej si co chceš!" odsekla mi a otočila se k odchodu.

"Tak to ne." řekl jsem spíš pro sebe, popadl ji za nadloktí a přitáhl si ji k sobě. Snažila se vzpouzet a vytrhnout se mi, ale sevřel jsem jí obě ruce a přirazil jí ke zdi.

"Co ti vadí, princezno?! Chtěla bys být na jejím místě? Chceš, abych tě políbil, abych ti sáhnul na zadek? Chceš, abys cítila, jak moc tě chci?! Co?" pokládal jsem jí otázky, díval se jí z těsné blízkosti do obličeje a zároveň jsem přitiskl svůj penis k jejímu tělu. Byl jsem tvrdý, zatraceně jako kámen a to jen kvůli ní. Začal jsem pochybovat pánví a lehce se třít. Měl jsem pocit, že se snad do minuty udělám. Bylo to skvělí a to nejintimnější, co jsem s ní kdy dělal. Ne, že by toho bylo krom těch nešťastných polibků tolik. Roztřeseně vydechla a já zasténal. "Chceš mě, ale přitom mě odmítáš. Nechápu. Nerozumím. Proč?" zeptal jsem se dál a přirazil jsem víc. Byl jsem jen o hlavu vyšší než ona, a tak nebyl problém dotýkat se přes dvoje hadry na tom správným místě. Držela pevně sepnuté rty, ale věděl jsem, že pokud by je oddělila od sebe, tak z nich vyjde akorát ten nejvíc sexy zvuk, který jsem kdy slyšel, a byl by se mnou konec.

Sklonil jsem se k ní a políbil ji na krk. Pak jsem jí tam olízl. Naklonila hlavu, aby mi udělala prostor. Musel jsem se jí usmát do kůže. Byla hladká a teplá. Chvíli jsem na tom místě zůstal. Cítil jsem, že je sice napjatá, ale povoluje. Odvážil jsem se jí podívat do očí. Ach, ty oříšky. Sevřené ruce, které jsem jí držel nad hlavou jsem si dal za krk a pomalu jsem sjel po jejím těle až k bokům. Promnul jsem jí zadek a pak si obtočil její nohy kolem mého pasu. Narážel jsem s ní jemně proti zdi v těch syrových pohybech a odvážil se jí znovu políbil na rty. Držel jsem jí v náruči obtočenou kolem mě, pták se mi tlačil do toho jejího jistě sladkýho a jistě zatraceně mokrýho místa a čekal, kdy se mnou začne bojovat, vymaní se a zase uteče. Neudělala to. Zatím. Nemůžu nikdy věřit, že v tomhle s ní mám vyhráno. Každopádně jsme se dostali zatraceně daleko.

Donesl jsem ji na jednu z lavic a opatrně ji položil. Stále jsem se nad ní skláněl a zasypával ji polibky, stále moje ruce po jejím těle jezdili.

"Vím, že jsi ze mě mokrá. Jsi pro mě připravená. Perfektní. Dokonalá. Moje." šeptal jsem jí do ucha a moje ruka se vydala na jih. Divoce dýchala a bedlivě mě sledovala. Stále mě nechávala si dělat, co chci. Nevěděl jsem proč, ale teď mi to bylo jedno, hlavně, že se jí můžu dotýkat. Srdce mi divoce bušilo, když jsem jí zajel rukou do kalhot. Pomalu, pomaloučku. Moje prsty se opatrně sunuli tam dolů. Byla hladká. Pane bože. Zastavil jsem. Tohle nevydržím a udělám se. Teď. Hned. Kurva! Musel jsem se soustředit.

"Nikdy... nikdy na mě nikdo... nesáhl." těžce zašeptala.

