Od Venci jsem věděl, že slečna drsňák dneska večer nepracuje. Stejně mě tam ale nohy zavedly. Jen tak, na jedno, dvě.

Sednul jsem si k výčepu a vzápětí už přede mnou přistál půllitr. Nestihnul jsem vypít ani půlku, když si vedle mě přisednul zcela evidentně rozhozený Michal. Byl tak o tři odstíny bledší, než obvykle a v ruce svíral telefon.

"Asi bys už neměl pít," odsunul stranou moje pivo, "myslím, že Adri je v maléru."

"Cože?" vytřeštil jsem na něj oči a mimoděk se k němu natočil celým tělem. "Jak v maléru? O čem to mluvíš? Co se děje?" Nezajímaly mě žádný naše spory. Dřívější, ani ty současný. Teď byly vedlejší.

"Volala mi Petra, co dělá na Čerchově, v tom bistru, však víš. Prý ji tam viděla a vypadala úplně mimo. Dokonce se jí i ptala, jestli je v pořádku, ale vůbec si jí nevšimla. Když odjížděla, Adri tam ještě seděla..."

Vůbec nemusel vysvětlovat, co to znamená. Teploty už večer klesaly k nule. Tam nahoře ale byla mnohem větší kosa. A taky sníh a ledovej vítr. Jestli se cestou domů ztratí, bude to průser. "Do hajzlu!" ulevil jsem si a Michal jen souhlasně přikyvoval. I on si uvědomoval, že tohle není úplně legrace. "A proč mi to říkáš?"

"Myslím, že bys měl jet spíš ty, očividně k sobě máte dost blízko."

To jsem nerozporoval. Minimálně já k ní blízko měl. Co ona, to už je zas jiný příběh. O dost komplikovanější, řekl bych.

Vylovil jsem z kapsy telefon, že jí zkusím zavolat.

"To je k ničemu, zkoušel jsem to," konstatoval Michal. "Je nedostupná."

Už jsem se zvedal k odchodu, když se za výčepem objevil Venca. "To jste se bavili o Adriance, že jo? Má nějaký problémy?"

"Dalo by se to tak říct," přisvědčil Michal.

"Holka nešťastná. Já si hned myslel, že je něco špatně. Byla v poledne taková divná, nesoustředěná. Pořád pletla objednávky a taky rozbila hromadu nádobí," vrtěl hlavou a ještě o něco nadšenějším tónem dodal: "Jo, a taky tady byl Jirka!"

Jirku jsem měl rád, byl to fajn chlap. Za normálních okolností bych si o něm rád poslechl pár novinek, ale teď mě to moc nebralo. "Jasně, tak já běžím, než tam ta trubka zmrzne," stáhnul jsem z opěradla svou bundu a pakoval se pryč. Zachytil jsem sice Vencův nechápavej pohled, ale nebyl čas. Michal mu to určitě vysvětlí.

Zkoušel jsem jí cestou volat, ale marně. Přesně jak říkal. Byla nedostupná. Doma taky nebyla, takže nezbývalo, než seběhnout domů pro auto a vydat se na Čerchov.

Cesta byla relativně udržovaná, sněhu zatím málo. Věřil jsem, že se čtyřkolkou nebude problém. Počítal jsem, že přinejhorším nechám auto pod vrcholem. Se skutečností, že bez povolení tam nemám s autem co dělat, jsem si hlavu moc nelámal.

Nakonec jsem se dostal jsem až nahoru, ale s tím, co jsem tam viděl a slyšel, jsem úplně nepočítal. Byla na tom nejspíš mnohem hůř, než jsem si po tom předpouťovým rozhovoru myslel.

A paniku v jejích očích, když pochopila, že pojedeme autem, tu asi ještě nějakou dobu nedostanu z hlavy. Nakonec svolila, ale já měl celou cestu výčitky. A mám je doteď. Co když jsem tím jen přiživil nějaký trauma?

Následující ráno jsem se vzbudil brzy, ona ještě spala. Nejspíš měla jít i dnes uklízet do školy, ale budit jsem jí kvůli tomu nehodlal. Ale s myšlenkou na školu jsem si pochopitelně vzpomněl i na Michala a rozhodl se za ním zajít. Jestli tu někdo ví něco víc, pak určitě on.

