Moje hlava byla kdysi plná ideálů. Představoval jsem si, jak mi bude dílna sypat solidní prachy, vedle sebe budu mít úžasnou ženskou, která mě vždy podpoří a okolo nás budou běhat dvě tři spokojený děcka.

Věřil jsem tomu i ve chvíli, kdy jsem potkal Terezu. Byla o dost mladší. Nádherná holka. Jezdívala sem jako praktikanta na dětskej tábor, na Hanýžku. Jiskra přeskočila prakticky hned. A já taky dost brzo věděl, že tuhle holku si chci vzít. Všichni mi to rozmlouvali, ale já byl jak dub. Nepovolil jsem a každýho, kdo o tom začal, jsem poslal do oněch končin. Jenže ti všichni měli pravdu.

Tereza byla nafrněná blběna. A já naivní mladíček.

Zrovna dostudovala, bydlela s rodiči, neměla prakticky žádný příjmy a imponovalo jí, že jsem starší, mám barák a slušnej kšeft.

Vystřízlivění přišlo na obou stranách brzy. Jenže ne dost brzy, Tereza byla těhotná.

Náš ne zrovna idylickej vztah jsme se pokoušeli slepit ještě pár měsíců poté, co se malá narodila. Ale zatímco já se snažil, ona se někde tahala s mým nevlastním bráchou.

I díky tomu to nemělo prakticky žádnej smysl. Jen jsme se hádali a třískali vším, co bylo po ruce. Trpěli jsme všichni, ale malá nejvíc. A Tereza si navíc nikdy nezvykla na život na malým městě. Chyběly jí obchodní centra, kavárny, hromadná doprava, která by ji dovezla kamkoliv si vzpomene, a bůh ví co ještě.

Při rozvodu mě pěkně oškubala a nakonec se definitivně vrátila zpátky do Prahy. Karolínce nebyl ještě ani rok.

Po týhle zkušenosti jsem se zařekl, že na něžný pohlaví už kašlu. Od tý doby byla jedinou ženskou v mým životě moje dcera.

Teď jsem o deset let starší. Mám o pár vrásek a šedin navíc. Taky o pár kilo a životních zkušeností. Ale názor na ženský, ten zůstal za všechny ty roky stejnej.

Přesně to bych asi řekl ještě nedávno.

Ale pak se tu zjevil ten blonďatej přízrak. Upoutala mě na první dobrou. Tělo bohyně, obličej jak panenka.

Rozčiluje mě až do morku kostí. Vším. Svým slovníkem. Tím jak je pořád nad věcí, jak si myslí, že se jí nemůže nic stát. To její přesvědčení, že by mě zvládla přeprat, je až dojemně vtipný.

Jenže něco na ní prostě je, něco mě k ní táhne. Nějaká záhadná síla, který nejspíš nikdy úplně neporozumím, mě nutí být jí nablízku.

Ty tři dny, na který beze stopy zmizela, mi ukázaly, jak moc jsem do toho zahučel. Vážně jsem žárlil. A snad ještě víc se bál, jestli se jí něco nestalo. Skoro bych řekl, že jsem se do ní regulérně zabouchnul. Ale copak by to bylo možný?

Neměl jsem ale úplně čas o tom rozjímat. Ten výstup v hospodě mě dost uzemnil. A hlavně její definice našeho vztahu. Že to nebere nijak vážně, to mi bylo jasný od začátku. To mi ostatně i řekla, a ne jednou. Ale že jsem pro ni vpodstatě jen živá náhrada sexuální pomůcky, to přece jen dost zamrzelo.

Tehdy jsem se stáhnul a pohrával si s myšlenkou, že se na ni vykašlu, že to nemám zapotřebí. Ale nešlo to, prostě jsem to nedokázal. Stačilo, aby se po pár dnech objevila v dílně s grilovaným kuřetem z benzínky, že nechce jíst sama. A byl jsem zas její.

Pořád jsem naivní, i když jako o mladíkovi o sobě už rozhodně mluvit nemůžu.

Prostě tak nějak fungujeme. Skoro bych řekl, že jsme přece jenom nakonec něco jako kamarádi. Občas spolu trávíme čas i jen tak. Někdy u jídla, někdy popijem.

