Když jsem mu vyklopila, kde se moje maličkost právě nachází, trval na tom, že pro mě dojede. A já zas trvala na tom, že to není nutný. Ve skutečnosti to spíš absolutně nepřipadalo v úvahu, než že bych ho nechtěla obtěžovat. Neexistovalo, abych sedla do auta. Už hezkejch pár měsíců ne. Jedinou výjimku tvořilo prvních pár kontrol po doktorech, a to ještě musel řídit brácha. Jakmile jsem pak byla trochu schopná, žádný auto se nekonalo, jezdila jsem mhdčkem, přes to prostě nejel vlak.

Ještě chvíli se se mnou dohadoval a sem tam pronesl něco o tvrdohlavý fúrii. Netušila jsem, jestli je podělanej gentleman, nebo se prostě jen těší, že si vrzne. Pak rezignoval a hovor zakončil s tím, že mi jde naproti, ať nedělám blbiny a jdu podél hlavní.

Rozhodným krokem jsem se vrátila pod lípu. "Budu muset jít," oznámila jsem svýmu důvěrníkovi. Nejspíš to nebylo úplně fér, využít jeho nabídky a pak ho jen tak odkopnout. Ale na druhou stranu bylo docela pozdě a tak jako tak bych už zamířila do postele. Kam a s kým, to už nebyla jeho starost.

"Je všechno v pořádku?" ujišťoval se, zatímco vstával z lavičky a shýbal se na zem pro flašku, kterou jsem tam před svým náhlým útěkem odložila. Celou dobu mě při tom manévru nespustil z očí.

"Jo, všecko je fajn." Svojí předchozí zoufalou beznaděj a strach jsem nemohla rozebírat ani s ním. Věděl toho o mě z místních zdaleka nejvíc, ale tohle už by bylo moc. "Já jen prostě... asi potřebuju-"

"Nemusíš mi nic vysvětlovat," přerušil moje trapný koktání, "tuším, jak náročný to pro tebe dneska muselo být." Posmutněle se na mě usmál a hodil bradou k bráně, kterou jsme se sem vkradli. "Půjdem?"

Přestože jsme šli dost svižně a nikde se necourali, s Hoodem jsme se střetli už u hospody. Musel snad i běžet, jinak si to nedokážu vysvětlit. Ani jsem nestihla vymyslet, jak se od Michala nenápadně odpojit, aby přesně k tomuhle setkání nemuselo dojít.

"Adri?" oslovil mě už z dálky a snažil se zřejmě ujistit, že jsem to fakt já a ne nějaká jiná blbka, co se courá v noci po silnici. Pak si ale všiml i mýho doprovodu a překvapením rozšířil oči. "Michale?"

"Honzo?" ozvalo se pro změnu za mejma zádama.

"Hynku! Viléme! Jarmilo!" pokusila jsem se o joke. Literární. Na mě docela majstrštyk, ale jinak to bylo dost marný, jak perly sviním. Ti dva se navzájem propichovali pohledem a mě ignorovali. Na pár vteřin jsem ztuhla, ale jelikož jsem zřejmě byla středobodem tohohle nevraživýho půlnočního setkání, kterýmu chyběly už jen kordy a bojovnej postoj s rukou za zády, bylo nejspíš na mě, to rozseknout. I bez kordu, bez šavle a dokonce i bez fleretu.

"Díky za dnešní večer," natočila jsem se k učitelskýmu a zvedla koutky úst do neumělýho úsměvu. Neměla jsem zrovna chuť se usmívat. "Za pomoc a tak, vždyť víš."

Nic na to neřekl. Jen sotva postřehnutelně pokroutil hlavou. Snad na znamení, že to je v pohodě, nebo nad tím nečekaným randetem ve třech. Co já vím. Protáhl se okolo mě i Honzy a dál pokračoval sám.

"Už je mi jasný, proč jsi nechtěla, abych pro tebe přijel," vyčetl mi Hood a ohlídl se za Michalem, mizejícím v dálce.