Školnice dělala trochu drahoty, ale nakonec mě dovnitř pustila a ještě mě nasměrovala do třídy, kde podle všeho právě učil.

Nebylo úplně košer tahat pana učitele z hodiny, ale čekat se mi zkrátka nechtělo. Doufal jsem, že se vrátím dřív, než se Adriana vzbudí. A děckám to určitě taky vadit nebude.

Zaklepal jsem. Ozvalo se hlasité "Dále!"

Víc, než moji hlavu mezi dveřma vidět nepotřeboval. Patrně se vyděsil, že mu jdu zvěstovat špatný zprávy. Mávnul na mě, ať počkám na chodbě a jen o minutku později se ke mně připojil. "Tak co se děje? Je v pořádku?" vychrlil, ještě než za sebou dovřel.

"Je u mě a nic jí není. Ale rozhodně bych neřekl, že je v pořádku. Co o tom víš?"

Zatímco s první větou na něm byla patrná úleva, ty další ho znovu znepokojily. "Jak to myslíš? Nemáš snad pocit, že jsem jí něco udělal, že ne?"

Upřímně řečeno mě nenapadlo, že to tak může vyznít, ale povedlo se. Pár vteřin jsem si ten pocit vychutnával. Ale jen pár. "Ne, to si nemyslím. Jen vím, že před něčím utíká. Chci vědět, o co jde a ty," zapíchl jsem mu ukazováček do hrudi, "to podle mě víš."

"Měla by ti to říct sama."

"Jenže neřekne. Nic mi neřekne, jen mě od sebe pořád odhání."

"A proč si myslíš, že já ti to povím?" zavrčel na mě. "Jestli ti to nechce říct, je to její volba. Já nemám sebemenší právo vyzrazovat její tajemství!"

"Tak hele," zvýšil jsem na něj hlas a znovu dodal svým slovům na důrazu zdviženým ukazováčkem. "Tu holku něco žere. Dokonce tak moc, že dělá fakt kraviny. Uvědomuješ si, co se včera mohlo stát, kdyby ti ta tvoje známá nezavolala? Nebo kdybych ji tam už nenašel? Kdyby se ztratila někde v lese?" Už jsem skoro křičel. Musel jsem se zarazit a párkrát se zhluboka nadechnout. Ječet na školních chodbách během vyučování nebylo zrovna moc vhodný. "Mám ji rád a rád bych jí nějak pomohl ven z těch sraček, jak sama říká. Jenže vím jen to, že to má něco společnýho s nějakým mrtvým kamarádem a jejím strachem z aut. Hádám, že se ten kluk zabil při havárce, ale..." rozhodil jsem rukama a pak je nechal zas volně klesnout podle těla. Netušil jsem, co víc říct.

To ale vůbec nevadilo, protože slova se ujal on. "Takže o tohle včera šlo? O Šimona?" hlesl, opřel se přitom o topení a sklopil hlavu k zemi.

"O Šimona? Já nevím. Moc toho neřekla, jen že někdo by měl narozeniny, nějakej mrtvej kamarád..."

Na to zvedl hlavu a přikývnul. "To bude on." Chvíli si mě mlčky prohlížel. Možná zvažoval, jestli mi to přece jen neřekne. Aspoň jsem v to doufal. "Tak fajn. Vpodstatě už to nejdůležitější víš. V zimě, někdy v únoru tuším, zemřel v autě při nehodě její kamarád. A ona byla v tom autě s ním."

To mě zaskočilo. Tušil jsem od začátku, že její nechuť k tomuhle dopravnímu prostředku má kořeny v nějaký špatný zkušenosti. Včera mi svěřila další střípek. Ale to co jsem právě od Michala slyšel...Myšlenka na to, jak blízko smrti pravděpodobně byla, mnou otřáslo. Moje ruce si automaticky našly cestu do vlasů, poodešel jsem pár kroků a zůstal stát zády k němu. Potřeboval jsem to zpracovat.

"Hele, víc ti fakt říct nemůžu, určitě by mě zabila," ozvalo se mi za zády. Otočil jsem se. "A taky už bych se měl vrátit do třídy."

