Právoplatným obyvatelem tohohle bohem zapomenutýho zapadákova jsem byla snad měsíc, když mi hned po ránu volala ta snaživá holka z pošty. Už jsem dosnídala, takže jsem si jenom dopila poslední dva tři hlty kafe a chystala se vyrazit.

Nebylo zrovna hezky. Nebe bylo zatažený, hrálo spoustou odstínů šedi a dávalo tušit, že se brzo něco semele, proto jsem do ruky popadla i bundu. Nebyla bůhvíjak nepromokavá, ale aspoň tak pro pocit.

Jakmile jsem vlezla dovnitř, ta, který tu zřejmě všichni říkali Helenka, si mě okamžitě všimla, přestala přepočítávat losy a natočila se ke mně.

"Mám to tu pro Vás připravený, ale budu potřebovat občanku," usmála se a z plastovýho košíčku vedle počítače vytáhla obálku.

"Jo, jasně, moment," vylovila jsem ze zadní kapsy od džínů peněženku a prohledávala jednotlivý přihrádky, než jsem tu slavnou kartičku našla a podsunula jí pod sklem.

Brejlounka si ji vzala, pošoupla si okuláry vejš a chvíli něco ťukala, načež mi podstrčila dva papíry. "Tady mi to podepište a bude to vaše."

Automaticky jsem se natahovala po propisce, ale žádná tam nebyla. "Mohla byste?" upřela jsem pohled na holku za přepážkou, "tady není nic na psaní."

Okamžitě mi s omluvným výrazem podala svojí. "Někdo nám jí minulý týden ukradl."

"Tady se taky krade?" podivila jsem se. Ne že bych si snad myslela, že jsou tady lidi jiný, že se nepomlouvaj, nezávidí a nekradou. Ale stejně mě to trochu zarazilo.

"To víte, že jo. Ne moc, ale sem tam přece. Jako všude," pokrčila Helenka rameny, vzala si ode mě podepsaný doručenky a vyměnila je za naditou obálku. "Něco důležitýho?" spočinula pohledem na psaní s pruhem v mý ruce a pak na mně.

"Docela jo. Tak děkuju," mávla jsem obálkou a abych zabránila dalším otázkám, zamířila k východu.

Venku se mezitím ochladilo a začal se zvedat vítr. Navlíkla jsem si bundu a chvíli civěla na tu blbou obálku.

Byla důležitá a já byla z jejího obsahu pěkně nervózní. Věděla jsem, že ji musím otevřít. A taky jsem to chtěla mít už za sebou, ale prostě jsem to nedokázala. Klepaly se mi ruce a srdce hrozilo vyskočit z bezpečí mýho hrudního koše.

Tohle si žádalo cigáro.

Předtím jsem hulila jak fabrika. Ostatně, to my všichni. Ona k tomu ta práce dost svádí. Když jsou fakt nervy, trocha toho instantního nikotonovýho uklidnění se hodí. A na zkurveně dlouhý noční taky. Svoje kapesný jsem za tenhle smradlavej hřích utrácela snad od patnácti, možná dřív. Ale pobyt v nemocnici se mi stal jakousi neplánovanou odvykačkou. Všichni do mě hučeli, že to je příležitost s tím hnusem konečně seknout, ať si to neposeru. A já si po čase přece jen zvykla. Občas byla chuť, ale už ne potřeba.

Jenže teď to byla přesně ta potřeba.

Nedalo se svítit.

Obálku jsem zastrčila do vnitřní kapsy u bundy, seběhla schody, co vedly z náměstíčka zpět k hlavní a modlila se, ať maj v sámošce něco obstojnýho. Ale upřímně řečeno bych vraždila i za špačka z popelníku před vchodem.

K tomu jsem se naštěstí snížit nemusela.

Hned jak jsem s vytouženým úlovkem vylezla ven, jednu jsem si zapálila. Opřela jsem se předloktíma o vorezlý zábradlí, nasávala to starý známý potěšení a pokoušela se uklidnit natolik, abych byla schopná si to podělaný rozhodnutí přečíst. Jediná camelka k tomu nestačila. Hodila jsem nedopalek do kanálu a okamžitě vytáhla z krabičky další.

Akorát jsem si prvně potáhla a začínala pociťovat, jak ze mě to nejhorší pomalu opadává, když se vedle mě zastavil jakejsi blonďák v džínový bundě.

"Neměla bys kouřit, princezno."

"Cože?" vyvalila jsem na něj oči a o zábradlí se opřela zády. "Sis mě asi s někým splet."

Teď asi nechápal zas on. Uznávám, svý myšlenkový pochody někdy nestíhám ani já sama.

"Říkám, že sis mě s někým splet a měl bys radši pokračovat v chůzi tam, kams měl původně namířeno."

Roztáhl rty do úsměvu a odhalil tak zuby bez chybičky. "Jo taak," protáhl. "Slečna si hraje na drsňáka. Ale podle mě jseš stejně spíš ta princezna. A ty by vážně kouřit neměly," vedl si dál svou a narvanou igelitku si přitom odložil na zem mezi svý boty. Zřejmě očekával delší zastaveníčko.

"Je vidět, že mě moc neznáš. A taky ti garantuju, že mě znát ani nechceš," usadila jsem ho a s gustem si dopřála dalšího práska. "A to oslovení si vodpusť, frajírku. Nebo ti budu muset dokázat, že fakt žádná princezna nejsem."

