Není to žádný spoiler, protože na tomto obrázku je Vasty, když byl ještě dítě.
Ten kdo čte Tacitamii, ví že neměl moc pohádkový dětství.

Krátký bonusový příběh k tomu:

Pohled Vastyho

Utíkal jsem co nejrychleji jsem mohl. Nechtěl jsem dostat další trest, ani další úkol. Chtěl jsem to nějak ukončit.

Měl jsem namířeno do lesa. Schválně jsem se proměnil v draka, aby jsem byl rychlejší. Chtěl jsem mít jistotu, že mě v tomto činu nikdo nezastaví. Proto jsem se taky ohlédl zpět.

Nikdo mě nesledoval. Jistěže. Vzali si auto a budou mě nahánět po lesních cestách. Alespoň vím, že se nesmím k nim ani přibližovat.  A taky si musím najít úkryt, abych tam přečkal dobu, co mě budou hledat. Klidně nějaké křoví či dutý strom.

Cestou jsem měl takový zvláštní pocit. Nejen že jsem byl unavený, z toho že jsem pořád běžel, ale něco úplně jiného. Jako kdybych to už znal...

Zastavil jsem se. Dorazil jsem už do lesa. Procházel jsem různými porosty a obcházel různé stromy a hledal úkryt. Při tom jsem přemýšlel o tom svém pocitu. A pak mi to došlo. Byla to svoboda a chuť k životu. Neboli to, co jsem cítil, když jsem byl se Zifem. Do očí se mi nahrnuli slzy. Vždycky když si ne něj vzpomenu, začni brečet. Protože on byl jediný z těch silnějších, kdo mi neubližoval, možná jenom při rvačkách, ale nebylo to tolik vážné, jako to co mi dělali moji nový adoptivní rodiče. Měl jsem strach, že by mě jednoho dne zmlátily k smrti. A to nechci. Nechci pomalou a krutou smrt.

Najednou se přede mnou objevil jakýsi zvláštní keř. Byl bílý a občas se na něm objevily skvrny do modra či fialova. Ale to je na Novamterře normální. Divné věci jsou na denním pořádku. Mě spíš zajímalo jenom to, že byl velký a bílý, což mi naprosto vyhovovalo. Záleží jsem si do něj a udělal si pohodlí. Tady ještě nějakou chvíli pobydu.

Motýli mi tady dělali společnost, byly krásně zbarvení do modra a také měli černé pruhy. Byl jsem rád, že jsem mohl pozorovat něco co mi zaručeně neublíží. Pořád mi zatékali slzy po tváři.

Najednou jsem zaslechl nějaké zvuky. Pomalu jsem se natáhl, abych viděl kdo tam je. Zděšeně jsem se zase vrátil zpátky. Byly tam moji rodiče. Bál jsem se že mě teď najdou.

A taky, že našli. ,,Pročpak jsi nám chtěl utýct? To ti nejsme dobří?" zeptala se zrůda. Neboli moje adoptivní máma, ale já ji rád říkám zrůda. A otcovi monstrum. Zvláštní bylo, že jsem si to zatím nikdy nespletl. ,,Ne to opravdu nejste." pokoušel jsem se být drzý, aby mi dali větší trest a potom už žádný další úkol. Bylo pro mě lepší ležet v bolestech a jen doufat že to přežiji než plnit jejich úkoli, hlavně od monstra. ,,Ty malej spratku! Či si to dovoluješ!" zuřil otec. ,, Normální děti denně dostávají jídlo a nikdo je nemlátí za to že si vezmou víc. Proč nemůžu být, jako ostatní?" začal jsem své. Po tváři mi nanovo začali stékat slzy nanovo. Ale tentokrát ne kvůli Zofovi. Bylo to kvůli trestu, který přijde za má slova. ,,A taky jim nedávají takový úkoli jako mě a taky je netrestají tolik co mě." dodal jsem. ,,Ty nejsi normální dítě, jsi na čtvrt drakem a měl bys mít tvrdší výchovu." vysvětloval monstrum. Já mu ovšem nevěřil. ,,Mí minuli rodiče mě netrestali tak moc co vy."

,,Tak to tě vychovávali špatně. A už drž zobák!" zavrčela zrůda. ,,A navíc jsem své dračí právo ztratil stejně se svým křídlem." nepřestával jsem. Tohle jsem vyhrál, protože úvazek cesty k autu rodiče mlčeli. Svoji výhru jsem si ovšem mohl užívat do té doby, než přišel trest.