Vylezli jsme z hospody a kráčeli za sebou tmou po silnici pryč ze vsi, směrem na Draženov. Po dlouhejch minutách ticha, narušovanejch jenom reflektory projíždějících aut, jejichž řidiči sotva brali ohled na dva pitomce na krajnici, jsme opustili asfalt a dali se doprava na prašnou polňačku. Ta se po pár metrech schovávala v objetí starejch telegrafních sloupů, křoví a letitejch jabloní. Tam jsme taky narazili na jednoduchou dřevěnou závoru doplněnou plastovou cedulkou s výmluvným nápisem.

Soukromý pozemek. Zákaz vstupu.

Učitelskej ale obojí ignoroval, podlezl břevno a pokračoval dál. Já se zarazila. Vždycky jsem byla rebel a většině konvencí jsem se doslova vysmívala do ksichtu. Ale taky jsem byla rebel s úctou k právu a autoritám. Pošahaný. Jako všecko v mým životě. Jako celá já. Ale tak to prostě bylo. Když jsem byla malá, táta se vždycky smál, že jsem kouzelně nepředvídatelná. Hádám, že pozdějc mu to už tak roztomilý nepřišlo. "Je to soukromej pozemek," zavolala jsem za ním a v mým hlase určitě musela bejt znát veškerá nejistota, kterou jsem měla v palici, "jseš si jistej, že je to v pohodě?"

Otočil se a i v matný záři couvajícího měsíce jsem si všimla jeho překvapenýho zamrkání. "Od tebe bych zrovna takovou starost nečekal, ale neboj se, je to v klidu. Znám majitele," poznamenal a s těmi slovy se zas rozešel po cestě hlouběji do zakázanýho území.

Mně se to moc nezdálo, ale neměla jsem na výběr, zkrátka jsem doufala, že nekecá. Ono v podstatě ani o nic nešlo. Kdyby nás tam někdo načapal, prostě bysme se vomluvili a zdejchli se. Jenže tohle jsem prostě v tu chvíli nepotřebovala, ne v ten večer, když jsem měla hlavu plnou jinýho problému.

Donutila jsem se tu závoru taky podlézt a i s lahví rumu popoběhnout za ním. Dohnala jsem ho za mírnou zatáčkou u další závory, tentokrát doplněný i hnědě natřenou dřevěnou strážní budkou. I tuhle ubohou překážku jsme překonali a zamířili přes štěrkovou plochu, co tak trochu připomínala hřiště, mezi jabloně. Po pravý straně stálo několik nízkejch budov, nejspíš dřevěnejch. A přímo před náma barák, kterýho jsem si až doteď vůbec nevšimla. Docela velký bíle omítnutý a značně neforemný stavení. Ale něčím bylo hrozně fascinující. Možná tím, jak tam stálo na totální samotě. Možná tím, jak bylo tajemný. Netuším. Přinutila jsem se odtrhnout od něj zrak a následovat svýho průvodce pod obrovskou lípu, která se tyčila mezi stavením a plůtkem z kulatin, za nímž se rozprostíralo pole.

"Co je tohle vůbec za místo?" vyslovila jsem to, co mi už chvíli vrtalo hlavou, zatímco jsem si sedala vedle něj na rozvrzanou lavičku a opřela se zády o kmen toho letitýho stromu. Napadala mě spousta teorií, ale jedna uhozenější, než druhá.

"Dětský tábor," odvětil a pohledem přitom zasněně koukal kamsi do pole, kde jsem podle obrysů tušila skupinu stromů, snad topolů. "Už asi třicet let sem jezdí parta nadšenců z Prahy a dělají tu tábory pro děti. S některýma z nich se znám, občas jim s něčím pomáhám. A občas sem zajdu okouknout, jestli je všecko v pohodě. A taky Posedět, mám to tu rád."

"Je to zvláštní místo. Momentálně si nějak nedovedu představit, že je tu někdy taky živo, že je tu slyšet děcka a tak," zamyslela jsem se. "A ten barák... nemůžu se rozhodnout, jestli mě děsí, nebo přitahuje," filozofovala jsem s očima zapíchnutýma před sebe, přesně jako on.