"Jo jasně," neprotestoval jsem. Bylo mi jasný, že víc už z něj nedostanu. A i tak mi toho řekl dost. Konečně mám na čem stavět. Zamířil jsem k východu. Cestou okolo jsem ho ještě plácnul po rameni. "Díky... brácho."

I se zastávkou pro snídani mi to zpátky domů netrvalo ani patnáct minut. A celou tu dobu jsem si v hlavě přehrával předchozí rozhovor.

Mrtvej kamarád.

Autonehoda.

Byla v tom autě s ním.

A když můj mozek jakž takž zchroupal tohle, přidaly se další útržky.

Invalida z chatrče.

Do auta mě nedostaneš.

Potřebovala jsem pryč, abych se mohla poprat se svejma démonama.

Měl jsem to celou dobu před očima. Nechápu, že mi to nedošlo už dávno. Vždyť to bylo tak jasný. Jen já byl asi úplně slepej.

A zatímco jsem si nadával do idiotů a na sedačce spolujezdce stydly čerstvý rohlíky, do mý mysli si našla cestu ještě jedna věc. Její noční můry. Dost často při nich mumlala něco, co znělo jako omluvy. A přesně v tu chvíli mi to došlo. Ať už se stalo cokoliv, cítí se za to zodpovědná.

Spala dlouho. Stihl jsem se najíst, dát si kafe a stihnul bych toho ještě mnohem víc, ale nějak nebyla nálada. Prostě jsem tam seděl a přemýšlel nad tím vším.

Když nade mnou zavrzala podlaha, bylo už skoro deset. Za pár minut se objevila dole. Vlasy si stáhla do culíku a choulila se do mýho svetru, kterej jsem musel nechat někde válet.

"Ahoj, je ti zima?"

"Ne, to je v pohodě," hlesla a zavrtala se do něj ještě víc. "Můžu?" kývla bradou směrem k připravený snídani a já přitakal.

"Jasně, to je pro tebe. Kafe?" zvedl jsem se z křesla a chystal se ohřát vodu. Sám jsem si dělal zálusk na další várku.

Adriana ale zavrtěla hlavou. "Dneska čaj."

Konvice už konala svoji práci a já se rozhodl ještě zatopit v krbu. S tou zimou totiž nejspíš kecala. Na rozdíl od ní mám sice normální kotel a stačilo by jednoduše otočit hlavicí na topení, ale oheň mi přišel jako lepší nápad. Když už nic, dá se do něj aspoň civět. Jakmile začalo dřevo spokojeně praskat, zavřel jsem dvířka a otočil se k hostovi, co už tu pomalu byl spíš doma. "To, co se stalo včera, se už nesmí opakovat." Byl to pokus začít debatu, hned vzápětí mi ale bylo jasný, že nejspíš ne ten nejlepší.

"Nic se nestalo."

"Jo, nestalo, ale mohlo. Jak ses chtěla dostat domů?"

"Pěšky," odsekla, "jak jinak."

"No, to určitě," založil jsem si ruce na prsou a shlížel na ni z výšky. Seděla u stolu a mazala si rohlík máslem. Dodatek o tom, že bychom ji našli možná tak na jaře a nezbylo by z ní víc, než pár ohlodaných kostí, jsem si nechal pro sebe. Byla to sice nadsázka, ale bůh ví, jak by to vzala. I tak se zdála být v docela zvláštním rozpoložení.

"Jo, jasně. Byla to blbost, moc jsem nepřemejšlela. A rozhodně jsem nedomyslela ten sníh. Ale nic se nestalo, tak z toho nedělej aféru," vyjela na mě a máchala přitom rukama. V jedný kus pečiva, v druhý nůž.

"Fajn, nebudu z toho dělat aféru, ale ty se mnou začneš mluvit," načrtnul jsem svý představy.

Rychlovarka cvakla. Předstíral jsem, že se teď musím plně soustředit na přípravu jejího čaje a svýho kafe. Dostala čas a já doufal, že se ten risk vyplatí. Celou dobu mlčela. Až když si přitáhla hrnek s čajem, kterej jsem jí podal, řekla, že mluvit nechce.

"Myslím, že bys měla," zkoušel jsem to znova. "Nepotřebuju o tvý minulosti vědět první poslední, ale chci vědět to podstatný. Bez toho ti nemůžu pomoct."