"Já vím. Vím to, zlato, protože kdyby jo, tak už bych ho dávno zabil." přiznal jsem a ještě o pár centimetrů ruku posunul, až jsem se dočkal toho nejhebčího a nejsladšího dotyku vůbec. Byla kurva mokrá. A to jen díky mě. Kvůli mě a pro mě. Cítil jsem se jako král. Přejel jsem jí po celém rozkroku a začal jí laskat. Provokoval jsem jí tam dole, hrál si s tím hrbolkem nervů a přitom jí líbal na rty. Proboha. Jsem určitě mrtvej nebo je to jen zasranej sen. Kurva, do prdele. To je tak skvělý.

"Ne, počkej!" ozvala se jen okamžik po tom, co jsem konečně ruku dostal na správný místo a v hlase cosi, co jsem hned nedokázal rozpoznat. Bylo toho tam víc. Panika. Zmatek. Vztek. Odtrhla se od polibku, doslova mi vyškubla ruku ze svého rozkroku a slezla z lavice. Díval jsem se na ní přímo nechápavě. Co se právě stalo? Stál jsem tam jak debil, v kalhotách zasraný týpí a měl jsem chuť něco rozflákat. "Tohle není správný. Jsme kamarádi, známe se od dětství a ty... ty jsi opilý a chováš se jako holkař. Takového tě neznám a nechci znát. To nejsi ty, Draco."

"No jistě, takže zase nastupuje ta chvíle, kdy mě odmítáš. Jen jsme to posunuli na úplně jinou úroveň. Už to není pusa a útěk. Už ti můžu sáhnou mezi nohy. Já se z tebe zblázním! Do prdele, Hermiono, vysvětli mi, proč, proč mě posíláš pořád do prdele, proč mě nechceš?! Copak nevidíš, že bych ti snesl modré z nebe?"

"Nejde to, Draco."

"Proč?!" zařval jsem. Bylo mi jedno, že by nás někdo slyšel.

"Prosím, nech toho."

"Ne, už toho mám plný zuby. Trpělivost mi došla. Čekal jsem sedm zasranejch let a pořád jsem se nic nedozvěděl. Takže teď mi to konečně řekni. Proč?! Proč?! Jsem ti odpornej?"

"Odcházím." řekla a snažila se dostat ke dveřím. Tak to ani omylem. Zastoupil jsem jí cestu. "Uhni." pokračovala.

"Teď se na mě ani nedokážeš podívat?" zajímalo mě, protože mi celou dobu koukala někam doprostřed hrudi. Sralo mě to. Ona pro mě byla všechno a nedala mi ani jedno zkurvený vysvětlení. Nevěnovala mi ani jeden posranej pohled přímo do očí. "Odpověz mi a já tě nechám na pokoji." přesně pochopila, co tím říkám, i když by to na první dobrou nikomu nedošlo. Právě proto se mi podívala chvatně přímo do očí a setkala se s mou ledově modro-šedou barvou. Nechat ji na pokoji neznamenalo jen ji pustit z téhle místnosti, ale prostě na ní zapomenout. Nevnímal jsem tu hrůznou bolest, která mi vykvetla uprostřed hrudníku. Nechtěl jsem cítit a slyšet, jak se mi tolikrát zlomené srdce drtí na padrť. Věděl jsem, že bez ní to nezvládnu, ale i tak jsem jí to nabídl. Udělal bych pro ni cokoliv. Cokoliv, aby se cítila dobře. Aby byla šťastná. Pro ni bych riskoval všechno. I vlastní smrt.

"Řekni mi to!" zařval jsem na ni. Cítil jsem, že se mi do očí tlačí slzy, ale zakázal jsem si je pustil ven. Vzdorně zasupěla a dokonce si i dupla.

