Co bych dal za to, abych se v tý holce trochu vyznal. Nerozumím jí, fakt ne.

Doufal jsem, že po návratu z Kladna už bude jenom líp. Operací měly skončit veškerý její zdravotní peripetie, spojený s tou nehodou. Podle doktorů se vše zahojilo vážně až nečekaně dobře a neměla by pociťovat žádné následky. I když použití formulace "neměla by", ve mně důvěru tak úplně nevzbuzovalo. O tom jsem Adrianě ale samozřejmě nevyprávěl.

I ten emoční rozklad nad hrobem kamaráda jsem vnímal pozitivně, podle mě něco takovýho potřebovala. Dusit to v sobě totiž ničemu nepomáhá, to vím sám moc dobře. Konečně to ze sebe všecko dostala, sáhla si na dno, vybrečela se a kdo ví, dost možná to byl i začátek nový etapy. Novýho života bez každodenního obviňování a trýznění sebe sama. To byly ale víceméně jen moje domněnky, protože ona o svých pocitech mluvila málokdy a tahle situace nebyla výjimkou.

V prvních dnech vážně vypadalo všecko růžově. Užívali jsme si hezký chvilky, společný večery u krbu, já s knihou, ona s kytarou. Nebo jen tak. Usmívala se, dokonce se i upřímně smála. Někdy jsem měl pocit, že je úplně normální ženská a my obyčejnej, všedně spokojenej pár.

Ale tenhle stav nevydržel dlouho.

Místo konečnýho uzdravení těla i duše, místo světlých zítřků a prostýho štěstí přišlo něco, co jsem nečekal a hlavně nechápal.

Přišlo to postupně a plíživě, nepostřehl jsem kdy přesně, ale najednou to tam bylo. Dost často byla v nějakým svým světě, koukala kamsi do dálky a když jsem na ni promluvil, nevnímala mě. Sedávala v křesle u krbu, oči upřený do plamenů, z okenního parapetu zdánlivě sledovala dění venku, i když tam zdaleka nebylo nic zajímavýho k pozorování, a občas se takhle zasekla i u běžných činností. Byla v jednom kuse zamyšlená. Někdy se z takovýho stavu sama vytrhla, aby následně zavrtěla hlavou a vyloudila na rtech posmutnělej úsměv.

Přísahal bych, že se jí z toho věčného dumání začínají tvořit malý vějířky vrásek okolo očí a taky jedna hlubší na čele. Byla jednoduše utrápená a já netušil proč.

Krom toho všeho taky chodila na osamělý procházky po okolí, ze kterých se vracela zmrzlá a chovala se snad ještě divněji, než předtím. Vymýšlela co si dáme k jídlu, jak budeme trávit večer a co budeme dělat zítra. Měl jsem pocit, jako kdyby si snad chtěla užít společný čas do zásoby, jako kdyby tohle nemělo trvat věčně, jako kdyby plánovala odejít...

Byl to ale vážně jen pocit, nepříjemnej, vtíravej, ale vlastně neodůvodněnej, proto jsem ho vždycky rychle zaplašil a odmítal se jím víc zabývat. Navíc mě jen pár dní předtím představila rodičům. Obtěžovala by se snad s něčím takovým, kdyby měla v plánu poslat mě k vodě?

A pak došlo k tý rvačce na masopustní zábavě.

V první chvíli mi nebylo jasný, o co jí přesně šlo, proč měla pocit, že musí zasáhnout. Odpověď na tuhle otázku totiž víceméně přebilo něco jinýho, strach. Jasně, Adriana není žádná porcelánová panenka, žádný seď děvče v koutě, najdou tě... ale stejně. Možná jsem v tomhle ohledu staromódní, jenže holky do rvaček prostě nepatří. A už vůbec ne holky po operaci nohy a na neschopence. Ten večer jsme se kvůli tomu pohádali.

Já se jí snažil vysvětlit, že se do toho vůbec neměla motat a že se jí mohlo něco stát. Co kdyby nešťastně upadla na tu nohu? Ona to celý zlehčovala. Prý o nic nešlo, takových rvaček zažila mraky a tak vůbec.