"Ne, o to nejde," kontrovala jsem mu a mimoděk k němu popošla o pár kroků blíž. "Já prostě jen-"

"Prostě co?" skočil mi do řeči, upíral na mě svoje pichlavý oči a v kapsách bundy, umaštěný od oleje, svíral pěsti. "Prostě jsi nechtěla, abysme se ti tady potkali? Prostě si s náma jen pohráváš?" Byl navztekanej. Fakt bych přísahala, že žárlil. Jenže neměl právo. A já neměla sílu. Dneska jsem se fakt nechtěla hádat, špičkovat ani pošťuchovat. Chtěla jsem jediný. Zabořit obličej do jeho hrudníku, nechat se pohltit tou vůní, která ho doprovázela na každým kroku a chvíli nic neřešit. Nechat debilní realitu stranou a jen být.

Jenže jsem nemohla. Bylo to tak slabošský. Trapně holčičí. Tak moc důvěrný gesto. A on byl vpodstatě cizí. Nemohla jsem.

"Prostě jen nedokážu vlízt do auta," pokrčila jsem rameny. Obočí mu vyletělo vzhůru, a ruce, stále ještě v kapsách špinavý bundy, rozhodil od těla v nechápavým gestu. "Není to osobní," hlesla jsem, "nesednu do žádnýho auta. Ani jako spolujezdec, ani jako řidič. Nedám to." Ke konci už jsem měla hlas trochu nalomenej, ale ustála jsem to, díky bohu. Páč kdybych se tu před ním rozbulela, musela bych si asi samou hanbou jít rovnou vykopat do pole mělkej hrob a pak spáchat rituální sebevraždu, zakončenou pádem do tý čerstvý díry.

"Řekneš mi proč?" zareagoval stále ještě tvrdým hlasem, ale vypadalo to, že trochu pookřál.

Sklopila jsem oči a zavrtěla hlavou. "Nemůžu." A byla to pravda. Nemohla jsem. Ne tehdy. Ne znova v jeden večer. Opět mě plnou vahou přepadl pocit děsivý prázdnoty a zmaru.

Musela jsem nejspíš vypadat fakt strašně k politování, protože překonal poslední zbytky vzdálenosti mezi náma a objal mě kolem ramen. "Tak už radši pojď, ať tu neděláme divadlo. Beztak i tohle stačilo, aby se zejtra celým Klenčím šířily skandální zkazky o milostným trojúhelníku s blonďatou rebelkou v hlavní roli."

Ušklíbla jsem se. Na tom, co říkal, něco bylo, nebyli jsme tu sami, protože dveře hospody se následně se zaskřípěním otevřely a ven se vypotáceli dva ze štamgastů. Drželi se za ramena, což je donutilo procházet dveřma bokem, a pokoušeli se o zpěv. Nevím, co bylo víc na překážku srozumitelnosti. Jestli jejich podroušenej stav, nebo to, že to krákali tou jejich bulačinou, nebo jak to říkal učitelskej.

My už jsme každopádně na nic nečekali a v tom zatraceně příjemným objetí zamířili domů.

"Takže, proč jsi mě vlastně chtěla vidět?" prohodil nenuceným tónem, zatímco jsme líně procházeli dokonale opuštěnejma ulicema. A vzápětí začal rozvíjet teorii. "Jak tě vidím, a taky cítím, mimochodem, hádal bych, že ses opila-"

"Hej!" přerušila jsem ho, vzdorovitě se vymanila z jeho objetí a ruce si překřížila na prsou. Zastavila jsem se. On se zastavil taky a pobaveným výrazem si mě měřil. "Nebuď laskavě drzej, jo?"

Moje výtka s ním nic moc neudělala. "Tak to promiň, holčičko," zašklebil se, "ale jseš cejtit jak rumová pralinka. Moje babča, blahý paměti, by tě slupla na posezení. Ale neřekl jsem, že mi to vadí," pokračoval ve svým tak trochu posměšným monologu, přičemž se vrátil o půlkrok zpátky a zas mě objal a šel dál, čímž k tomu donutil i mě. "Bylo to jen konstatování. A pokud bych měl teda hádat, opila ses a dostala zas chuť na trochu nezávaznýho potěšení. Jednorázovýho, samozřejmě. Trefil jsem se?"

