Odjela čtyřiadvacátýho ráno, teprve včera, a mně už to přišlo dlouhý. A to přesto, že jsem podstatnou část z té doby ani nebyl doma. Slavil jsem Vánoce s holkama. Respektive se svojí dcerou, její matkou a jejím druhým manželem, panem velkopodnikatelem se sanitární keramikou, jednoduše prodavačem hajzlíků.

Bylo to stejný, jako za všechny poslední roky v téhle sestavě. S Terezou jsme, kromě Káji, už nenacházeli žádné další společné téma. S jejím panem manželem jsem si nikdy neměl moc co říct. Drželi jsme se v rovině zdrženlivé zdvořilosti, ale nic víc. Já nechápal jeho svět a on zase ten můj. Bylo to rozpačité a mírně napjaté setkání, ale stejně jsem byl rád za možnost strávit Štědrý večer se svojí holčičkou. Koneckonců, tohle bylo v tom všem to jediné důležité, moje dcera.

Jelikož jsme se my dospělí mezi sebou moc nebavili, většinu konverzace zajišťovala ona, byla středobodem veškeré naší pozornosti a zdálo se, že si to docela i užívá.

Když po vydatné večeři a ještě vydatnějším rozbalování dárečků usnula na gauči u pohádky, opřená o moje rameno, odnesl jsem ji do postele a rozloučil se.

Cesta domů byla důvěrně známá a na jejím konci jen prázdný barák. A Karel, samozřejmě...

Ráno jsem si jen udělal kafe a i s hrnkem hned zamířil do stodoly na dvoře, kde pod plachtou stál starej samurai, kterýho si Adri nenechala vnutit. Zatím. Bylo na něm ještě pár věcí, co chtěly doladit, čímž jsem zabil většinu dne.

Ze zvyku jsem zašel i do hospody, a když jsem se pak v noci táhnul kopcem domů, něco upoutalo moji pozornost.

Nahoře v chatě se svítilo a z komína stoupal kouř. Nebylo pochyb, musela se vrátit dřív. Rázem jsem zapomněl na únavu a pivní otupělost, do žil se mi vlila nová energie a pod jejím návalem jsem přidal do kroku a šlapal ten krpál podstatně veseleji.

Že něco není v pořádku, mi mohla napovědět ta vypulírovaná kvé trojka na konci cesty, ale to bych toho večera asi nesměl vypít tolik. Takže ten chlap, co vysedával na jejím gauči, mě pak vážně dost překvapil.

"Co to... co tady děláš?" vypadlo ze mě, "A kde je Adriana?"

Cizinec pomalu vstal a pokrčil rameny. "To kdybych věděl, nejsem teď tady. Ty budeš asi Honza, co?" natáhl ke mně ruku, "já jsem Patrik."

Napřaženou pravici jsem přijal, ale naprosto mi nebylo jasný, co se tu děje. Muselo to na mě být vidět, protože blonďák si zhluboka odfouknul a v nervózním gestu si projel vlasy. "Takže o ní taky nic nevíš?"

"No, nevím. Měl bych? Má přijet až zítra, ale když jsem viděl, že se tu svítí, myslel jsem..."

"Jo jasně, sorry," usadil se zas na pohovce a pohrával si s uchem od hrnku, co měl před sebou. "Těšíš se na svojí holku a místo ní cizí chlap, co? Já ji fakt jednou zabiju," procedil skrz zaťatý zuby a hrnek odstrčil stranou, až z něj vyšplíchlo trochu kafe. Nevypadal ale naštvaně. Možná trochu, ale spíš mi přišel dost mimo.

"Tak povíš mi, o co tu, sakra, jde? A kdo vůbec jsi? Když už jsme u těch otázek," zaujal jsem místo v křesle naproti.

A dlouhán si znova povzdechnul a v mírným předklonu, s lokty na kolenou, začal vyprávět. Jak se vrátil domů a ona už byla sbalená a prakticky na odchodu. Jak tu měla už dávno být, ale telefon má nedostupnej a do hospody nedorazila a ani tam dnes neměla být. Zakončil to tím, že se prostě sebral a dojel sem zkontrolovat, jestli je v pořádku, a našel jen vymrzlou chajdu.