Jednou o víkendu jsem ji vzal na Čerchov. Kráčeli jsme vedle sebe, pod nohama nám šustilo listí, obličeje jsme nenápadně vystavovali posledním nesmělým slunečním paprskům. Vypadala tak uvolněně, klidně. Z ramen jí spadla veškerá tíha, kterou na nich obvykle nosí. Všechna beznaděj a naštvanost na celý svět byla najednou pryč. Dokonce se usmívala.

Od té doby na to musím myslet. Na ten její upřímný a snad i šťastný úsměv. Viděl jsem ho prvně za dobu, co ji znám. A rozhodně jsem nechtěl, aby to bylo naposledy.

V ten pátek jsem na ni čekal v hospodě, jako vždycky. A ona se na oplátku tvářila lhostejně, tak jako vždycky. Oba jsme ale věděli, že už je to jen hra. Pomohl jsem jí zavřít a pak už nám nic nebránilo vydat se liduprázdnýma ulicema do kopce směrem k našim domovům.

"O víkendu je tu pouť," nadhodil jsem, když jsme od hlavní uhnuli mezi baráky. Byla to naše oblíbená zkratka. Trochu to tam připomínalo Stínadla. Zvláštní, že jsem si toho nikdy předtím nevšiml, dokud s tím nepřišla ona.

"Jo, já vím. Vždyť taky kvůli tomu budem večer v hospodě oba, já i Václav. Jenom pořád nechápu, proč vůbec nějaká vesnice dělá pouť v listopadu," protočila oči. Z úst jí stoupala pára, to ostatně i mně. Dost se ochladilo a poslední dny se i denní teploty držely kolem nuly.

"Městys," neodpustil jsem si mírně rozhořčenou poznámku ohledně statutu Klenčí.

"Cože?" otočila se na mě a z pod kapuce jí při tom manévru vyklouzlo několik blonďatých pramínků.

"Klenčí je městys, ne vesnice," uváděl jsem to na pravou míru. Jsme jsme tady na to tak trochu háklivý.

"Aha, a záleží na tom?" hlesla a schovala si ruce do kapes. Nejspíš už jí na ně bylo chladno. "Chci říct, je to tak důležitý?"

"Ani ne. Žádný výhody z toho neplynou. Jde jen o...jak bych to řekl, historický souvislosti? Prestiž?"

"Hrdost?"

"Jo, asi i o hrdost. Vlastně o tu jde asi ze všeho nejvíc." Zaskočilo mě, že zvládla formulovat moji myšlenku lépe, než já. Na chvíli jsem se zarazil a zůstal na ni koukat.

Když si toho všimla, otočila se na mě a pokrčila rameny. "No moc tak na mě nezírej. Tady jste všichni na všechno hrdý."

V tom měla pravdu. A svým vlastním, extrémně zjednodušeným, způsobem i tohle vystihla dost přesně.

"A co ta pouť? Proč je tady pouť až skoro v zimě? Vždyť to nedává smysl." vrátila se k předchozímu tématu jako by nic.

"Možná proto, že je to Martinská pouť," ušklíbl jsem se na ni. "Dělat Martinskou uprostřed léta by bylo ještě divnější, nemyslíš?" odvolával jsem se na logiku a znovu se zařadil po jejím boku.

"No dobře, to uznávám. Ale tak proč zrovna Martinská, proč jste si nevybrali jinýho svatýho? Nebo proč se tu nedělá klasický posvícení, nebo co já vim. Pouť si má člověk užít. Napít se, zablbnout si, přežrat se perníku a langošů a tak. Ne korzovat po náměstí se zmrzlým zadkem."

Nad tou poslední větou jsem se musel usmát. Její zadek bych fakt nerad viděl zmrzlej. "Víš, tady se to bere trochu jinak. Dost se tu drží tradice a poutě pořád mají i náboženský podtext. Třeba ta naše se dělá na svatýho Martina, protože právě jemu je zasvěcenej náš kostel," mrknul jsem na ni. Ale přes tu obří kapucu, kterou měla nataženou na hlavě, to nejspíš nezaregistrovala.