"Kriste pane, Malfoyi! Proč? Ptáš se proč tě odmítám? Protože nejsem pro tebe dost dobrá! Nejsem jako ostatní holky. Nechodím na večírky, nemám moc přátel, nedělám spoustu věcí jako ostatní. Neflirtuju a neužívám si s klukama, naopak radši se zavřu s knihou v ložnici a nemám problém strávit celý den v pyžamu. Nejsem normální, nejsem dobrá, nejsem nic, co by sis zasloužil! Celý život, co se známe se mnou trávíš čas, a to na úrok svých kamarádů a společenského života. Myslíš, že neslyším, co si ostatní povídají? Že nemáš na nic čas, krom Famfrpálu? Že musíš být s tou ubohou šprtkou, aby se necejtila zle? Že děláš doslova charitu pro takovou lůzu? Je mi jedno, co si říkají o mě, ale rozhodně mi není jedno, co říkají o tobě. Tolikrát jsem o tom přemýšlela a víš co, Draco? Oni mají pravdu. Ty vedle mě chřadneš, přitom máš kvést! Sakra! Nesnesu, aby můj nejlepší přítel tahle trpěl kvůli mě! Proto! Proto s tebou nemůžu nic mít víc, když už tolik naše přátelství trpí! Nechci, aby se zničilo i to málo. Miluju tě, sakra, ale tohle končí. Už mě nelíbej, protože bych musela zase odejít a obou zlomit srdce. Už mě přestaň tolik chránit a začni žít po svém. Choď na večírky, opíjej se whisky, měj vztahy, hlavně buď na sebe opatrný. Chci, aby ses měl dobře a ne, abys musel trpět, rozumíš?! Dokážeš to pochopit?! Proto, proto tě odmítám a budu to dělat tak dlouho, než tahle škola skončí a naše životy se konečně rozdělí! Já tu bolest snesu, ale nesnesu, abys ji musel zažívat i ty, Draco!" křičela svá slova, svůj monolog a vysvětlení, které jsem po ní tak moc chtěl.

Musel jsem přiznat, že jsem tím byl otřesený. Tohle... tohle, co jsem tolik chtěl a co jsem dostal jsem opravdu nečekal. Nevěděl jsem, že o tom ví, respektive, že jí to tolika tíží. Bože, stál jsem jako kamarád za hovno. Jinak bych to musel přece vědět! Přehrával jsem si jednotlivé věty jejího sdělení znovu v hlavě, a tolika mě toho překvapilo. Mezi námi se rozprostřelo ticho. Takové, které mezi námi nikdy nebylo. Tolikrát jsme spolu mlčeli a bylo to fajn. Mezi nejlepšími přáteli není nutné vždy mluvit. Rozumíme si i tak. Ale teď a tady... to ticho... děsilo mě to. Mátlo. Zraňovalo.

Díval jsem se na ni. Byla rozcuchaná, nádherně zrůžovělá a rty... Popošel jsem rychle několik málo kroků, které mě od ní oddělovaly, popadl jsem jí naléhavě za tváře a přisál se na ty jemné a lákavé ústa. Potřeboval jsem jí políbit. Musel jsem to udělat. Pro sebe. Pro ni. Hlavně a především pro ni. Protože to stále nechápala. Bylo mi naprosto jedno, co se děje kolem nás. Zajímala mě jenom ona. Miloval jsem ji proboha! A jak jsem si dobře uvědomil, i ona mě. Ta její slova se mi vypálila do mozku.

"Draco! Ty jsi mě neposlouchal! Přestaň... my dva nemůžeme..." nedořekla, protože jsem jí k tomu nedal šanci. Zuby jsem skousl její dolní ret a pak jí zlehka dráždil jazykem.

"Říkej si co chceš, ale ty... ty Hermiono jsi mi dala důvod za všechno bojovat. Proti komukoliv, pro tebe. Za nás."

"Co to povídáš?" zase mě od sebe odstrčila. "Chci, abys mě nechal na pokoji! Přesně, jak jsi mi řekl - slíbil jsi to. Pokud ti řeknu důvod, tak mě necháš na pokoji! Sliby mezi námi platí, Draco. Přestaň to obcházet, přestaň nám to dělat! Chci, abys mě nechal na pokoji!" zopakovala.

