Jak jsem slíbila tak konám. Píšu doslov. On možná ani nebude nikoho zajímat, ale pro mě je to taková poslední tečka za příběhem, definitivní uzavření jedné malé etapy, takže si tady tu tečku, s dovolením, odložím 🙂

Se Srdcem, Adrianou, Honzou a ostatními, jsem strávila zhruba půl roku. Napsala 35 kapitol a téměř 100 000 slov. Hodiny hovorů o policejních poměrech, hodiny ve společnosti googlu a map, Psohlavci, procházky. Ale kde to vlastně začalo?

Po dopsání Křižovatek jsem měla jasno asi jen v jedné věci, a sice, že další příběh rozhodně nebude směřovat do kategorie "romantická komedie". Ne, věděla jsem, že půjde o víc, že bude vážnější. Víc nic. Nechala jsem múzu, ať si mě ve vhodný čas zase odlapí. Nápady byly, ale žádný nebyl ten s velkým N.
Když se pak konečně objevil, netušila jsem, jak velký význam pro mě bude mít. Sentimentální kecy, co? Ja vím, ale je to tak 😀 ale pojďme se na to podívat blíž.

Dlouho jsem vymýšlela, kam se to ta moje drzá bloncka přestěhuje. Věděla jsem, jak bude vypadat její nové obydlí, ale ne a ne najít tu správnou lokalitu. Mělo to být dostatečně daleko, aby pro ni stěhování opravdu mohlo značit nový začátek, ale zas ne moc, potřebovala jsem, aby se domů občas vrátila. Dalším podstatným faktorem bylo, že jsem to místo chtěla znát, aspoň trochu... Zkrátím to. Snad tři večery jsem seděla u internetu a nad mapou a nic z toho. Až pak mě osvítil duch svatý - proč by se nemohla přestěhovat do Klenčí? Vždyť to dává smysl, tam to miluju a znám opravdu dobře... A v tom okamžiku se pro mě tenhle příběh stal opravdu osobním, protože do Klenčí jsem jezdila roky na dětský tábor, nejdřív jako dítě, pak jako vedoucí, celkem asi 15 let.

Musím říct, že zasadit příběh právě tam, bylo rozhodnutí za všechny prachy, psaní pro mě mělo úplně jiný náboj. A taky mě tam menší náhoda i zavála a já tak o třetím adventním víkendu, místo pečení cukroví a balení dárků, nasávala atmosféru. Shrnuto a podtrženo, v tomhle příběhu je pravda tolik věcí, že bych si ani na všechny nevzpomněla 🙂 Pojďme se ale na některé zajimavosti podívat.

• Název "Moje srdce bije dál" ke mně přišel, jako už tradičně, ve sprše. Jakmile mi jednou vlezl na mysl, nešlo se ho zbavit, okamžitě jsem v něm viděla celý příběh. Na začátku její srdce bije dál, zatímco to Šimonovo už ne, na konci bije dál doopravdy, vše překonala a začala znovu. Symboliky srdce pak nešlo nevyužít i v názvech kapitol (za ty jsem si nejednou nadávala, pěkně jsem si to totiž zkomplikovala 🙄)

• Najít představitele hlavních hrdinů mi dalo vážně zabrat. Při hledání Adriany jsem viděla desítky blonďatých hereček ve vhodném věku, až jsem narazila na Amber. Ale jaksi mi byla proti srsti, protože je to Amber 🤷 Jenže jinou s tak drzým ksichtem jsem prostě neobjevila. U Honzy to bylo trochu naopak, tam mě to napadlo hned, ale dlouho jsem se tomu bránila, jelikož Henryho už jsem měla coby předlohu George, byť víceméně jen ve své hlavě. Ale ani tady jsem už nikoho lepšího nevymyslela.
Sedli vám tam? Nebo jste radši spoléhali na vlastní fantazii? (Mimochodem, je náhoda, že se mi do příběhu se srdcem v názvu hodila herečka s příjmením Heard? To nemá do srdce daleko... Radši mlčím, ať nezním jako Adriana 🤭)

• Dětský tábor Hanýžka, kam Adriana několikrát zavítala, jak už nejspíš mnozí tušíte, je skutečný. Veškeré popisy, fotografie v gifech - vše reálné. Mimochodem ho vřele doporučuji, pokud máte ratolesti v táborovém věku. Tři týdny zábavy zaručeny 😉

• Adrianinu chajdu jsem objevila skoro na vlas stejně, jako ona sama. Projížděla jsem pro inspiraci inzeráty a bylo to. Tohle je ona, mimochodem 🙂

• Jako trauma, které Adri dostalo do kolen, jsem záměrně zvolila právě autonehodu. Věděla jsem totiž, že všechen ten strach a odpor k autům budu umět popsat.

