Včera večer mi Adriana jen tak mezi řečí sdělila, že s ní nemám ráno vstávat, protože bude odcházet ještě dřív, než obvykle. Když jsem se ptal proč, podivně vážným hlasem prohlásila, že pojede na Kladno. Nechápal jsem a donutil ji mluvit dál.

Z jejího vysvětlení jsem neměl dobrej pocit, sama totiž nevypadala úplně přesvědčená o správnosti svýho rozhodnutí. Spíš mi přišlo, jako kdyby tam jela jen z nějaký povinnosti, nebo co. Jako by se jí do toho vůbec nechtělo. Každopádně to ale bylo její rozhodnutí a já ho respektoval. Jen jsem jí nabídl odvoz, protože je sakra velkej rozdíl strávit na cestě hodinu a půl nebo čtyři. Odmítla, pochopitelně. Neměl jsem jí to za zlý. Jen bych si prostě přál, abych jí to mohl nějak ulehčit.

A vlastně nejen tohle, ale úplně všechno. Celý to její trápení. Chtěl jsem ji vidět šťastnou, usměvavou a bezstarostnou. Přál jsem si, aby dokázala zapomenout na to, co už nedokáže změnit a přestala se týrat pocitem viny. Ta holka je sice trochu magor, ale já ji mám vážně rád.

Když jí pak v pátek ráno zazvonil budík a ona se začala s tichým nadáváním štrachat z postele, v polospánku jsem se po ní natáhl, abych ji k sobě ještě na chvíli přitiskl. Byla však rychlejší a vysmekla se mi. "Ještě spi, je hrozně brzo," šeptla.

Už jsem ale nezabral, a tak jsem jí aspoň nachystal kafe a něco k jídlu. Nejradši bych ji pořádně objal a vtiskl povzbudivou pusu na čelo, ale ona si na takový gesta moc nepotrpěla, nejspíš by mě nazvala trapákem a bušila mě do hrudníku tak dlouho, dokud bych ji nepustil. Vůbec se bránila jakkoliv projevovat svoje city. Teda aspoň pokud nešlo o vztek, to jí šlo famózně.

Doprovodit se nenechala, že prý jí není pět. Zatracená ženská.

Neozvala se, že v pořádku dorazila a já to po ní ostatně ani nechtěl, ale byl bych klidnější. A byl bych mnohem klidnější, kdyby třeba během dne poslala jednu blbou zprávu. Prostě aspoň něco.

Celej den jsem byl nervní jako pes. Fanda si ze mě v dílně nejdřív dělal legraci, pak mi nadával, ať se laskavě uklidním, že je z toho mýho obcházení a podupávání taky v nervech. Nakonec mě na férovku poslal domů. Až na to, že on mě neměl kam posílat, to já tam byl šéf. A odchodem domů bych si stejnak v ničem nepomohl.

Ale přece jenom jsem se sbalil o něco dřív a šel na ni čekat do hospody. Aspoň ji budu moct vyzvednout na nádraží, jestli mi teda dá vědět aspoň tehdy. Taky jsem si mohl sednout tak, abych viděl na cestu od vlaku, to bych ji nepromeškal, ale přišlo mi to trochu nedůstojný. Tak jsem jí prostě jen napsal zprávu kde jsem a čekal.

Padla tma a od ní pořád ani čárka, nic. Vlaky od Domažlic odjížděly jeden za druhým a ta bláznivá holka nikde. Až asi kolem sedmý se otevřely dveře a v nich se zjevila ona. Rozcuchaná, tváře celý červený, na oblečení nachytaný chroští a boty obalený bahnem. Pohledem přejížděla od stolu ke stolu. Vypadalo to, že někoho hledá. A já doufal, že ten někdo jsem já.