Bolelo to. Zatraceně moc. Najednou jsem nevěděl, co dělat, co si myslet a jak se zachovat. Prohrábl jsem si divoce vlasy a měl jsem chuť si všechny vyrvat. Začal se mě zmocňovat vztek. Čeho jsem tímhle divadlem vlastně dosáhl? Jsem tam, kde jsem byl. Jsme na bodě, kam jsem se po letech přátelství dopracovali. Poslední dobou to stálo za nic. A vždycky jsem to po malých kouskách ničil těmi polibky. Už nějakou dobu to není... tak jak by to mělo být. Dala mi naději, zjistil jsem to nejvzácnější, co jsem slyšet mohl - že mě miluje - a přesto to vlastně nestačí. Kurva. Do prdele. Srát na to!

Byl jsem hrozně naštvaný. Na všechno i na ni. Měl jsem chuť něco rozbít, a tak jsem prostě popadl židli a praštil s ní o starou lavici. Vzal jsem další a hodil ji do zdi. Demoloval jsem tuhle starou učebnu, čímž jsem ventiloval svůj vztek.

"Draco! Draco, prosím, uklidni se! Přestaň rozbíjet ty věci." snažila se mě uklidnit. Snažila se mě dotknout, obejmout. Nikdy bych neodmítl ani v tom největším nasrání její dotek, teplo a vůni. Přestal jsem jak maniak házet vším, co mi přišlo pod ruce a zhroutil jsem se jí do náruče. Připadal jsem si tak slabý. Tak zničený, tak... ubohý, že si nezasloužím být milován. "Pořád budu tvoje kamarádka, pořád se na mě můžeš spolehnout, víš, to, že jo?!" zajímalo jí. Měl jsem sto chutí na ní zařvat, ať jde s tímhle do prdele, protože mi zase zahubila kus srdce a pošpinila duši. Byl jsem tak neskutečně poničený, polámaný, až jsem se obával, zda se to někdy spraví.

"Zlato, já..."

"Ne, Draco, jen mi to potvrď. Řekni mi, že jsi mě pochopil, že chápeš, proč..." zlomil se jí hlas. Cítil jsem jak se chvěje, jak se jí dech zkracuje až zadrhává. Plakala. Vždycky jsem dbal na to, aby ji nikdo neublížil. Vždycky jsem ji chránil a neměl jsem problém někomu rozbít nos. Jenže jak se mám potrestat já sám, když jí právě ubližuju? Jak si mám ještě víc ublížit, než když si nechávám lámat své Malfoyovské srdce na padrť? Opakovaně.

"Je mi to jedno. Nikdo krom tebe mě nezajímá, rozumíš? To ty jsi pro mě to nejcennější. Jsi moje všechno! Nestojím o večírky, jiný holky, víc kamarádů. Chci tebe. Miluješ mě." připomněl jsem ji. Ta poslední informace nešla vyvážit ničím cenným. Zlato, diamanty, kouzla - všechno proti tomu bylo nic. Ta informace byla nejzásadnější. Stavěl jsem na ni. Rozhodl jsem se, a rozhodně se mnou nic nehne. Tohle neskončí. Nikdy.

"Prosím, akceptuj, co jsem ti řekla. Můžeme být přáteli nebo taky nemusíme být vůbec nic. Záleží na tobě."