Nebýt Káji, která byla celý výměně názorů přítomná, protože ona výměna proběhla cestou ze zábavy domů, dopadlo by to nejspíš mnohem hůř. I tak jsme ale šli oba do postele s pocitem, že ten druhej nemá pravdu.

A do toho jí skoro každý den zvonil telefon. Na tom by samozřejmě nebylo nic divnýho, na jejím chování už ale jo. Když to zrovna nebyl brácha, protože s nikým jiným vlastně ani moc nemluvila, jen koukla na displej, zamračila se a buď hovor ztlumila, nebo rovnou típla. Očividně s někým nechtěla mluvit.

Vrtalo mi to hlavou, objevovaly se teorie a pochyby. Čekal jsem, kdy mi oznámí, že balí kufry, každý ráno jsem se bál otevřít oči, abych místo ní nenašel vedle sebe jen vyleželej důlek. Lezlo mi to na mozek.

Jednoho krásnýho pátečního odpoledne, jen pár dní po jejím návratu do práce, už jsem to nevydržel.

Byl jeden z prvních vážně teplejch dnů, sluníčko pálilo a teploty se šplhaly skoro k letním číslům, a tak jsme seděli na zápraží na starých dřevěných židlích a pili kafe.

"Jo, abych nezapomněl, volala mi Kája, chtěla by příští víkend přijet. Mohli bychom něco podniknout, co myslíš?" hodil jsem do pléna dotaz a pozoroval přitom Karla, kterak se snaží chytit do tlamy otravnou mouchu, docela vtipná scénka. Oháněl se po ní jazykem, cvakal zubama naprázdno a ještě k tomu cukal hlavou, a moucha nic. Jen si dál protivně bzučela okolo jeho hlavy.

Došlo mi, že nejen ta moucha nevykazuje zrovna adekvátní reakci, ani Adriana na moji otázku nijak nezareagovala. Loupnul jsem po ní pohledem a spatřil docela pěknej obrázek. V klíně měla položenej svůj hrnek, kterej si přidržovala spojenýma dlaněma, týlem se opírala o stěnu za sebou a se zavřenýma očima nastavovala obličej slunci. Opalovala se, nebo že by...

"Ty spíš?"

"Cože?" odvětila líně a po spánku, jenž jí měl ještě před vteřinkou obestírat, nebylo v jejím hlase ani stopy.

"Ptám se, jestli spíš," zopakoval jsem předchozí dotaz.

Otevřela oči a otočila se na mě, načež mě propíchla pohledem. "Co to je za blbost, vždyť přece vidíš, že nespím. Mluvím s tebou, tak asi nespím. Kdybych spala, těžko bych se s tebou vykecávala..."

"Jo, to už teď vidím taky, že nespíš, slečno chytrá. Ale před chvílí jsem na tebe mluvil a ty nic, tak jsem prostě nevěděl, jestli jsi na chvíli neusnula."

"Neusnula."

"A odpovíš mi teda?"

"A na co ses ptal?"

A takový to bylo poslední dobou pořád. Povzdechl jsem si a jal se jí to celý zopakovat. Přikývla, že prej to zní fajn a zas zavřela oči. Přesně v tu chvíli jsem se neudržel.

"Co se děje, Adriano?"

"Co by se mělo dít? Nic se neděje," snažila se mě uklidnit, aniž by přerušila to opalování, nebo co to vlastně bylo. Jenže tohle vůbec nebyla odpověď, jakou jsem chtěl slyšet. Ani nevím, co jsem si přál slyšet, protože nejspíš nebyla varianta, která by mě neděsila, ale na popírání problému jsem zvědavej rozhodně nebyl.

"Adriano, no tak, hlavně mi nelži, jo? Já vidím, že se něco děje. Všímám si toho už celkem dlouho. Už od masopustu... a vlastně ještě před ním jsi byla divná-"

"Tak to dík za kompliment," přerušila mě a na tváři se jí usadil ironickej úšklebek, "jenže já byla vždycky divná."