"Býval to bordel. Kdysi ve dvacátých letech, nebo tak nějak," konstatoval naprosto nevzrušeným hlasem.

"Cože?"

"No fakt," trhnul hlavou směrem ke mně. "Dokonce prý když se tam chystali malovat a škrábali omítku, našli pod všema těma vrstvama i nějakou původní růžovou a červenou barvu," uchechtnul se.

"Tak to je dobrej bizár. Zařízení pro dětskou rekreaci na místě prvorepublikovýho hampejzu," zakroutila jsem hlavou. Něco takovýho prostě nevymyslíš. Ještě chvíli jsem se nechala ukolébávat tichou zvláštností a klidem toho místa, ale pak mi došlo, proč tam jsme. Bylo to jak facka po promilovaný noci.

To rozhodnutí.

Škubla jsem sebou, vylovila obálku z kapsy a podala ji učitelskýmu. Zdálo se, že i on to pustil z hlavy.

"Tak fajn, otevři to." přikázala jsem mu hlasem ochraptělým nervozitou a zápasila s víčkem na láhvi, abych si mohla dopřát pár hltů pálivý tekutiny.

Několikrát se zhluboka nadechl, pak mi sebral flašku, taky si loknul, a hned na to roztrhl vršek obálky. Rozložil těch pár papírů a oči mu kmitaly po řádcích.

Nejdřív se zdál napjatej, ale pak se začal usmívat. "Vždyť tam není nic špatnýho, Adri. Naopak. Přiznali ti odškodnění za pracovní úraz, pěkná šesticiferná sumička, budeš v balíku."

Nic nepochopil.

"To mi bylo vcelku jasný, ale o ty prachy vůbec nejde. Nepotřebuju je." vyštěkla jsem a vyskočila na nohy, až se lavička zakymácela. "Nechci ty podělaný prachy!" V očích mě pálily slzy. Rukama jsem si zajela do vlasů a chtěla se opřít o dřevěnej plůtek, ale i ten se rozhoupal, zřejmě taky držel jen na dobrý slovo. "Četls to celý? Došlo ti vůbec,.o čem je vlastně řeč?"

Rychle znovu přejel po papíře a tentokrát ho i otočil. Tuším, že na druhý straně bylo odůvodnění. Shrnutí celý události, následků a všeho, co se tak kardinálně posralo. I v tý tmě bylo jasně vidět, jak zblednul. Pak všecko odložil a jen se na mě ustrašeně koukal. "Takže..." odkašlal si, aby znovu našel jistotu svýho hlasu, "takže tohle je to, co se stalo? Důvod, proč už nejsi, co jsi byla? Mělas autonehodu?"

Kejvla jsem a vzdorně setřela z tváří slzy. "Ale to není celý."

Tohle si žádalo další várku tekutýho otupováku.

Trvalo mi několik dlouhejch minut civění do mlhavejch dálek, než jsem se odhodlala promluvit.

"Stalo se to letos v únoru. Třiadvacátýho. To datum nikdy nezapomenu," dala jsem se do bolestivýho vzpomínání.

Měla to bejt noční jako každá jiná. Šichta jako každá jiná. Za ty roky už mi to splývalo. Moje tělo si zvyklo a hlava taky nijak zvlášť neprotestovala. Prostě dva dva čtyři. Dvě denní, dvě noční, čtyři dny volna. Tahle noční měla bejt úplně normální, poklidná. Žádnej zvláštní den. Nebyly čarodějnice, Silvestr, nehrál se fotbal. Byl pátek. Jenom posranej pátek. To vždycky znamenalo větší koncentraci vožralů v ulicích, ale nic zásadního.

Do práce jsme se Šimonem dorazili spolu, vysmátý a v dobrý náladě. Měla to bejt druhá noční a pak dlouhý volno. Plánovali jsme vyrazit do kina na Tondu Blaníka. U seriálu jsme se pokaždý řehtali jak koně a na film jsme byli natěšený jak puberťáci na víkend bez rodičů.

Taková kravina. Kdybyste věděli, že to bude váš poslední film, vybrali byste si něco takovýho? Já teda ne. Ale to je asi fuk, beztak jsme se do toho posranýho kina nedostali.