"Aha, to jsem netušila. A ty jsi věřící?" upřela na mě zkoumavej pohled.

Přišlo mi, že ji to dost zajímá, možná pro ni byla moje odpověď i něčím důležitá. Jen jsem netušil, jakou by si ode mě přála slyšet.

"Tak trochu, ale spíš po svým. Nemusím vysedávat každou neděli v kostele."

"Nepřijdeš mi úplně jako křesťan... kolikátý přikázání že je nesesmilníš?" ušklíbla se a vzápětí jí lehce podjela noha na čerstvě zamrzlý louži. Instinktivně jsem ji chytil za loket, abych jí pomohl nabrat ztracenou rovnováhu.

Kuňkla dík a já se na ni místo odpovědi usmál. Moje ruka se plynule přesunula z lokte na záda. Neprotestovala.

"Sedmý, pro tvou informaci. A neříkal jsem, že jsem správnej křesťan. Správnej křesťan se nerozvádí."

Zarazila se a šokovaně na mě hleděla těma svýma neuvěřitelně krásnýma očima. Tak jsem se zastavil taky. "Ty... ty seš ženatej?"

"Ne, byl jsem. A už je to dost dlouho. Je to tak překvapivý?"

"Jo," vyhrkla hned, "teda vlastně ne. Nevím. Jen mě to nikdy nenapadlo. Jakože bys byl ten typ. Víš jak to myslím..."

Věděl jsem. "Nesmíš soudit všechny podle sebe, Adriano," odvětil jsem a zároveň se zas dal do chůze. "Ne každej vidí v opačným pohlaví jen prostředek k uvolnění sexuálního napětí."

Dohnala mě. "V tom jseš ale vážně dobrej," prohlásila a laškovně do mě drcla ramenem. Chtěl jsem jí na to něco říct, možná naznačit, že nechci bejt dobrej jen na tohle. Tak trochu žertem a tak trochu vážně. Ale než se mi slova v hlavě poskládaly do věty, mluvila dál. "Já taky nebyla vždycky taková, nemysli si. Zkoušela jsem to, jako s někým být. Chodit s někým a tak. Jenže víš jaká jsem, není to se mnou jednoduchý," říkala špičkám svejch tenisek a sem tam nakopla kamínek, který měl tu smůlu, že se jí připletl do cesty. "Jenže to prostě nějak nikdy nevyšlo. A moje práce mi to taky zrovna neulehčovala, víš?" Při posledním slově zvedla hlavu a smutně se na mě usmála. "Zkrátka jsem se časem smířila s tím, že tenhle život asi není pro mě. A pak..."

"A pak?" vyzval jsem ji, aby pokračovala. Zase zírala do země a vypadala v tu chvíli nesmírně křehce, zlomeně. Něco mi říkalo, že přesně taková je tam uvnitř. Zlomená.

"Pak nic," pokrčila rameny. "To poslední, co teď potřebuju, je plácat se ještě ve vztazích. I tak jsem v pěknejch sračkách. A věř mi, že já jsem zas to poslední co potřebuješ ty."

Tím mi vyrazila dech.

"Jseš v nějakým maléru?"

"Cože? Ne," vrtěla hlavou, až se jí kapuce svezla dolů. Nechala ji tak. "Jen teď prostě nemám nejlepší období. To, že jsem tady, není náhoda. Teda, že jsem zrovna tady v Klenčí, to vlastně náhoda je," zamotávala se do svejch myšlenek. "Potřebovala jsem pryč. Daleko. Abych se mohla poprat se svejma démonama. Říká se to tak, ne?"

Už podruhé za dnešní večer jsem ji chytil za loket, čímž jsem ji tentokrát chtěl zastavit. Otočila se na mě s otázkou v očích.

"Nevím, v čem lítáš, ale nemusíš na to být sama."

"Dík, ale musím. Tohle je můj boj."

Dlouho jsme šli mlčky, než ze mě nakonec vypadlo: "Nechceš se mnou jít na tu pouť?"