Moji druhou otázku ignoroval, ale na tom už ani moc nesešlo, bylo jednoduchý domyslet si, že ten strachy napůl šílenej týpek bude její brácha.

"V kolik že odjížděla z Kladna?" vyžádal jsem si od něj upřesnění.

"Odcházela asi ve tři, ale vlak jel v půl čtvrté. Předpokládám, že jela tímhle. Nedovedu si představit, proč by čekala na další, fakt odtamtud chtěla zmizet," dokončil s očima upřenýma kamsi do stěny za mnou. "A žádný zpoždění hlášený nebylo, ani výluka, nebo jiná mimořádnost, to už jsem si ověřil."

Chvíli mi trvalo spočítat si, jak dlouho sem trvá cesta a kolik je vlastně hodin. Pak mi to došlo. Vystřízlivění bylo dílem okamžiku.
"A do prdele, vždyť už tu měla dávno bejt..."

"Sherlocku," utrousil Patrik kousavou poznámku a popadnul ze stolku svůj telefon. Párkrát ťuknul a přiložil si ho k uchu. Nezdálo se, že by doufal v nějaký zázrak, a ten se ani nekonal. Po pár vteřinách i k mým uším dolehl strojený ženský hlas, který bezpochyby oznamoval, že volané číslo je buď vypnuté, nebo dočasně nedostupné, a že má opakovat volání později.

Sakra.

Zvedl jsem se a zamířil k oknu v kuchyni, snad jsem doufal, že se právě zjeví na příjezdové cestě, jako by nic. To se samozřejmě taky nestalo.

Napadlo mě zkusit Michala. Ta šance byla malá, ale co kdyby přece jen... Zprvu byl nevrlej, protože jsem ho pochopitelně probudil, jakmile jsem mu ale vysvětlil o co jde, odložil nabručenost stranou a i do jeho hlasu se vkradla úzkost. Nic o ní nevěděl.

Uvažoval jsem, jaký by asi tak mohla mít důvod k vypnutí telefonu. Nebo se jí vybil? Byla mimo signál? Ale kde?

Na mysli mi vytanula čerchovská epizodka z před pár tejdnů. "Přece to nemohla udělat znova, že ne," klesnul jsem zpátky do křesla.

"Znova? Už se to stalo?" narovnal se Patrik a naléhavost, s jakou tu otázku pronesl, jasně vypovídala o tom, že chce znát podrobnosti.

A tak jsem mu vyprávěl, jak se ta bláznivá holka vydala sama za tmy na nejvyšší vrchol Českýho lesa, protože měla blbej den a chtěla být sama.

Když si všechno vyposlechl, překryl si dlaní oči a vrtěl hlavou. "Já ji vážně zabiju. Jestli už není někde mrtvá, tak ji zabiju," pak se zarazil, "Myslíš, že může být tam?"

"Pro její dobro doufám, že ne. Nahoře je kamera, můžu zjistit jestli tam není, ale to je k hovnu. Jestli se vážně vydala tam, nahoru by se stejně v těhle podmínkách nedostala. Sakra!" udeřil jsem pěstí do stolku, až se mi povedlo znova vylít pár kapek z Patrikova nedopitého kafe.

Kameru na Čerchově jsem zkouknul. Nezabírala sice celý vrchol, ale ani tak nebyly vidět žádné známky něčí přítomnosti. Jen jsem si nějak nedokázal srovnat v hlavě, jestli je to dobře, nebo ne.

Nezbývalo nám, než čekat.

A čekat.

A čekat.

Přemýšleli jsme, jestli ji nejít hledat směrem k nádraží, nebo na nádraží v Domažlicích, ale nakonec jsme se rozhodli počkat. Adriana je prostě živel. Možná se někde zasekla a my tu vyšilujem úplně zbytečně. Oběma nám ale bylo jasný, že pokud se neobjeví do rána, budeme muset začít jednat.

Desítky a stovky minut čekání, naprosto marnýho žhavení telefonu a hypnotizování příjezdový cesty a vchodových dveří, nakonec přerušila ta, kterou jsme tak netrpělivě vyhlíželi.

Ona se uprostřed noci vážně jen tak zjevila na prahu. Očividně byla zmatená z toho, co doma našla, ale jinak se zdála být docela v pořádku.