Pustil jsem ucho půllitru, který jsem celou dobu svíral v ruce, a pomalu si stoupnul, což upoutalo její pozornost. Rozešla se směrem ke mě a já jí šel naproti. A pak se stalo něco, co jsem nečekal ani v tom nejdivočejším snu. Padla mi do náruče, jako kdyby to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. Navíc před plnou hospodou. Asi se musela cejtit fakt mizerně. Ačkoliv jsem si ten náhlej záchvěv dost užíval, musel jsem ho přerušit. "Jdem domů, jseš celá zmrzlá."

"Jak holubí hovno," potvrdila a odtáhla se ode mě.

Hlavou se mi honila spousta otázek, ale žádnou jsem neřekl nahlas, nechtěl jsem na ni tlačit. Čekal jsem, až začne sama, ale k ničemu se neměla. Mlčeli jsme celou cestu.

Kousek od toho uhozenýho podniku naproti továrně se proti nám vynořil ze tmy Psůtka. Nejdřív šel dost rychle, ale pak zpomalil a zastoupil nám cestu

"A helemese, slečna rebelka se svým hafánkem," pronesl nechutně slizkým tónem a chvíli si nás prohlížel.

Adriana se vzmohla jen na znechucenej pohled. Já ho poslal do hajzlu a chytil ji za ruku, že se mu vyhnem. Vést s ním nějaký sáhodlouhý debaty stejně nemělo smysl. Kůň je jednou hříbětem, člověk dvakrát dítětem a Psůtka navždy debilem.

Ani pak jsme nemluvili.

Teprve když jsme dorazili ke mně a já v předsíni sledoval, jak si zmrzlejma rukama rozvazuje tkaničky na zaprasenejch kanadách, neudržel jsem se. "Cos proboha dělala, že jsi tak špinavá?"

Ani nezvedla oči, jen suše konstatovala, že šla pěšky.

"Cože? Pěšky? Jako odkud? A v tý tmě?"

"Z Domažlic. Nechtělo se mi čekat na vlak."

Nijak mě její odpověď neuklidnila. Dost mi to připomnělo ten téměř noční výlet na Čerchov.

Když skončila s botama, odkopla je stranou a zamířila nahoru. Cestou do schodů ze sebe začala sundavat oblečení a mě až v tu chvíli došlo, že to co měla na sobě, byla nejspíš policejní kombinéza. "Máš hlad?" zavolal jsem na ni ještě, ale v odpověď se ozvalo jen hučení tekoucí vody.

Po pár minutách sprcha utichla a za okamžik už si Adriana sedala ke stolu. Na sobě měla jen spodní prádlo a černý policejní tričko, jakejch si sem na spaní nanosila několik, ven je nejspíš nosit nechtěla. Mrkla na talíř s grilovaným kuřetem z Čerchovky, co jsme včera nedojedli a usmála se na něj, pak i na mě.

"Tak, jak to proběhlo? Všecko v pohodě?" vyzvídal jsem mezi sousty.

"Jo, dobrý. Všecko v pohodě," odvětila takřka nepřítomně. Skoro jsem ji podezíral, že ani neví, na co jsem se ptal. Dál se ládovala kuřetem a kouskem chlebový kůrky vytírala z talíře šťávu.

"Byl aspoň překvapenej?" ptal jsem se dál a po očku ji sledoval.

"Cože? Kdo?"

"Šéf, přece."

"Jo aha," vzpomněla si, o čem se vlastně bavíme. "Jo, byl. Evidentně nic netušil. Kluci pro něj měli i spoustu dárků. Povedlo se to."

Mluvila celou dobu do talíře. Nebo možná k tomu poslednímu kousku kuřecího stehna, co držela v ruce. Rozhodně nevypadala, že to celý bylo tak sluníčkový, jak se to právě snažila vylíčit. "Tak to je dobře. A jinak?"

"Jinak co?"

"Nevím. Prostě co ten zbytek. Jaký byl návrat, co cesta a tak," nadhodil jsem rádoby odlehčeným tónem. Můj talíř už byl, až na hromádku kostí, prázdný, a tak jsem ho odnesl na linku a došel si ke dřezu umýt ruce.