Nejdřív si osladila čaj, pečlivě ho zamíchala, odložila lžičku vedle na stůl a pak na mě vrhla pohrdavej úsměv. "Zdá se, že ses přepočítal."

Nechápal jsem.

"Nepočítals s tím, že o nějakou tvojí podělanou pomoc vůbec nestojím," pokrčila rameny a dala se do jídla.

"Možná," kroužil jsem lžičkou ve svým hrnku. Ona mezitím zpráskala jeden rohlík a začala si vršit šunku na druhej. A já uvažoval. Jak ji přimět, aby se mi otevřela? Aby se mnou mluvila?

"A co takhle odpověď za odpověď?"

"To by muselo existovat něco, co mě vo tobě zajímá," zahuhlala s plnou pusou a věnovala mi jeden výsostně významnej pohled.

"Vážně? Chceš mi tvrdit, že by se nenašlo nic, co by tě zajímalo? Vůbec nic?" Mohl jsem jí bejt tak moc volnej?

"Možná pár věcí jo," usrkla ze svýho hrnku. Čaj na ní byl ale evidentně moc horkej, takže si ho dál jen přidržovala před obličejem a foukala do něj, až se na hladině tvořily vlnky. "Ale zas ne tolik, aby to za to stálo," pokrčila rameny, zkušebně upila a následně čaj zas odložila.

"Stálo za to?"

"Přesně tak," potvrdila svoje slova ještě jednou.

"A nechceš mi to třeba vysvětlit trochu blíž? Nějak totiž nevím, jak si to přebrat." Částečně jsem si fakt chtěl vyslechnout, jak to myslela. Taky to ale byl pokus zatáhnout jí do hovoru. Pokud se tomu tématu jednou přiblížíme, možná už by pak nemuselo bejt tak těžký v něm pokračovat.

"A co na tom nechápeš?" zamračila se. Židle mírně zaskřípěla, jak se plnou vahou opřela do opěradla. "Prostě o tom nechci mluvit. Jsou věci ke kterejm se nechci vracet. To jsem ti řekla už několikrát."

"Ani jednou jedinkrát?"

Mírnej povzdech a potočení očí. "Jseš votravnej."

"Řídilas?"

Další risk, střela vypálená od boku. Jenže nic lepšího mě nenapadlo. Buď se chytí, nebo mě pošle do hajzlu. Nic, co bych už nezažil.
Nejdřív zalapala po dechu a překvapením zamrkala.

"Cože?"

"Jestlis řídila to auto, ve kterým... však víš."

"Co je ti do toho," zařvala po mě a hlučně se na židli odšoupla. Drcla přitom do stolu a z jejího hrnku vyšplíchl čaj a vytvořil na dřevě malou loužičku.

"Tak řídila?" vstal jsem taky a obešel stůl směrem k ní. Oproti jejímu byl můj hlas klidnej. Rozhodnej, ale klidnej.

"Ne, sakra!" vyštěkla a oběma rukama do mě strčila. Dala do toho pořádnou sílu. Nečekal jsem to. Abych neztratil rovnováhu, udělal jsem krok vzad. Stáli jsme tam proti sobě. Ona zprudka oddechovala. Byla viditelně naštvaná. Já jen čekal, co bude dál. "Tak fajn," hlesla po chvíli nepříjemnýho ticha. Popadla ze stolu svůj hrnek, přičemž otřela dno do utěrky, protože stále ještě stál v mokru. Pak zamířila ke krbu, kde se usadila na zem a zády se opřela o gauč. "Dlužíš mi odpověď."

I já si vzal svůj hrnek, přesto že kafe v něm moc nezbejvalo, a usadil jsem se vedle ní. "Tak se ptej."

"Kolik ti je?"

"Vážně? Tohle tě zajímá?" vyprsknul jsem kafe, kterýho jsem se stihnul napít. Čekal bych něco hlubšího. Otázky na bejvalou manželku, na rozvod, proč a jak... možná i proč jsem takovej debil. Jo, to by k ní vlastně dost sedělo. Ale tohle? Pokrčila rameny a ušklíbla se. "Je mi čtyřicet, je to snad pro tebe nějak důležitý?"