"Chováš se jinak, věčně mě nevnímáš, žiješ si v nějaký záhadný bublině, pořád o něčem přemýšlíš, něco tě trápí a já vůbec nevím co. Do toho ty večery, kdy vypadáš, že beze mě nechceš trávit ani minutu a usínáš mi na rameni. A to vůbec nemluvím o tom, jak pořád ignoruješ telefon," vychrlil jsem na ni ve zkratce všecko, co se mi poslední dobou honilo hlavou. "Chystáš se mě kopnout do zadku a odjet zpátky do Kladna?"

"Na Kladno."

"Neslovíčkař. O co tu jde?"

"Žárlíš?" položila naprosto lakonickou otázku.

"Nevím, asi ne. Měl bych?"

"Ne," ujistila mě pevným hlasem a zas mlčela. Pak se na židli narovnala, odložila hrnek na nízkej stolek mezi náma a jednu nohu si složila pod sebe. "Já sama pořádně nevím. Asi mi chybí práce," hlesla s pohledem zabodnutým někam do země pod svojí druhou nohou. Pravou rukou si bezděčně pohrávala s hodinkama na levým zápěstí. Palcem několikrát obkroužila ciferník a pak jím přejížděla po pásku.

"Jak to myslíš? Vždyť jsi tam byla ráno a v poledne v hospodě a zítra jdeš zase..."

"Nemyslím tuhle práci," podívala se mi do tváře a svěsila koutky úst. Do mě v tu chvíli poznání uhodilo jako blesk. Jen jsem absolutně netušil, co to vlastně znamená. Pro ni, pro mě a hlavně pro nás.

"Víš," ujala se zas slova. Mluvila potichu a rozvážně. "Jak tu tehdy před Vánoci za mnou byl Radim... pamatuješ si to?" otočila se na mě a očekávala mou odpověď.

Kývnul jsem. Jasně, že jsem si to pamatoval, ten chlap mě vytočil už ve dveřích, když mojí holku nazval buchtou. A pak ještě podruhé a potřetí, to když jí svíral v náručí a když s ní odešel domů. V tu mrazivou sněhem zasypanou noc jsem vážně žárlil.

A pak začala vyprávět o tom, jak jí nabídl zpátky starou práci, jak ho s tou nabídkou poslala k šípku a jak to na ni působilo když se tam za klukama vrátila kvůli té rozlučce s vedoucím. Taky mi osvětlila pravý účel Radimovy návštěvy v nemocnici. Najednou to dávalo dokonalý smysl. To jak se tvářila, když opouštěl její pokoj, i všechny ty podivný momenty posledních dní a týdnů.

"Takže vážně uvažuješ, že se tam vrátíš?"

"Netuším. Asi trochu jo, ale zároveň vlastně vůbec. Nedává to smysl."

"To máš pravdu, ani za mák to nedává smysl," potvrdil jsem a rukou si projel vlasy v gestu mírnýho zoufalství. "A proč jsi to v prosinci rovnou odmítla a teď ti to tak vrtá hlavou? Co se změnilo?"

"Nemáš tam něco jednoduššího? Třeba jak vznikl vesmír, nebo tak něco?" odfrkla si a automaticky sáhla po kafi, hrníček už byl ale prázdnej, tak ruku zase stáhla. "Nejspíš se nezměnilo vůbec nic. Pořád platí, co jsem mu řekla. Tady je mi dobře, tam by na mě všecko padalo. Z každýho rohu by na mě čišela minulost a co by kdyby..."

"Ale?" odtušil jsem a pobídl ji k pokračování.

"Ale zároveň mi ta práce vážně chybí. Ty se budeš možná smát, ale já jí fakticky dělala srdcem. Prvotní impulz vyšel sice od Šimona, byl to jeho nápad, ale kdybych tomu nevěřila, kdybych v tý práci neviděla smysl, nikdy bych do toho nešla. Chtěla jsem bejt užitečná, chtěla jsem dělat něco, co má smysl. Dokázat aspoň svýmu nejbližšímu okolí, že policajti nejsou jen tupý bezmozci, co se vyžívaj v šikanování chudáčků bezúhonnejch občanů..."