"Míříš někam? Protože jestli jo, tak se vymáčkni rovnou," ozvalo se za mými zády. "Na tohle tancování okolo horký kaše jsem fakt unavená."

Otočil jsem se a odložil stranou utěrku, do který jsem se právě utřel. "Naštveš se..."

"Jo, to je možný."

I ona už dojedla, položila svůj talíř vedle mýho a vystřídala mě u dřezu.

"Nechci tě naštvat."

"Jo, radši si mě pořádně připravíš blbejma dotazama, který ti nic neřeknou a pak se stejně zeptáš na to, co chceš vědět. Ven s tím," práskla mokrou utěrkou na linku.

Stála teď vedle mě a opírala se o kuchyňskou desku přesně tak, jako já. Vyčkávala, co ze mě vypadne. A mně se do toho najednou moc nechtělo, protože tyhle naše rozhovory zatím málokdy dopadly jinak, než hádkou a naštvaným odchodem. Jejím, samozřejmě. Ale vážně jsem chtěl konečně pochopit, o co tu vlastně přesně jde. "Nevypadáš jako někdo, kdo měl fajnovej den a pobavil se s přáteli. Spíš jako někdo, kdo měl den úplně na hovno, tak mě prostě zajímá proč."

Adriana se vedle mě zhluboka nadechla, pustila se linky, o kterou se doteď za zády opírala, a zamířila k oknu v obývací části. Asi minutu nebo dvě tam jen tak stála s rukama založenýma na prsou a koukala ven do tmy.

Pak začla mluvit. Mluvila klidným hlasem, trochu posmutnělým a hlavně tichým, takže jsem vzápětí také opustil původní pozici a stoupnul si vedle ní. Opřel jsem se ramenem o zeď a poslouchal.

Vyprávěla o tom, jak ji dojalo loučení s bývalým šéfem, jak těžký pro ni bylo znovu oblíknout uniformu a hlavně, o tom, jak na její přítomnost reagovali bývalí kolegové.

"Nevěděla jsem moc co čekat, víš? Po tom všem už jsem se tam nikdy nevrátila. I věci mi přinesl Radim. Kromě něj jsem nikoho z nich neviděla. Netušila jsem, jak mě budou brát, jak na mě budou koukat..." soukala ze sebe a prohlížela si svoje nehty.

"Počkej, tomu nerozumím. Jak by na tebe měli koukat? Byl snad někdo nepříjemnej, nebo tak něco?"

"Vůbec ne," zakroutila hlavou. "Všichni byli hrozně milý, objímali mě a tvrdili, jak rádi mě viděj. A já jim to asi i věřila. A to je ten problém. Neměli bejt takový, nezasloužím si to, vždyť-"

"Cože?" vypálil jsem.

"Šimon," švihla po mně tím jedním slovem a já měl jasno.

Zase ten její pocit viny. Chtěl jsem ho pochopit, zjistit, co se jí honí hlavou. Proč je tak moc přesvědčená, že umřel kvůli ní. Neřídila, nehodu zavinil řidič druhýho auta. Tak sakra... "Proč viníš sebe?"

Kousla se do rtu a pak kývla. Snad na znamení, že tuhle otázku čekala. Vzápětí se otočila od okna a sedla si na zem, zády k topení, který v tu chvíli krásně hřálo. Kdyby ne, tak tu zmrznem, venku bylo tak pět pod nulou.
Nohy si přitáhla k hrudníku, předloktí opřela o holá stehna. Žmoulala si ruce. "Neměl vůbec řídit. To já."

Zatím mi to nedávalo vůbec smysl, ale věřil jsem, že ještě nedomluvila. Sednul jsem si na zem hned vedle. Dotýkali jsme se rameny a lokty. Já sledoval ji, její profil, výraz, oči. Ona jen svoje ruce.