"Ani ne, jen mě to prostě zajímalo," svírala dál svůj nedopitej čaj a hypnotizovala plameny za žáruvzdorným sklem. "Vyplejtvala jsem svojí otázku dost hloupě, co? Tak teď je teda asi zas řada na tobě," strčila do mě ramenem a pousmála se.

Ten úsměv jsem jí vrátil. Bylo mi ale jasný, že s následující otázkou jí z tváře zmizí. "Co se přesně stalo?" Chtěl jsem svůj dotaz ještě rozvést, protože mi došlo, že není zrovna konkrétní, ale nebylo to třeba.

Položila hrnek na zem vedle sebe a třesoucí se ruce si schovala mezi kolena. Kdo ví, jestli proto, že se za tu podvědomou reakci styděla, nebo ji jen štvala. Párkrát se zhluboka nadechla, než začala mluvit. "Měli jsme noční. Vraceli jsme se zpátky na barák, ale napral to do nás nějakej feťák. Levá strana to odnesla nejhůř. Já skončila jen s menším poraněním mozku, zpřelámanou nohou a pár dalšíma blbinama, ale Šimon to nezvládl. Do práce už jsem se pak vrátit nedokázala. Zřejmě jsem se asi vůbec nedokázala vrátit do svýho života. A teď jsem tady."

Poslední slova měly dost hořkou příchuť. "A je to tady tak hrozný?"

"Kupodivu ani ne," odvětila s očima pořád upřenýma do plamenů. "Žije se tu tak nějak jednoduše, pomalu a taky opravdovějc, víš?" obrátila se na mě.

Nevěděl jsem. Dětství jsem prožil za kopcem, v Újezdě. Tři roky na intru v Horšáku a pak jsem koupil tuhle roubenku. Celej můj život se odehrával v okolí dvaceti kilometrů.

"Nikdo si tu na nic nehraje, nikam se nespěchá. Nepřipadám si pod tlakem. Tady je úplně v pořádku, že točím pivo v hospodě a uklízím. Nikdo se na mě kvůli tomu nedívá skrz prsty. Nebo o tom aspoň nevím. A taky," dodala ještě nakonec, "taky mi vůbec nechybí to šílený tempo, ve kterým můj život dřív letěl. Předtím mi to vůbec nepřišlo, nevadilo mi to, ale teď vidím, jak to bylo děsivý. Mezi šichtama jsem se chodila domů jen vyspat. Dlouhý volno jsem taky zčásti prospala. A co ne, to padlo na pařby nebo směny navíc. Tady je to úplně jiný," odmlčela se.

A já mlčel taky. Netušil jsem, jakej život vedla dřív. Nevěděl jsem ani, kde vlastně žila. Ale tomu, co říkala, jsem rozuměl. Tady se vážně žije jinak. Jinak než ve městě, dokonce jinak, než kdekoliv jinde mimo to naše. Mimo Chodsko.

"Chtěl ses odsud někdy odstěhovat někam pryč?" zeptala se najednou a místo plamenů teď zkoumala mě.

"Ani ne. Mám to tu rád. Nedovedu si představit, žít ve městě. Možná tak ve vedlejší vesnici, jenže proč?" Myslím, že mi rozuměla.

Balón teď byl na mojí straně hřiště, jenže já úplně nevěděl, jak se zeptat. Takže jsem radši vstal, prohrábnul zbytky ohořelejch polínek a přiložil další. A abych získal ještě trochu času, nabídnul jsem jí další čaj. Tentokrát už chtěla kafe a ten čaj jsem si udělal pro sebe. Třetí káva během dopoledne by mě mohla zabít.

S dvěma kouřícími šálky jsem se zas vrátil k místu, kde seděla. Podal jsem jí ten její a ona si ho ode mě opatrně přebrala.

"Proč máš pocit, že je to tvoje vina?" vypravil jsem ze sebe skoro šeptem tu nejtěžší otázku a očekával bouřlivou reakci. Ta ale nepřišla.

"Cože?"

"No, tys neřídila. A jestli jsem to správně pochopil, nehodu zavinil řidič toho druhýho auta, ten feťák. Takže, proč máš pocit, že za to můžeš ty?" Tahle otázka už byla hodně... co vlastně, osobní? Citlivá? Pochopil bych, kdyby mě s ní poslala k šípku. Popravdě jsem s tím i počítal. Ale zaznít musela.