Mlčela jsem. V mý hlavě byl totální bordel. Sama jsem neměla tušení, co jsem vlastně měla v plánu, když jsem vytočila jeho číslo. Věděla jsem jediný, že potřebuju jeho, ale jak? Pfff, nad takový přízemní otázky byla moje mysl nejspíš povznesená.

Asi jsem se zamyslela fakt nebezpečně moc, protože do mě najednou šťouchl a zopakoval otázku. Napůl nepřítomně jsem odvětila, že nevím, což ho vyvedlo z míry.

"Jak jako nevíš?" probodával mě pohledem, ale nepouštěl mě, ani nezastavoval. Zas tak moc v šoku asi nebyl.

"Nevím, neměla jsem žádnej plán, jasný? Jen mi to přišlo jako dobrej nápad, zavolat ti."

"Nemělas plán? Nekecej!" pousmál se.

"Ne, fakt neměla. O co ti jde? Bojíš se, že tě dneska budu držet zkrátka? Že si nezapícháš?" přešla jsem do útoku.

Teď už mě pustil. Vlastně i trochu odskočil stranou. Pořád jsme ale pokračovali v chůzi. "Nebuď směšná, o to nejde."

"Tak co tě žere?" vyzvídala jsem. Faktem bylo, že jsem nevěděla úplně přesně, co po něm chci. Ale taky jsem neměla páru, co chce on. A to už na mě dneska bylo až moc nevědění najednou.

"Jen to, jak jsi zatraceně nečitelná," švihnul po mě pohledem a ruce si zas vrazil do kapes. Byl k sežrání. Fakt jo. Vlasy měl trochu rozcuchaný, oblečenej byl ledabyle, pravděpodobně jsem ho vytáhla z postele.

"No za to ty jsi otevřená kniha, panáčku, " uchechtla jsem se. V následující vteřině už jsem zvedala dlaně před sebe v omluvným gestu. "Hele, já fakt nevím, jasný? Měla jsem dneska na hovno den, cejtim se na hovno, jsem opilá a nejspíš... nejspíš jsem jen nechtěla bejt sama," vyplodila jsem ze sebe aspoň jakýsi vysvětlení.

"Nebylas sama."

"Nezačínej."

Zbytek cesty proběhnul víceméně v tichu, až dokud jsme nedošli k němu. Kráčeli jsme přes zatravněnej dvůr, z boudy nám vyběhl naproti Karel a vítal nás štěkotem. Nejdřív ostražitým, po chvíli nás ale poznal a přešel k vítacímu kňučení. Hood ho jen letmo podrbal za ušima a zmizel v domě. Vlastně to nebyl obyčejnej dům, byla to roubenka, jakejch je tu po vsi naseto celkem dost. Ale zdaleka ne všechny byly v tak pěkným stavu, o tuhle se někdo hezky staral.

Následovala jsem ho dovnitř. Z malý předsíňky jsme se přesunuli rovnou do kuchyně. Všechno tam bylo ve dřevě, útulný a hřejivě domácký. Tak trochu nezvyk, u chlapa.
Opřel se zadkem o masivní dřevěnej stůl, až moc velkej pro jednoho, ruce si založil na hrudníku a zíral na mě, jak se k němu pomalu blížím.

"Povíš mi, co se stalo?" pronesl rozvážným tónem.

"Nic se nestalo," vypálila jsem rychlou odpověď. Možná moc rychlou.

Zhluboka se nadechl a zas vydechl a na okamžik přitom uhnul pohledem, pak ale zaparkoval oči přímo na mě. "To jsou kecy. Vidím, že se něco děje, nejsem blbej. Jestli mi nechceš říct o co jde, tak fajn. Nebudu to z tebe páčit, ale nemusíš se tvářit, že jsi v pohodě, když očividně nejsi."

Při posledních slovech ke mně natáhl ruku a pohladil mě po tváři. Jeho dlaně byly hrubý, samej mozol a v papilárkách měl sem tam zbytky špíny, která už nejspíš nejde umejt, tak jak to maj všichni, kdo makaj rukama.