"My dva na pouť?" podivila se. "Ty chceš jít na pouť a navíc se mnou? Jseš dneska samý překvapení. Netušila jsem, že seš na takový akce "

"To nejsem. Popravdě na tyhle hromadný akce vůbec nejsem." Sám jsem netušil, proč jsem ji tam pozval, ale bylo mi jasný, že s kolotočema a cukrovím to moc společnýho nemělo. Spíš se mi jen líbila představa času strávenýho s ní. "Ale třeba to bude fajn změna. A jestli chceš, můžeš všem na potkání vykládat, že to není žádný rande, protože spolu jenom spíme, jo?"

"Ty vážně nebudeš takovej kretén, jak to na začátku vypadalo," uchechtla se.

"No dík, že sis taky všimla," odtušil jsem naoko uraženým tónem. "Takže půjdeš?"

Kývla.

Zbytek cesty jsme už skoro nemluvili. Pro dnešek toho bylo řečeno dost.

Trvala na tom, že půjde k sobě, sama. Domlouval jsem jí. Vím, jak dlouho trvá, než se to tam těma krbovkama vyhřeje, ale trvala na svým. Koza tvrdohlavá. Já zas na tom, že jí doprovodím. Přesto, že se pak budu muset kus cesty vracet.

Když jsme se pak u dveří její chajdy loučili, měl jsem silný nutkání ji políbit. Jen tak, na dobrou noc. Bez podtextu a očekávání. Ale udržel jsem se. Nechtěl jsem riskovat, že ji vyplaším. I tak se mi za ten večer otevřela tak, jako ještě nikdy předtím. Neřekla toho moc. Dohromady nic konkrétního, ale přesto jsme k sobě za jedinou cestu měli najednou o kilometry blíž.

***

Nazítří jsem ji vyzvedl doma v časným odpoledni, přesně podle dohody. Přivítala mě v obvyklým outfitu posledních dní, v černých úzkých džínách a delší khaki bundě s kapucou. Něco ale přece jen bylo jinak. Zaprvé se namalovala, to obvykle nedělala. A za druhé neměla na nohách svoje tenisky, nýbrž parádní kanady.

"Hezký boty," okomentoval jsem její obuv uznale a na okamžik na ní spočinul očima.

"Dík, firemní. Jedna z mála věcí, který se za poslední dobu fakt povedly," usmála se, ale nebyl to šťastnej úsměv. Spíš z něj křičela melancholie. "No, každopádně už mi v teniskách byla zima a tohle jsou beztak ty nejlepší boty, když bydlíš v lese." Seběhla přede mnou těch pár schodů z terasy.

Moje obočí mimoděk vyjelo vzhůru. "To by mě teda zajímalo, v jaký firmě jsi dělala," vyjádřil jsem nahlas svojí zvědavost a rozešel se za ní. V hlavě mi to parádně šrotovalo, ale k mý smůle mě napadaly samý blbiny.

"Někdy ti to třeba povím, ale teď ne," uculila se. "Teď se chci bavit, takže doufám, že pro mě máš připravenej luxusní program. Protože jestli jsi mě vytáhnul mezi lidi jen tak, příšerně si to odskáčeš, Hoode."

Pravdou bylo, že žádnou konkrétní představu jsem v hlavě neměl. Ale zabavit se na pouti by nemělo být těžký, ne? "No jistěže. Zaprvé tě posadím na řetízkáč-"

"Tak to nezačínáš dobře. Řetízkáč je pro mimina. Třeba centrifugu, tu bych si nechala líbit, nebo pořádnou horskou dráhu... ale řetízkáč?" odfrkla si a sjela mě mírně pobaveným pohledem. "A vůbec, to bys nešel se mnou?"

"Nešel, na řetízkáči se mi dělá blbě," přiznal jsem trochu neochotně. "A bohužel nejsi v Praze na Matějský, takže o horský dráze si můžeš nechat tak maximálně zdát."

"Hm, tak nic. A dál?"

"Dál ti vystřelím obrovskýho plyšovýho medvěda, nebo co budeš chtít. I když se obávám že plyšový hovno ani zdviženej prostředníček v nabídce nenajdeš," dobíral jsem si ji, ale ona očividně nechtěla zůstat pozadu, protože se mi vzápětí vysmála.