Oba jsme se zvedli, ale než jsem stačil udělat cokoliv dalšího, už se k ní vrhnul blonďák. Vynadal jí, páčil z ní kde byla a co se stalo, ale já je vlastně poslouchal spíš tak na půl ucha.

Paradoxně až ve chvíli, kdy stála přede mnou živá a bez úhony, mi začalo docházet, co všecko se mohlo stát.

Udělalo se mi trochu špatně.

Stál jsem tam jak sloup a snažil se všechny ty nepěkný věci, který se mi draly na mysl, zahnat někam do kouta svého vědomí.

"A ty tu vlastně děláš co?" přerušila proud mých myšlenek otázkou. Patrik zatím vstal a prošel okolo nás do kuchyně.

"Já?" vzpamatoval jsem se.

"Jo, ty," souhlasila a odkopla boty stranou. "Měla jsem se přece vracet až zejtra. Teda jakože dneska, ale v nějakou normálnější hodinu..."

"Viděl jsem tu světlo, myslel jsem, že ses vrátila dřív," zopakoval jsem jí to, co jsem jen o pár hodin dřív řekl i jejímu bráchovi. "Šel jsem za tebou, chybělas mi. Ale místo tebe jsem tu našel jen tuhle toho..." označil jsem kývnutím směrem k lince Patrika.

Stoupla si ke mně tak blízko, že by stačilo jen zvednout ruce a mohl bych ji obejmout, ale neudělal jsem to. Pohrávala si s mým svetrem a zdálo se, že má něco na srdci, vyčkával jsem. "Taky jsi mi chyběl a... a počkej! Tuhle toho?" Skákala najednou pohledem ze mě na něj a zpět. Neměl jsem nejmenší ponětí, co se jí honí hlavou

"Chceš mi říct," vyštěkla na Patrika, "žes mu za celou dobu nic neřekl?"

"A co máš přesně na mysli?" ušklíbl se.

"Ty víš moc dobře, co mám na mysli!" pleskla ho do ramene, až málem ztratil rovnováhu. Polil se vodou, co si nesl v ruce.

Chvíli se tam ještě kočkovali, ale pak se zas otočila na mě, že prý mi musí něco vysvětlit. Trochu jsem ztuhnul, v očekávání nějaký jobovky, ale ta k mýmu překvapení nepřišla. Vypadlo z ní jen převratný oznámení, že blonďák je její brácha.

"Já vím, už jsme si to vyjasnili."

Určitě jsem se musel culit jako debil, protože mi tohle naprosto zbytečný oznámení udělalo vážně radost. Záleželo jí na tom. Nechtěla, abych si myslel bůh ví co, nechtěla, abych žárlil.

Jenže místo úlevy, nebo jakýkoli jiný pozitivní emoce, se spíš mračila, a k tomu si i vyměnila pár divnejch pohledů s bráchou, kterej se evidentně dobře bavil.
A tak jsem udělal to, na co jsem myslel už hezkejch pár minut, prostě jsem ji políbil.

Na svatýho Štěpána jsme neměli žádné plány. Ráno jsme si protáhli málem až do oběda a na pozdní snídani se vyhrabali z postele a přesunuli se ke mně. Odpoledne bylo ve znamení dalšího lenošení pod dekou na gauči, přičemž od pohádek jsme se rychle dostali i k zajímavějším aktivitám.

Večer mě popadla chuť trochu se projít. Už byla tma, sem tam spadlo pár vloček, prostě mi to přišlo jako skvělej nápad. Adriana se sice nejdřív bránila, ale pak svolila pod podmínkou, že půjdeme na Výhledy. S tím jsem neměl zásadnější problém a tak jsme brzy vyrazili.

S prvníma krokama v čerstvým sněhu se mi po těle rozlil zvláštní hřejivej pocit. Nutil mě usmívat se. Tehdy jsem si říkal, jak to byl skvělej den a kéž by takových mohlo být víc. Nebo klidně všechny. Bylo vážně naivní si myslet, že zrovna nám dvěma by mohlo spadnout do klína něco jako jednoduchej život nebo partnerský štěstí.

I když uznávám, že na všem z minisérie toho, co se v následujících minutách a hodinách podělalo, jsem měl svůj nesmazatelnej podíl.

Prvně jsem to podělal, když jsem se Adrianě ve slabé chvilce a pod bedlivým zrakem samotného Baara vyznal, že ji mám fakt rád.