"J-Jak jsi přišel na to, že si něco takovýho myslím?" vykoktala ze sebe s obtížema. Zaskočilo ji to. Hrnkem ve svých dlaních otáčela sem a tam a kousala si ret.

"To ty tvoje noční můry," pousmál jsem se. nebylo potřeba to víc vysvětlovat. Věděla už dávno, že o nich vím. Zhruba od tý doby, co jsem jí to tak necitelně vpálil. Takhle zpětně bych si za to jednu střelil, jenže kdo to mohl tušit.

K mýmu překvapení to vzala s klidem. Žádnej výbuch se nekonal, nenazvala mě kreténem a dokonce se mě ani nepokusila zmlátit do kuličky, jak už mi několikrát slibovala. Jen kývla. "Aha." A zas mlčela.

Venku se zatáhlo. Všechno najednou zešedlo, světla ubylo a začaly se sypat první dnešní vločky. Oheň praskající v krbu se v tu chvíli zdál ještě hezčí. Sám sobě jsem v duchu poděkoval za nápad nejít do práce.

Adriana vedle mě se asi dostatečně oklepala z prvotního překvapení. "Máš pravdu, že si to myslím, je to moje vina. Mělo to bejt jinak, on umřít neměl."

Víc k tomu neřekla a já ji ani nenutil. Třeba mi to řekne časem.

"Proč ses rozvedl?"

Konečně otázka, kterou jsem čekal, že položí hned na začátku. "Nefungovalo to. Nerozuměli jsme si. Byli jsme mladý. Tereza byla holka z města-"

"Z Prahy?" vydedukovala a já přikývl.

"Asi jsme ani nebyli nijak zvlášť zamilovaný. Ona milovala představu chlapa, co se o ni postará a já se nechal zblbnout. Jenže se tu po čase nudila, nelíbilo se jí tu. A já se zas odmítal stěhovat pryč. A taky mě podváděla s mým bráchou," dodal jsem nakonec.

"Cože? S bráchou?" vytřeštila na mě oči a trochu se polila, jak sebou škubla. "Neměla jsem ani tušení, že máš bráchu."

"Jo. Nevlastního. A taky se spolu zrovna moc nebavíme, takže..." nechal jsem větu nedokončenou, pokračování mě nenapadlo. Místo toho jsem si pořádně loknul horkýho čaje.

"To je hrozný. Chci říct, svýho bráchu miluju, ale kdyby mi chtěl přebrat chlapa..."

Obočí mi překvapením vyjelo vzhůru. Ani já neměl ponětí, že má sourozence. Ona si ale mojí reakci vyložila jinak.

"No neboj, je teplej, ale ty nejsi jeho typ," uklidňovala mě. Mě ale zaujalo něco jinýho.

"A taky nejsem tvůj chlap, ne?"

"Nejsi?"

"No já nevím. Jsem? To musíš vědět ty, protože já se v tom dost ztrácím," konstatoval jsem zcela upřímně. "Naposledy jsem byl chodící výhoda, vzpomínáš?"

Vzpomínala. A mračila se. Po chvilce mi ale položila ruku na koleno. "Myslím, že jseš," věnovala mi snad ten nejhezčí úsměv, co jsem u ní kdy viděl. "Ale ne že to budeš někde šířit, nechci si zkazit pověst."

"Zkazit co?" zavtipkoval jsem a rukou překryl tu její. "Můžu tě s klidným srdcem ujistit, že něco takovýho tu fakt nemáš."

Kdyby měla volnou ruku, nejspíš bych to schytal. Takhle do mě jenom žďuchla ramenem.

"A vůbec. Stejně mi neleze na mozek, co to je za člověka. Spát s ženou svýho bráchy. Znáš mě, nejsem zrovna vzor všech ctností, ale tohle je i na mě moc. Fakt bych chtěla toho hajzla vidět. Čistě ze zvědavosti samozřejmě, nemysli si, že bych tě snad chtěla nějak pomstít nebo co."

"Už jsi ho viděla."

"Cože? A kdy? Kdo je tvůj brácha?"

"Michal."