"Plyšovej prostředníček by byl náhodou super. Mohla bych ho nosit s sebou a ukazovat ho podle potřeby," zasnila se. Vůbec jsem nepochyboval, že bych ho vídal nejčastěji. "Ale upřímně pochybuju, že bys ho dokázal vystřelit. Vždyť ani nemáš rád zbraně. Vždycky když mám být u tebe, můj miláček musí zůstat v garáži."

"To, že nechci, abys mi tahala bouchačku do ložnice, ještě neznamená, že je nemám rád. Jen je prostě nechci mít v baráku. A abys věděla, nestřílím špatně a se vzduchovkou mi to vždycky docela šlo." Bylo na ní vidět, že mi nevěří.

A to se vzápětí i potvrdilo, protože navrhla, že poměříme svoje střelecký dovednosti. Stejná zbraň, stejný počet ran. "A když vyhraješ, můžeš na mě počkat do zavíračky," pronesla, jako kdyby mi nabízela bůh ví co.

"Tak to není moc motivace. Oba víme, že tam budu tak jako tak. Mám lepší návrh," po očku jsem na ni mrknul, "když vyhraju, povíš mi co jsi zač a proč jsi tady."

Trhla sebou. Tenhle nápad se jí očividně ani trochu nezamlouval. Chvíli mlčela. Dokonce tak dlouho, že už jsem myslel, že neodpoví. Nakonec se na mě ale přece otočila a s vážným výrazem souhlasila, ale jen pod podmínkou, že v opačným případě jí já povyprávím o svý bejvalý ženě. To mě dost překvapilo, netušil jsem, že by ji to mohlo zajímat.

Sázka byla uzavřena. Zmínka o Tereze mi ale na chvíli vcelku pokazila náladu. A představa, že bych o tom měl vyprávět, a ještě ke všemu zrovna Adrianě, ve mně taky nadšení nevzbuzovala. Ani ona ale nevypadala, že by měla hlavu v oblacích. Zřejmě jsme oba nevědomky zasáhli do živého.

Až k prvním domkům v Klenčí jsme šli mlčky, beze slova. Slyšet bylo jen šustění bund a křupání namrzlýho povrchu pod našima botama. Oproti včerejšku se ještě o pár stupňů ochladilo a když jsme konečně měli na dohled pouťové stánky, z nebe se začal sypat první letošní sníh. K zemi se snášely velké slepence vloček a za krátko už vše pokrývala bílá peřina. Celé městečko najednou vypadalo úplně jinak. Svátečně, mírumilovně.

Chtě nechtě jsem se musel usmívat. Anděl pomsty se ale tímhle rozmarem počasí obměkčit nenechal. Přes hlavu si natáhla čepici a pěkně se mračila.

Zastavil jsem se těsně za ní. "Neboj, nenechám tvůj pěknej zadek zmrznout," šeptnul jsem jí do ucha.

Ani se na mě neotočila, jen mě dlaní pleskla přes břicho. "Tak jdem rovnou na střelnici? Ať máme jasno?"

Nic jsem nenamítal.

Dohodli jsme se na deseti ranách, kdo víckrát trefí, vyhrál.

Začínala. Znalecky okoukla vzduchovku, co jí podal chlapík za pultem a chvíli si hledala nejvhodnější pozici. Pak trefila devětkrát z deseti. Musím říct, že v tu chvíli mi trochu zatrnulo. Byl to dost solidní výsledek a nevěřil jsem, že s tou schválně rozštelovanou prehistorickou krásou zvládnu trefit víc, než ona. Moje skóre bylo nakonec o bod nižší, ale příplatil jsem pár ran a snažil se z ní vytáhnout, co by chtěla. Trvala na tom, že když není prostředníček, nechce nic. Tak dostala aspoň plyšovýho lenochoda.