Neplánoval jsem to a vlastně jsem tím ani nic nemyslel. A už vůbec jsem od ní nečekal velká gesta, ani velká slova. Asi jsem prostě jen chtěl, aby to věděla. Aby to ode mě i slyšela.

Její reakce však byla mimo všechny očekávání. Jen mě usadila rázným: "Nezačínej!" a nechala mě tam samotnýho.

Pár dalších okamžiků jsem tam stál, neschopen se pohnout, a pozoroval spoušť, co zůstala ve sněhu po Karlově zběsilém řádění. Samotný Karel už pelášil za tou mojí bláznivou blonckou.

Připadal jsem si... ani nevím pořádně jak. Bylo mi jasný, že bych si to nejspíš neměl brát osobně, koneckonců, události včerejšího večera jasně hovořily o tom, že lhostejnej jí nejsem. Jenže to stejně docela zamrzelo.

Nakonec jsem si řekl, že nemá smysl se v tom patlat. Je prostě jaká je. Velkej úspěch byl už to, že se ke mně přes zimu vpodstatě nastěhovala, nemůžu jí přece ještě nutit vyjadřovat pocity.

Jenže svým uraženým odchodem mi sebrala možnost svěřit jí to, k čemu jsem se od rána chystal. Teda, já se jí to snažil říct už hezkých pár týdnů, ale teď už mi fakt hořela koudel u zadku.

Tereza a její manžel jedou lyžovat do Rakouska, což znamená, že odpoledne mi přiveze Káju a ta tu se mnou bude celý týden. A nejen se mnou. I s Adrianou. Ale ta to ještě neví.

Dneska už asi nemělo smysl to řešit a nasírat jí ještě víc, ale s myšlenkou, že zítra už musím, jsem se vydal za ní. Nasadil jsem ostré tempo, takže jsem ty dva uprchlíky dohnal vcelku záhy.

Domů jsme došli za rozpačitýho mlčení a vpodstatě ve stejném rozpoložení šli i spát.

Jenže všechno se ještě víc podělalo ve chvíli, kdy mi následující dopoledne zazvonil v práci mobil.

Tereza.

Přijely dřív a čekají na mě doma.

Průser.

Ne. Něco mnohem horšího.

Vykašlal jsem se na rozdělanou práci, zamknul dílnu a mastil dom. Trochu jsem doufal, že bude Adriana ještě spát a já tak přece jen dostanu příležitost jí to říct sám. Bídnou, ale bral bych ji.

To by ale moje šťastná hvězda nesměla být lemra. Ve chvíli, kdy jsem doběhl domů, ty dvě už se vraždily pohledem. Dokonce to vypadalo, že po sobě každou chvíli skočí.

Překvapivě se ke skoku jako první odhodlala nejmladší z těch tří. Pověsila se mi okolo krku a když jsem zahlídl Adriany pohled poté, co mě malá oslovila táto, bylo mi jasný, že jsem v prdeli.

Poprosil jsem ji, aby šla se mnou ven, že si promluvíme. Ve vzduchu visel sníh a taky pěkně drsná hádka.

"To si teda kurva piš!" plivla po mě svoji odpověď.

Nejdřív trochu zápasila s bundou, nemohla se do ní dostat. Za jiných okolností by to nejspíš bylo i dost komický, ale teď moc ne. Vyzvala mě, ať teda mluvím.

"Ta žena uvnitř, Tereza, to je moje bývalá žena," dal jsem se do opatrnýho vysvětlování. O Tereze věděla, tam by neměl nastat výraznější problém. I když, Tereza uprostřed mý kuchyně, to byl trochu problém i pro mě, to uznávám.

"Jo? No ještě že tak, protože jinak už by to bylo fakt pod mojí úroveň!" vyprskla po mně dost naštvaným tónem.

A tím začala ta opravdová hádka. Její prohlášení bylo jako tečka mezi oči. Vážně mi právě řekla, že jsem pod její úroveň? Malinko jsem doufal, že ne, že to jenom blbě vyznělo, ale stejně mě nenapadal jinej význam, než že jsem pro ni prostě vidlák a buran.

Pár minut jsme se zasekli na tom, jestli to tak myslela nebo nemyslela a co tím vlastně chtěla říct. Křičeli jsme. Nakonec z ní vypadlo, že by si nikdy nezačala se ženáčem, že to už by bylo moc.