Na jeho předchozí proslov jsem nereagovala, ani nebylo jak, ten dotyk byl ale zatraceně příjemnej. Byl to první krůček ke splnění mý představy ztratit se v jeho objetí. Zavřela jsem oči a nechala je zavřený i tehdy, když na mejch rtech přistály ty jeho. Nebyl tak agresivní a nedočkavej jako já. Bylo to něžný, starostlivý, až skoro romantický gesto, i když o romantice se mezi náma dvěma fakt mluvit nedalo. "Ložnice?" zasípala jsem po chvilce bez dechu.

A on mi pokynul rukou směrem k předsíni. "Po schodech nahoru a doprava. Hned za tebou přijdu."

Buď mi toho večera kolovalo krevním řečištěm mnohem víc alkoholu, než bych byla ochotná připustit, nebo jsem prostě usnula ještě dřív, než přišel. Pamatuju si totiž jen tu cestu po vrzajících schodech, oblečení, který jsem hodila na hromadu vedle postele a pak už nic.

Nevyspala jsem se dobře. Alkohol sice přes den dokázal démony utlumit, ale v noci naopak povzbuzoval mojí už tak monstrózní fantazii a sny jsem po každým takovým utlumení měla těžký, zmatený, plný strachu a nedořešenejch témat z minulosti. Celou noc mě pronásledovaly noční můry. Hlavně ta, ve který na mě Newman, celej zkroucenej a umazanej od krve, ve firemním autě mířil ukazováčkem a křičel, že za to můžu já. Snažila jsem se ho v tom snu dostat ven, jen tak, holejma rukama. Za chvíli ale byly dořezaný tak, že jsem s nima už skoro nepohla. Z něj vyprchával život, ale stejně mi s posledním výdechem připomněl, že je to celý jenom moje vina.

Když jsem se z tý říše děsů konečně dostala, koupala jsem se ve vlastním potu a zoufalství a po tvářích mi tekly slzy. Rychle jsem je utřela, aby je neviděl. On už tam ale nebyl. Na nočním stolku mě čekala sklenice s vodou, krabička aspirinu a vzkaz. Až prej se vyspím, mám mu hodit klíče do dílny, adresu mi hodí do zprávy.

Vyžahla jsem celou sklenici a dovolila si ještě klesnout do polštářů, s rukama za hlavou. Přemýšlela jsem. O včerejšku, o Michalovi, o Honzovi, i o těch posranejch snech. Pak jsem se na to vybodla a radši se rozhlídla okolo. Ložnici měl docela pěknou. Prostornou, s minimem nábytku. Krom obrovský postele, dvou nočních stolků a křesla pod střešním oknem, tam nebylo nic. Sakra, kde má ten chlap skříně?

Moje úvahy přerušilo pípnutí kdesi v hromadě svršků na zemi.

"Jsi v pohodě?"

Odložila jsem telefon, že odpovím později a místo toho jsem šla hledat koupelnu.

Po rychlý sprše a pár krátkejch zprávách jsem se zastavila před autodílnou v jedný uličce kus od jeho baráku. Dokořán otevřený kovový vrata vedly na menší dvůr, tak akorát pro tři čtyři auta, a k dalším vratům, za kterejma už evidentně byla samotná dílna.

Nadechla jsem se a vlezla tam. Na dvoře nikdo nebyl, takže jsem zamířila rovnou dovnitř. I tam bylo zdánlivě pusto. Rozhlížela jsem se okolo, jestli tam někde není on, ale místo něj mě odlapil jinej týpek.

"No hezkej dobrej den," ozvalo se kousek za mnou. Zpod jednoho z aut se zvedal špinavej zrzek v montérkách, co by moh bejt můj táta, a ruce si právě otíral do umolousanýho kusu hadru, kterej vypadal, že kdysi byl taky takovejma montérkama. "Co pro vás můžu udělat?" zaculil se.

"Hledám Honzu," srazila jsem mu úsměv z umouněný tváře.

"Jo tak, tak to jste vy, ta co ho nenechala vyspat," mrknul na mě, špičkou jazyka si přitom lehce olíznul spodní ret a nestydatě si mě prohlížel.

