Vždycky jsem si říkám,

 co bych za to dala,

Kdybych se klidně i svatou stala,

A proto chci být skvělou ženou,

i když mé kroky jinam vedou,

A proto chtěla bych být ženou,

a možná klidně, taky němou,

Co naplat,

co je moje vize,

Když to tu zní,

jak televize,

Co plat,

když se svatou stanu,

Stejně s tou zlobou nepřestanu,

Tak proto dál říkám si tiše,

to nemusí však nikdo slyšet,

A ten ty víš co je mou vizí,

tak ať to klidně všichni křičí,

A tak dál poddám kroky své,

a kdo ví,

možná budou tvé,

Protože co je moji vizi,

to klidně,

ať tu slávu sklízí,

Protože býti silnou ženou,

je někdy těžké,

než být němou,

A tak jen přála bych si více,

mít nohy lehké,

a být jak lvice,

Však kdo ví,

kdo mi vyplní,

Mé přání šeptám do trní,

Však kdo ví,

kdo mě utiší,

Své kroky stejně neslyším,

Tak poslouchej,

co je ti přáno,

A buď dál klidně velkou Dámou,

Tak poslouchej,

co je má vize,

A nech sobě dojít krize,

Však možná jednou pochopíš,

a nebo klíče zahodíš,

Že zrodila se velká Dáma,

co naplat, 

když má vizí mávat,

A možná jednou přijde chvíle,

kdy i ty doby,

byly milé,

Tak proto chci být silnou ženou,

a ne být slabou,

hodnou, němou,

Tak proto chci se ženou státi,

abych i život mohla dátí,

A vždycky jsem si říkala,

tak jenom neplač, prolhaná,

Však jednou možná budu svatou,

a pak i slova zmizí stranou,

Však jednou třeba se i dočkám.

a bude ze mě velká kočka,

Ale kdo ví,

co přinese nám,

ta doba dnešní,

temná, němá,

Však jednou vím už možná stejně,

že navždy budu ženou v bedně,

Ale i moje vize se muže splést,

a tohle všechno,

 byla jen lest,

A tak snad nevidím vše černě,

říkám si,

tak se nezlob, jehně...