"Takže pomáhat a chránit v praxi?" vypadlo ze mě, mělo to trochu odlehčit atmosféru. Pravdou totiž bylo, že jsem se nikdy moc nezamejšlel nad tím, proč dělala zrovna tohle, proč si zvolila uniformu a jakej k tomu všemu měla vztah. Udělalo to na mě dojem, i když nic jinýho bych stejně nejspíš nečekal. Adriana nebyla ten typ, co by šel vykonávat podobnou profesi jen pro prachy, nebo proto, aby si mohla trochu počechrat ego.

"To mi ani nepřipomínej. To lidi vnímaj tak negativně, že už bysme si klidně mohli napsat na čelo, že jsme zakomplexovaný hovada, a vyšlo by to nastejno."

Karel se jen před pár okamžiky zvednul ze svýho místa u vrat, mocným oklepaním zvířil oblaka prachu a pomalým krokem si to kráčel k nám na verandu, načež se přímo přede mnou svezl zase na zem a zalehl mi nohy. Natáhl jsem ruku a drbal ho za ušima, což ocenil slastným přivřením očí. "Takže ti ta práce chybí, protože jsi jí měla fakt ráda?"

"Jo. A taky se mi stejská po tom prostředí, adrenalinu... A co si budem povídat, nic jinýho ani neumím," pokrčila rameny a natáhla se, aby taky dosáhla na Karlův zaprášenej kožich.

"No tak, jak to máš s úklidem, to by posoudil spíš Michal, ale s pípou ti to jde skvěle. A do hospody se dokonale hodíš, jsi dost od rány a umíš si poradit," snažil jsem se ji povzbudit, i když mi bylo jasný, že to byl chabý pokus.

"Najednou, a když jsem si poradila na zábavě, to byl hned oheň na střeše," ušklíbla se a nechala Karla Karlem. "Jako hospoda je fajn, nouzovka dobrá, jenže..."

"Tebe to táhne jinam..." dokončil jsem za ni.

"Přesně tak... A bojím se, že tohle volání nemůžu ignorovat. Doteď to šlo, protože jsem byla až moc v prdeli, než abych řešila ještě tohle, ale teď... Nejsem si jistá co mám dělat, netuším, jak se k tomu postavit, ale jedno je jistý, Když tohle nevyřeším, když ten hlas ve svojí hlavě neposlechnu, nebudu šťastná," vydechla, odmlčela se a pohledem hypnotizovala svoje ruce složený v klíně.

Čekal jsem, že záležitost, kterou se už tak dlouho trápí, nebude žádná banalita, ale přece jenom mi to vzalo slova z úst, vítr z plachet a tak vůbec. Sebralo mě to tak moc, že jsem nedokázal dál klidně sedět, celý moje nitro vibrovalo. Vstal jsem a zády k ní se postavil k dřevěnýmu zábradlí. Bubnoval jsem do něj prsty a snažil se urovnat si myšlenky. Pouhý pomyšlení, že tohle všechno, co jsme tu celý měsíce budovali, půjde do hajzlu, mě děsilo. Nenáviděl jsem představu, že tu najednou nebude, ale nešťastnou jsem ji vidět nechtěl.

Jestli existovala možnost, která by zahrnovala jak nás dva, tak její starou práci, tak bych ji sakra rád znal. Tolik jsem jí chtěl pomoct, nabídnout nějaký zázračný řešení, ale neměl jsem nic. Jen holý ruce a hlavu v pejru.

Tentokrát jsem to byl já, kdo byl tak zamyšlený, až nevnímal. Najednou stála vedle mě a svojí drobnou ručkou sevřela tu mojí, odloženou na zábradlí. "Promiň, nechtěla jsem to na tebe tak vybalit. Já jen, že fakt nevím, co mám dělat..."

Místo odpovědi jsem vyprostil svojí ruku, pohladil Adrianu po tváři a krátce ji políbil. "Myslím, že by sis měla promluvit s bráchou. Zná tě nejlíp a třeba spolu něco vymyslíte," zastrčil jsem jí pramen vlasů za ucho a snažil se mluvit tak klidným hlasem, jak jen bylo možný, "a když se v tom plánu najde místo i pro mě, třeba jenom maličký-"

Moje poslední slova udusila další pusou.