Anotace:

Adriana byla vždycky docela držka a k tomu navíc policajt. Někdo by možná řekl, že je to zvláštní kombinace, snad až nebezpečná. Ale u ní to kupodivu fungovalo skvěle. Svou práci milovala a byla v ní opravdu dobrá. Až do té nehody. Pak už nebylo nic jako dřív.

Utekla od své práce.

Utekla od rodiny i přátel.

Utekla od všeho, co dosud bylo jejím životem, a rozhodla se začít jinde a jinak.

V malé chajdě uprostřed lesa nedaleko německých hranic se pokouší dát si život do pořádku. Bojuje se svými démony i pocitem viny. Učí se věřit lidem okolo sebe i sobě samotné. Má však před sebou ještě dlouhou cestu.

***

"Takže mi nepovíš, proč tu sedíš jako ubohá kopka hnoje?"

"Hezky řečeno," zvedla jsem hlavu a pousmála se. "Kopka hnoje je fajn. I když přesnější by spíš bylo kopka sraček."

***

***

Tenhle příběh bude úplně jiný, než Křižovatky. To je ostatně určitě vidět už z anotace. Je psaný ich formou, ale to není to podstatné.

Důležité je, že nebude rozhodně tak odlehčený a bezstarostný. Adriana není naivní studentka. Je to holka, která se celý život tak nějak pere s okolím i sama se sebou. A hlavně o tom tenhle příběh je. O hledání sebe sama, svého místa ve světě. O vypořádávání se s přízraky minulosti, s traumatickými zážitky a vinou.

Proto, pokud sem zavítal někdo, kdo očekává červenou knihovnu a večery pod lampou, musím vás zklamat. To tady nenajdete.

A ještě jednu věc bych chtěla říci. Psaní tohohle příběhu je pro mě dost osobní záležitostí. Je to takové moje malé vyznání určitému místu a určité profesi. A ještě něco navíc, ale to už si nechám pro sebe. Vězte ale, že místa, kudy Adriana chodí, znám a jsou pro mě jedněmi z nejdražších a doufám, že si je, skrze Adrianin netradiční pohled na svět, taky zamilujete.

Doufám, že se vám i tohle moje dílko bude líbit.

MM.