Párkrát jsme děsivě pomalým tempem projeli město, rozehnali několik hrozících incidentů, zastavili u menší nehody, kterou účastníci ani neplánovali hlásit. Někdy kolem jedný jsme se zastavili na benzínce pro jídlo. Chtěli jsme udělat ještě jedno kolečko a pak se, přesně podle instruktáže, zapykat na baráku a na další pokyny od operačního čekat tam.

To jsme už nestihli.

Pamatuju si světlo, náraz a pak už jen záblesky.

Vybavuju si, jak mě vyndavají z auta.

Vybavuju si zběsilou cestu po chodbách nemocnice.

Vybavuju si pípání přístrojů, pach dezinfekce a starostlivý obličeje sestřiček.

A všechny ty střípky mám proložený neproniknutelnou černou tmou.

První opravdu jasná vzpomínka patří mámě. Musela těch několik dní prosedět u mý postele, protože vypadala strhaně. Byla celá zhroucená a pod očima jí svítily černý kruhy. Přesto se na mě přes slzy usmívala.

A já se pořád ptala po Šimonovi.

Od tý příšerný rány jsem neustále volala jeho jméno a od každýho, koho jsem v těch psychedelickejch chvilkách polovědomí viděla, jsem chtěla vědět jediný. Jestli je v pořádku. Ale nikdy mi nikdo neodpověděl.

Až Radim. Byl po nejbližší rodině jednou z prvních návštěv. Hned jak jsem ho viděla ve dveřích, upřela jsem na něj tázavej pohled. Věděl, na co se ptám a jen stiskl rty a mírně zavrtěl hlavou.

Tušila jsem to. Celou dobu jsem to nejspíš věděla, ale to potvrzení mě vrhlo do totální hysterie.

Později, když jsem se trochu uklidnila, mi řekl, co se vlastně stalo. Na jedný z křižovatek to do nás zleva napálil sfetovanej kretén se zákazem řízení. V kradený felicii.

A taky říkal, že Šimon neměl prakticky žádnou šanci. Náraz přišel zleva, ze strany řidiče, a celou levou stranu vpodstatě sešrotoval. Byl tam zaklíněnej. Hasičům trvalo dlouho, než ho vůbec vystříhali ven. Prej ani nedoufali, že ho vyndaj živýho.

Vyndali, ale cestu do nemocnice už nezvládl.

Radim byl z práce jedinej, koho jsem zvládla vidět. I tak se ale ukázal ještě asi jednou, nebo dvakrát, a víc už ne.

Všechny ty dny po tom, mám slitý do jedný dlouhý beznadějný šmouhy. Vím, že jsem byla na nějakejch vyšetřeních, že se u mě střídala celá rodina, rehabilitační sestry....

Ale tohle období je pro mě jedna velká hustá mlha. Jako by to ani nebyl můj život, spíš film, kterej jsem viděla kdysi dávno a nedávala moc pozor.

Když jsem skončila, vzal mi z ruky láhev a já jen slyšela bublinky vzduchu, kterej proudil dovnitř místo tekutiny, co tekla opačným směrem. Naklopil toho do sebe dost. Nenechala jsem se zahanbit. Dost dlouho jsme tam seděli mlčky, skoro i bez jedinýho pohybu.

Nevím, jak on, ale já to potřebovala zpracovat.

Nakonec jsem si zapálila další camelku, což prolomilo ledy.

"Nevěděl jsem, že kouříš."

Líně jsem si potáhla a ruku s kouřícím cigárem opřela o koleno. "Nekouřila jsem. Od tý... nekouřím asi půl roku, ale dneska to na mě nějak padlo."

Něco nesouhlasně zamručel, ale nekomentoval to. Žádný další moralistický kecy, bohudík.

"Byli jste si blízký?" změnil najednou téma a celej se na lavičce natočil tak, aby mi viděl do obličeje.

Očima jsem dál zkoumala udusanou hlínu pod svejma nohama. "Jo, to byli." Pak jsem ale zachytila jeho pohled a došlo mi, co si myslel. "Ne tímhle způsobem. Teda, kdysi na střední jsme spolu chvíli chodili, ale to byla blbost. Byli jsme kámoši. Nerozlučný, už od základky. To díky němu jsem nastoupila k policajtům. Šli jsme spolu na zopku a pak i na hlídkovou. Dokonce jsme spolu od začátku byli i ve směně. Nastoupilo nás tehdy hrozně moc, takže nás šoupli k sobě a k nám ještě Radima, ten byl služebně starší. Šimon byl jako můj brácha."