• A proč jsem Adrianě přisoudila zrovna policejní uniformu? Protože je to něco, co je mi neskutečně blízké a co obdivuju. Ono to asi není moc populární, trend je spíš nadávat na všechny a všechno okolo sebe a policajti jsou už desítky let vděčným terčem... Jenže já vím, jaká ta práce je, jak je náročná a na hlavu. I já jsem kdysi koketovala s myšlenkou uniformu obléknout. Ale jsem srábek. Představa přijímače, základní odborné přípravy (další rok studia po pěti letech na právech 🙄) a do toho navíc znalost poměrů. Neodvážila jsem se.

• V kapitole "Slzy mého srdce" aneb Adrianin depkovýlet v den Šimonových narozenin, se mihl Jirka. Jirka, který založil Hanýžku a všichni ho mají rádi. Tenhle Jirka je skutečný. Ten tábor vážně založil, jako pro malou holku pro mě byl symbolem tábora a esencí dětství. Jako dospělá jsem si ho vážila jako jednoho z nejlaskavějších lidí, co jsem měla možnost poznat. A vážím si ho dál, i když už mezi námi není. Zmínka o něm je malou tichou vzpomínkou. V ten den, 19. listopadu, by měl narozeniny i on, nejen Šimon.

• Vzpomínáte si, jak se drzalína celá vykoupala v louži, kde bylo pár čísel vody? Ano, tak i tahle historka je skutečná. Stejné místo, stejná situace. Jen bylo léto, byla noc a bylo nám asi 15. Nezapomenutelný zážitek z noční bojovky 😀 S kamarádkou jsme tam zahučely obě, vyplašený, zmáčený a smradlavý. Ještě jsme se vracely na předchozí stanoviště na tenhle "problém" upozornit. Po nás tam ale, tuším, spadly další dvě. Myslím, že to dodnes nikdo nechápe. 😁

• A co Radimova návštěva v Klenčí, tu si ještě pamatujete? Jak vyprávěl o misích v Makedonii a Srbsku? Tam jsem využila manželovo vyprávění, byl na misi v Makedonii 🙂 Dva dny po napsání téhle kapitoly přišel domů s tím, jestli bych ho nepustila na podzim do Srbska, že si ho velitel kontingentu vyžádal. 😂🤔 Náhoda? Nemyslím si 😁

• Martinská pouť i s výstavou, novoroční výstup na Čerchov, Masopustní průvod... To všechno v Klenčí opravdu probíhá, data jsem čerpala z článků o předchozích ročnících 🙂

• Čajové doupě, které jsme s Adri několikrát navštívili, skutečné pravděpodobně není. Inspirace ale byla. Když jsme se v neděli po poledni procházeli vesnicí, teda pardon, městysem, už zdaleka jsme slyšely (ano, slyšely, byly jsem tři holky a jedna mini holka) hudbu. Všude ticho, klid, nikde ani noha a najednou hluk jako kráva. Vycházel přesně z takového domku skoro až na kraji Klenčí a působilo to vážně hrozně absurdně. Všude vánoční výzdoba a tady technopárty. Tu inspiraci nešlo nevyužít 🙂

• A co Adrianiny náhody spojené s Chodskem, symbolem psí hlavy a cizineckou policií? I tady jsem tak trochu sáhla do vlastních zásob. Chodsko, i s jeho dědictvím, včetně oné psí hlavy, která je Chodům připisována, miluju. Psí hlava na Hanýžce? Reálná. Psí hlava na razítku, jímž se opatřovaly všechny dopisy z tábora domů? Taky. Psí plemeno, po kterém už dlouhé roky toužím? Chodský pes. A najdu si chlapa z cizinecký, který je posedlý hranicema a jejich obranou (obráží pěchotní sruby, dělostřelecké tvrze a malé řopíky) a je zamilovaný do choďáků... 🤷😂

A ještě vtipná perlička na závěr. Před pár týdny za mnou můj muž přišel s touto humornou koláží z internetu:

A ptal se mě, jak prý si já představuju svého automechanika. A já, uprostřed psaní příběhu s hlavním hrdinou automechanikem, do jehož role jsem dosadila svého oblíbeného herce, jsem měla trochu problém se neudusit 😂😂

A tím bych tuto část asi raději utnula 😁

Ještě ale mám na srdci dvě věci.

Zaprvé bych chtěla moc poděkovat všem, kdo tu se mnou (a hlavně s Adrianou) vydrželi, psali komentáře, posílali hvězdičky, nebo prostě "jen" četli. Děkuju, jste nejlepší 👍
Speciální dík pak patří klarus123, která to se mnou, jako už tradičně, táhla od začátku do konce. Nad každým Adrianiným vejšplechtem se smála jako první a nad každým jejím přešlapem taky jako první kroutila hlavou. A taky bych chtěla zmínit svou drahou sestřičku user432155190569, která není schopná si založit normální profil, ale taky stála u zrodu toho všeho 🙂

A druhá věc - další příběh bude, jen to chvilku potrvá 🙂 Určitě o něm ale budu informovat jak na svém profilu tady na wp, tak i na instagramu. Nebojte, neflákám se 😉

MM.