"Po první noční jsme zašli ješte na pivo. Jeden nebo dva kousky, nepamatuju si to přesně, ale nic velkýho. Pak hned do postele. Jenže já nemohla usnout. Strašně jsem se snažila před tou druhou něco naspat, ale zkrátka to nešlo. Někdy po poledni jsem to vzdala, zapla Xbox a pařila Ghost Recon. Do práce jsem šla totálně vyšťavená a s třeštící hlavou. Když jsem pak zjistila, že mám podle instruktáže řídit, málem mě vomyli. Věděla jsem, že to nedám. Tou dobou už jsem v sobě měla asi čtyři ibáče a hlavu furt jak střep. Přemluvila jsem Šimona, aby to vzal za mě, aby řídil místo mě." Poprvé od chvíle, co začla mluvit, se na mě koukla. Netuším, co čekala, že uvidí, ale můj výraz jí zřejmě neuspokojil. Nejspíš na mě bylo vidět, že v tom pořád plavu. "Copak ty to furt nechápeš?" chytila se oběma rukama za spánky a chvíli tak zůstala.

"Ne, to teda nechápu. Neudělalas nic špatně. Neudělalas nic, čím bys jeho smrt zavinila. Nejsi za to zodpovědná, jasný? Jedinej, kdo za to může, je ten feťák, co to do vás napral. Podívej se na mě," chytil jsem ji za bradu a donutil zvednout hlavu. Pokračoval jsem až teprve tehdy, když se mi koukla do očí. "Přestaň se tím užírat, nemůžeš za to."

"Ale můžu!" vyskočila na nohy a rukama si zajela do vlasů, ještě trochu mokrejch po předchozí sprše. "Copak tobě to nedošlo? Já měla řídit, já měla sedět na místě řidiče. To já tam měla umřít, ne on! Do prdele!" Poslední slova už skoro křičela a z očí se jí řinuly slzy. "Umřel proto, že jsem místo spaní pařila před noční hry a rozbolela mě hlava, kurva!"

"To nemyslíš vážně," zvednul jsem se i já. "To přece neznamená, že je to tvoje vina! Komu by prospělo, kdybys to byla ty, místo něj!?"

"Jemu! A taky jeho rodině a kamarádům. Neměl to bejt on. Ne Šimon, ale já!"

Udělal jsem dva kroky směrem k ní. Chtěl jsem ji obejmout, schovat do náruče. Couvla. Utřela si z tváře slzy. "Chci teď bejt sama."

Nelíbilo se mi to. Podle mě sama bejt neměla, ne teď. Ale trvala na tom. Vnutil jsem jí aspoň Karla, aby ji ohlídal.

Když se za ní zavřely dveře, nalil jsem si velkýho panáka. Ani nevím, co jsem myslel, že mi poví, ale tohle mě vážně překvapilo. Ta holka, co se tváří, že má na salámu všechno a všechny, se potichu užírá něčím takovým? Jak k sakru vůbec přišla na takovou blbost?

Panáků bylo toho večera víc. Stejně jako námětů k přemýšlení.

Na to, jak jí oznámit, že krom bývalý ženy, mám i dceru, a že s oběma budu trávit Štědrý večer, na to jsem nepřišel.

Ani tehdy, ani v následujících dnech.

Buď jsme se neviděli nebo nebyla vhodná chvíle. To tvrdila ona. Pokaždé, když vycítila, že se snažím zavést řeč na vážnější téma, jednoduše mě utnula.

Pro mě už se každá chvíle jevila jako vhodná, potřeboval jsem, aby to věděla. Aby bylo jasno, že si nabrnkla chlapa s děckem. A že čtyřiadvacátýho tu prostě nebudu, kdyby se mnou čirou náhodou měla nějaký plány.

K mýmu štěstí se pár dní před Vánoci ukázalo, že ani ona v Klenčí nebude. Prý slíbila bráchovi, že oslaví svátky s ním, u rodičů.

Problém vyřešen. Alespoň ohledně Štědrýho dne.

O tom autě, co mi stojí na dvoře, připravený pro ní, jsem se už radši ani nezmiňoval. Dám jí čas.