"Mrzí mě to," spočinul rukou na mým koleni a věnoval mi vážnej pohled. "Moc mě mrzí, že sis tohle musela prožít."

Jen jsem pokejvala hlavou, dopřála si posledního práska ze skoro dohořelý cigarety, uhasila nedopalek o lavičku a zastrčila ho do kapsy. Na tohle jsem neměla odpověď.

"Tohle je důvod, proč jsi tady?" zeptal se najednou. Jako kdyby to snad nebylo jasný.

"Jo. Tohle je ten důvod. Nemohla jsem po tom všem zůstat v práci, ani ve městě. Potřebovala jsem vypadnout."

"A pomohlo to?" zajímal se.

"Ani nevím," odpověděla jsem po pravdě a ignorovala jeho zkoumavej pohled. "Asi je to lepší, než kdyby mi ho na každým rohu něco připomínalo. Ale sám vidíš, jak se mnou zamávalo jen to debilní rozhodnutí."

Chvíli mlčel a nakopával špičkou boty nohu lavičky. Neshledávala jsem to úplně moudrým počínáním, ale neměla jsem sílu ho na to upozornit. Nakonec mu to asi došlo samotnýmu. Když se celá chatrná konstrukce po dalším úderu zhoupla, nechal toho. "Můžu ti nějak pomoct?"

Kdybych nebyla tak v prdeli, možná by mě i dojal, ale ani na dojímání jsem nějak neměla kapacity. "Umíš vrátit čas? Nebo aspoň posunout o pár měsíců dál?" navrhla jsem s neskrývaným sarkasmem. A když zavrtěl hlavou, mávla jsem rukou, že teda nic.

Ještě chvíli jsme tam seděli, vyptával se na Newmana, tlachali jsme.

Zničehonic mě přepadl divnej pocit. Nejdřív to byl jen nezřetelnej plíživej stín, ale byl čím dál blíž. Intenzivnější a jasnější. Najednou jsem si připadala úplně sama a ztracená. A já vlastně byla sama a ztracená. Sama v cizím kraji, bez rodiny a přátel. Jenže to jsem svým způsobem byla vždycky. Horší bylo, že jsem se snad nikdy necejtila tak prázdná. Skoro jako ta flaška v mojí ruce.

Prázdná schránka. Mrtvá a zbytečná. Něco podobnýho mi běhalo hlavou krátce před tím, než naši usoudili, že potřebuju psychouše.

Tak jsem se cejtit nechtěla. Vyděsilo mě to.

Všichni říkaj, jak se má o nepříjemnejch věcech mluvit, že to pomáhá. Velký hovno. Mně to teda nepomohlo.

Vzpomínala jsem, kdy mi za ty poslední tejdny, co jsem tady, bylo dobře. Kdy jsem se naposledy cejtila živá a v relativní pohodě. Střelnice teď nepřipadala v úvahu a výběh do lesa taky ne. Někde bych se zabila. Pak mi to ale došlo. Přesně jsem věděla, co musím udělat.

Nechala jsem zmatenýho Michala pod lípou a se slovy, že si potřebuju něco zařídit, jsem odkráčela do tmy.

Přesto, jak bylo pozdě, zvedl telefon už na druhý zazvonění.

"Máš teď čas?" vychrlila jsem na něj bez pozdravu. Zubama jsem si drtila spodní ret a ruka, která nedržela telefon, zamířila do týla. S napětím jsem čekala na jeho odpověď. Asi za to mohl hlavně ten rum, ale v tu chvíli jsem měla pocit, že Hood je to jediný, co mě dělí od jistýho zešílení.

"Jseš doma?" odpověděl mi vzápětí otázkou a na mě ty dvě blbý slova měly až neuveřitelnej účinek. Celý mý tělo zalil neznámej pocit blažený naděje, že by přece jen mohlo bejt líp.

Možná.