"Přestaň! S ničím míň než tím, co mezi sebou máme tolik let se nesmířím, to víš moc dobře. Nezkoušej na mě tuhle psychologii, tyhle hry, princezno, protože já tě znám dokonale. Vím, o co ti jde a říkám ti rovnou, že tohle nevyhraješ. Rozumíš?" štěkl jsem na ni. Vyklouzl jsem z její náruče, popadl ji za ramena a jemně s ní zacloumal, aby snad lépe pochopila moje slova. Měl jsem zase tu neovladatelnou chuť jí ublížit. To, že mě vlastně viděla s tou holkou byla trochu satisfakce. Cítil jsem, jak je zelená žárlivostí. Viděl jsem ten pohled, slyšel jsem ten tón hlasu. Bylo jasné, že je mezi námi něco víc než pouhý přátelství. Milovali jsme se navzájem, do prdele! Jenže byl problém v tom, že ona byla totálně neskutečně zabedněná a stála si za svým stupidním návrhem. Měl jsem toho dost. Chytl jsem ji zezadu za krk a přitiskl si ji k dalšímu polibku. Tenhle nebyl tak jemný. Naopak, byl drsný. Ukázka toho, že si ji nárokuju.

"Jsi moje. Patříš mi. Rozumíš?" pronesl jsem mezi polibky. Nepřemýšlel jsem. Znovu jsem ji strčil ruku do kalhot, do toho mokrého ráje a zaútočil na její klitoris. Cítil jsem jak mi pták tvrdne, zas. "Tohle mi patří." oznámil jsem jí jak neandrtálec, co si ji za chvíli odtáhne do jeskyně. Prstem jsem do ní pronikl a ona hlasitě zalapala po dechu. Sténala mi do úst a já všechno spořádaně polykal, každý její sten. Jazykem jsem jí sjel k uchu a věnoval se lalůčku. "Miluješ mě." kousnul jsem ji. Přidal jsem i druhý prst a strčil ho do ní. Byla neskutečně horká a jemná. Božská. Nemohl jsem si pomoct a párkrát jsem se musel otřít o její nohu. Byl jsem tak vzrušený, až mě to pekelně bolelo. "A nikdy se tě nevzdám. Nikdy, Hermiono."

Byla čím dál tím víc vláčnější a pak se začala napínat. Přicházelo to. Měla zavřené oči, zakloněnou hlavu a byla tak děsně nádherná. Držela se mě kolem krku, aby nespadla. "Zopakuj to. Řekni, že jsi moje." požadoval jsem. Byl jsem zatracenej kretén, ale chtěl jsem, aby to vyslovila. Potřeboval jsem to slyšet.

"Zatraceně... Draco..."

"To není správná odpověď." procedil jsem skrze zuby. Byla blízko a protože jsem svým způsobem tyran, přestal jsem ji dráždit. Rychle otevřela oči a zamračila se.

"Děláš si srandu." zašeptala. Zase krásně zrůžověla, však ji pomaloučku zalévala sytá červeň. Přicházel stud a trapnost. Jo, přiznejme si to. Je trapný, když váš nejlepší kamarád má ruku mezi nohama své kamarádky, když jsme nikdy takový vztah s "výhodami" nikdy nevedli. Měli jsme to nejvíc nejlepší a ryzí přátelství. Oddanost.

"Chci slyšet ta slova. Chci, abys je řekla, protože až to vyslovíš nahlas, budeme oba vědět, že říkáš pravdu. Lásko, nebude to nic než pravda a dobře to víš. Já chci tebe a ty chceš mě. Miluju tě." políbil jsem ji jemně na lehce pootevřené rty. Polibek mi opětovala a tím to stvrdila. Začal jsem znovu hýbat prsty uvnitř ní a zároveň dráždit ten velmi citlivý vrcholek.

Znali jsme pravdu. Ačkoliv byla beze slov, věděli jsme o tom oba. Bylo to tak správné. Hermiona se mi v náruči napínala a kolem prstů se mi začala stahovat. Otázka vteřiny. "Prosím." vím, že tím věděla, o co žádám.

"Jsem tvoje, jenom tvoje, Dracooo." přiznala mi do úst a pak už jen dokřičela moje jméno na vrcholu. Samozřejmě. Protože tahle to má být. Tahle je to správné. My dva spolu. Zbytek mě nezajímá. Musel jsem jí zas políbit, jelikož moje srdce už dávno měla.

Ona je moje všechno.