Kecala bych, kdybych tvrdila, že mě ta jeho hláška nepřekvapila. Doteď jsem si byla vpodstatě jistá, že až na to k uzoufání něžný líbání, k ničemu nedošlo. Tentokrát. Nahlodal moje přesvědčení, ale navenek jsem to najevo nedala. "Nech si zajít. Kde ho najdu?" vykázala jsem ho do patřičnejch mezí a s přísným pohledem čekala na odpověď. Dorazila v zápětí, ale to už se k nám blížil i on.

"Přišlas" konstatoval očividný a obdobně jako jeho kolega si otíral zamaštěný ruce. Pod očima měl černý kruhy a vážně vypadal, že toho moc nenaspal.

"A to je snad nějaký překvapení? Vždyť jsi přece chtěl, abych přišla, ne?" odsekla jsem a následovala ho dozadu. V duchu jsem zajásala, že se mi tak rychle vrátila forma. Včerejšek je minulostí, už jsem to zas já.

Po mejch slovech se zarazil a s povytaženým obočím a lehkým úsměškem na svejch pěknejch rtech po mě mrsknul pohledem. "Copak pro tebe je podstatný, co chtěj ostatní?"

Odfrkla jsem si a odfoukla z tváře zbloudilej pramen vlasů, co mě už značnou chvíli šimral a dost mě tím vytáčel. "Jen si nemysli, nemám problém respektovat autoritu."

Obočí se mu zvedlo ještě víc. "Copak já jsem pro tebe autorita?"

"Ne."

"Takže o čem to tu mluvíme?"

Stali jsme v tu chvíli v koutě, kterej podle všeho sloužil jako kancelář. Byl tam totiž psací stůl zavalenej papírama. Vlastně zavalenej ani nebylo moc výstižný. Spíš z toho stolu přetejkaly a byly prostě všude. A krom toho tam byly i dvě prosezený a dost ošoupaný komunistický křesílka. Když si vezmu, jak to vypadalo u něj doma...buď si platí paní na úklid, nebo je rozdvojená osobnost.

"Asi o ničem," škubla jsem ramenem.

Pozorně si mě prohlížel, udělal si na tom nechutně přeplněným stole kousek místa, a na to si sednul. "Vyspala ses?"

Narovnala jsem se, nahodila rádoby neproniknutelnej výraz a snažila se znít vyrovnaně. "Jo, jasně."

"Hm, já jen že ses dost mlela, řek bych, žes měla zlý sny."

"O nic nešlo," zalhala jsem automaticky a jen doufala, že mý živý noční obrazy se tentokrát obešly bez křiku

"Fajn, tak aspoň někdo se dobře vyspal. Až zas budeš mít slabou chvilku a nebudeš chtít bejt sama, zavolej. Rád si poslechnu tvoje srdceryvný kňučení," zazubil se.

Zřejmě to měl bejt vtip, ale mně to vůbec vtipný nepřišlo. Spíš mě to pěkně dopálilo. Fakt nevím, co jsem si do prdele myslela. Že se mu vypláču na rameni? Že mě utěší, aniž by se vyptával? Že bude pro jednou držet hubu a tvářit se chápavě?

Jsem blbá kráva. A on zas debil.

Z kapsy jsem vylovila klíče, mrskla je po něm s vyjádřením, co si o něm myslím, a otočila se k odchodu. Jeho pokusy o omluvy jsem nechala za sebou.

....

Ahoj,

je tu další kapitola. A s ní i další malý pohled do Adrianiny komplikované duše.

Krom toho všeho, co jsme se o ní už dozvěděli, umí být dost litostivá a taky se umí moc pěkně urážet, což? 🙂

A Honza, jak vidno, se sebou nenechá úplně vláčet, takže bude ještě vcelku veselo.

Dnes jsem nemohla přijít na vhodný gif, pomalu už jsem se chystala plácnout sem nějakou naštvanou Adrianu, nebo načuřenýho Honzu, ale ta krajinka se mi stejně nakonec líbila víc, i když to nemá až tak velkou souvislost.

Příště nás čeká návštěva muzea a menší Michalova přednáška, a gif bude zase trochu pestřejší 😉

Dejte vědět, jak se vám kapitola líbila.

MM