"Nejsem ženatej," bránil jsem se, protože to byl prostě fakt. Ženatej nejsem.

"A to máš taky z prdele kliku!" vyřvala mě, zřejmě jí došly smysluplný argumenty, tak po mě mrskla tenhle kec. Oba jsme ale věděli, že o Terezu tu nejde a tak jsem se z ní snažil vymámit víc.

Zhádali jsme se jak koně. Ječela na mě, že jsem se jí jaksi zapomněl zmínit, že mám dítě.

Nezapomněl, jen mi k tomu prostě nedala zrovna prostor. Tolikrát jsem se snažil... Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že to rozhodně nebyl záměr, že jsem neměl v úmyslu jí Kájinu existenci tajit. Vždyť, k čemu by mi to bylo!

Nenechala si to vysvětlit.

I jsem se zmínil, že naposledy jsem se jí to pokoušel říct včera večer u Baara, jenže v tu chvíli jí přeplo a usmyslela si, že se to snažím celý hodit na ní.

Křičela něco o kafi, katalogu a dovolený, celýho mě poprskala a bylo vidět, že se musí dost ovládat, aby zůstala jenom u verbální demonstrace svýho vzteku. Vsadil bych se, že by mi v ten okamžik nejradši jednu flákla, protože takovej pořádnej flákanec toho vyřeší dost, no ne?

"Měly přijet až odpoledne, do tý doby bych ti to stihnul říct. Na něco bych přišel," zkoušel jsem to zas na rozumnou notu, ale podle jejího výrazu naprosto bezúspěšně, ale nenechal jsem se odradit. "A navíc... po tom, cos mě včera tak pěkně odpálkovala, jsem prostě moc nepřemýšlel, no..."

Fakt mě to mrzelo. Takhle to prostě zjistit neměla. To byla chyba, jenže... jenže ne jen moje.

"Takže za to všecko jako můžu já, jo?" zalapala po dechu.

"Tak jsem to nemyslel."

"Nemyslel, ale zároveň vlastně jakoby myslel, co?"

A tak jsem to řekl, jak to bylo. Jak jsem to vnímal já. Vedl jsem celkem dlouhej monolog o tom, jak se o mojí dceři neměla dozvědět takhle, ale i o tom, jak mi bylo včera po tom jejím odchodu. Vyblil jsem jí to tam všecko. A hned vzápětí mi došlo, že to dost možná byla chyba.

"A cos jako čekal?" strčila do mě, "znáš mě, víš jaká jsem, víš, že na tyhle výlevy nemám buňky. To jsi doufal, že se ti vrhnu kolem krku, vyznám ti nehynoucí lásku a pak spolu odjedem na godzille do západu slunce, nebo co?"

Tuhle hlášku jsem nepochopil. Ta godzilla? Co to jako mělo znamenat? To ale každopádně nebylo podstatný. Důležitým jsem shledával, aby pochopila, že jsem po ní vlastně nic nečekal. Nic, jen ten odchod byl i mimo tohle nic.

Viděl jsem, jak by po mně nejradši skočila tak, jako jsem to viděl už před pár okamžiky uvnitř.

Ale do našeho soukromýho pekla vpadla moje bejvalka, načež Adriana prohlásila naši roztomilou debatu za ukončenou a i ona odkráčela. Když se po chvíli zas objevila, byla evidentně připravená odejít.

Bylo mi mizerně, nechtěl jsem, aby takhle odešla. Natáhl jsem po ní ruku. Doufal jsem, že to ještě nějak vyřešíme, ale uhnula se.

A mně bylo ještě hůř. Nejradši bych si nafackoval, nebo ještě líp. Pořádně si nakopal držku. Tohle jsem posral.

Jenže teď jsem musel bejt hlavně táta. Všechno ostatní bylo vedlejší.

Na sebelítost a stesk byl čas tak akorát po nocích, když Kája spokojeně oddechovala v pokoji pro hosty.

A zatímco ona si snila svoje sny o jednorožcích, Justinu Biebrovi a novým iphonu, já dumal nad tím, jestli to byla jen drobná přeháňka, nebo brutální bouře, která definitivně smetla to křehké cosi, co jsme tak dlouho budovali.