Obešli jsme kolem dokola všechny stánky. Koupili si každý kalíšek horké medoviny. A pak ještě druhý a třetí, což dost probouralo ledy. Ona nutně potřebovala i turecký med. Dělal jsem si z ní legraci, že v tom nechá ty svoje pěkný zoubky, ale nedala se. Nakonec musela uznat, že mám pravdu a skoro nedotčenou kostku sladkého zubolamu schovala do kapsy. Atrakce byly vesměs pro děti, tak jako vždycky na takové malé pouti. Chvíli jsme ještě postáli u pódia s živou hudbou. Akorát zpíval místní mužský soubor. Se zájmem jsem je sledoval a trochu si u toho pobrukoval. Všiml jsem si, že můj krásný doprovod na mě pobaveně kouká.
V tu chvíli ale fouknul vítr a přivál nám čerstvou sněhovou nadílku do tváří. Malinko se zatřásla, evidentně jí byla zima. Napadlo mě, že se můžeme zajít podívat na Starou poštu, kde by měla dneska být výstava klenečských umělců. Souhlasila, i když ne zrovna nadšeně. Nejspíš ji přesvědčila jen vidina ústředního topení.

Pomalu jsme obcházeli vystavená díla a každé okomentovali. Já se snažil na jednom každém plátně najít něco hezkého, i když můj šálek kávy to rozhodně nebyl. Ona hodnotila podstatně upřímněji, ale o to víc nahlas. Ani ne v půlce jsem ji musel čapnout za ruku a odtáhnout ven, abychom nedělali pozdvižení. Už takhle mě měla půlka městečka za podivína.

Než jsme se vymotali ven, oba jsme se chechtali jak smyslů zbavení. Stáli jsme tam uprostřed ulice, všude okolo nás proudili lidi a na zemi už ležela parádní pokrývka. Sněžení neustávalo, naopak houstlo. A my tam stáli a smáli se. Ještě pořád jsem ji držel za ruku. Tou druhou k sobě tiskla lenochoda.

Levačkou jsem jí setřel z vlasů několik velkých vloček. Už jsem se nesmál. Konečky prstů jsem pak jakoby mimochodem zavadil i o její tvář. Taky zvážněla. Napadlo mě dost věcí, které bych rád udělal, ale nedostal jsem příležitost.

Vedle nás se najednou zjevil mladej Psůtka ve svý ocvočkovaný bundě, přežvykoval žvýkačku a blbě se u toho křenil. "Takže ty to fakt táhneš s tímhle rakváčem, jo?" mluvil směrem k mojí společnici, bradou ale hodil ke mně. "Sem myslel, že jsou to jenom kecy, že mu zahřejváš postel. Nebo on tobě? No nic, tvoje chyba. Nevíš, vo co přicházíš," prohrábnul si pečlivě nagelovaný vlasy a sjel mě u toho pohrdavým pohledem.

"Nemám zájem, to už jsem ti snad řekla jasně, ne?" vyplivla po něm Adriana. Z očí jí přitom doslova sršely blesky a ruku mi drtilo její sevření. Fakt bych nechtěl, aby takhle koukala na mě. "A kdyby sis to náhodou nepamatoval, zeptej se svejch koulí. Jsem si jistá, že ty si to určitě ještě pamatujou."

Ve mě hrklo. Najednou jsem si všecko spojil. To musel být on, kdo jí tehdy zmlátil. Tenhle náfuka. Vzkypěl ve mně vztek. Vytrhnul jsem ruku z tý její, udělal několik rychlejch kroků směrem k tomu bastardovi a chytil ho za flígr. "Tak tos byl ty?" zavrčel jsem na něj. "Tos byl ty? Ty šmejde?" První rána dopadla na jeho nos, za který se okamžitě chytil. Mezi prsty mu protékala krev, ale tvářil se pořád stejně namachrovaně. Jen k tomu přibyla ještě špetka nenávisti.

Druhou ránu už mi Adriana nedovolila. Chytila mě za ruku. "Stačí, pojď." A pak mě odvlekla kousek stranou, kde mě pořádně praštila pěstí do hrudníku. "Říkala jsem ti, že se nemusíš starat, ne? Dostal, co si zasloužil."

"Evidentně to nestačilo," odfrkl jsem si. "A prostě mě naštval ten jeho drzej ksicht."

"Dobře, ale nejsem žádná tvoje Mariana, jasný?" ušklíbla se. "Nemusíš mě bránit a taky nechci, abys to dělal. Je to dojemný, díky, ale nechci."