Upravil si patku, co mu rádoby ledabyle spadala do očí a nahodil sebevědomej úsměv. "No tak to mě zajímá. Jak bys to chtěla provést?" mrkl na mě.

Odhodila jsem druhýho špačka za tím prvním, odlepila se od zábradlí a udělala pár kroků směrem k tomu namyšlenýmu frájovi. Byl vyšší a musela jsem zvednout hlavu, abych mu koukala do očí, ale to mi bylo vcelku fuk. Už dávno jsem si zvykla, že jsem docela prcek. A taky jsem věděla, že následující slova mu srazí hřebínek. "Jak? To nemám úplně přesně rozmyšlený," promnula jsem si bradu a oči na okamžik upřela někam na zeď za ním, abych ho jima posléze mohla probodnout, "mohla bych tě nakopat do koulí. Nebo ti zlomit malíček, věděls, že to tak bolí, že u toho skoro každej vomdlí?"

Už se netvářil jako mistr světa. Dokonce bych přísahala, že i ta příšerná patka mu trochu splihla. Ustoupil krok zpět. Zdálo se mi, že už je docela přesvědčenej, ale chtěla jsem se ujistit, že fakt pochopil. "To přece princezny nedělaj, ne?" ušklíbla jsem se, ignorovala pohoršený pohledy páru stařenek, který právě vyšly ze sámošky a navzdory jistě bídnýmu sluchu všecko slyšely, i úsměv mladý černovlásky. Nechala jsem je tam všecky stát.

Ty dvě cigára by mě bejvaly dostaly vcelku do pohody, ale to by na mě asi nesměl nikdo mluvit a ještě navíc používat tak dementní oslovení.

Princezna, ty vole. Co jsem komu udělala?

Obálka bude muset holt ještě počkat. Zabořila jsem ruce do mělkejch kapes svýho milovanýho křiváku a courala se domů.

Jenže jsem ušla sotva pár metrů a už jsem za sebou slyšela dusot kroků. Byla jsem přesvědčená, že je to zase on, že posbíral ze země zbytky svýho sebevědomí a jde to zkoušet dál.

Když jsem se nasupeně otočila, abych mu plivla do ksichtu nějakou pěkně peprnou nadávku, koukala jsem do obličeje tý černovlásce od sámošky.

"Přicházím v míru," zvedla ruce před sebe a lehce couvla. "Viděla jsem tu tvojí scénku s Davidem."

"A chceš se ke mně zapsat do kurzu, nebo...?" odtušila jsem. Nějak jsem neměla ani šajna, kam tím míří.

"To by se možná hodilo," zasmála se upřímným zvonivým smíchem, "ale spíš jsem tě chtěla varovat. David Psůtka je něco jako místní polobůh. Polovina všech ženskejch nad ním vzdychá. A ta druhá taky, jen tajně. Nejspíš teď budeš docela v nemilosti."

"Nic novýho," otočila jsem se zpět svým směrem a pomalu pokračovala v chůzi, přičemž ta cizí holka se zařadila vedle mě. "Ještě něco?"

"Jo. Dej si bacha i na něj. Nemyslím, žes ho téma výhrůžkama odradila. Spíš naopak, bude to brát jako výzvu. Nedá ti pokoj, dokud tě nedostane."

"A proč mi to všecko říkáš?" zastavila jsem se a prošpikovala ji pohledem.

Pokrčila rameny. "Taky jsem tu byla nová. Vím, jaký to je."

V tu chvíli se nám do zad opřel vítr a přinesl s sebou první studený kapky, a tak se neznámá chvatně rozloučila, přeběhla silnici a zmizela za rohem.

Já jsem taky na nic nečekala, ale domů jsem to měla podstatně dál. Než jsem se tam dostala, byla jsem mokrá skrz na skrz.

Obálka to pod tričkem vcelku přežila. Naštěstí. Nebo naneštěstí? To asi záleží na úhlu pohledu.

Po horký sprše jsem se zavrtala do deky a s hrnkem grogu, do kterýho jsem nalila poslední rum, jsem si opět procházela nedávný inzeráty. Už spíš ze zvyku, než že bych od toho něco čekala.

Zbytek dne jsem se tak nějak poflakovala, trochu jsem se protáhla a když odpoledne přestalo pršet, šla jsem si zaběhat.

Z trasy na Výhledy se stal můj rituál. Cesta do toho kopce byla čirý peklo, pořád ještě se moje fyzička zdaleka neblížila formě před nehodou, ale nějaký zlepšení jsem přece jen pozorovala. A ten pohled do krajiny z vrcholu, od sochy chlápka se kterým jsem sdílela jméno, byl nějakým zvláštním způsobem osvobozující, uklidňující.

Dneska jsem se tam zdržela trochu dýl a dala si cigáro. Jo, fakt absurdní, já vím. Jenže jsem si nemohla pomoct. Chvíli jsem se zadívala na tu sochu, na kterou jsou tu všichni tak pyšný.

A došla mi další bizarní věc.

Jindřich Šimon Baar.

Šimon.

Newmanovo jméno bylo Šimon.

Šimon Novotný.

Jak velká je pravděpodobnost toho všeho? Snaží se mě tady někdo přesvědčit o tom, že fakt existuje něco jako osud? Nebo jsem se nevědomky stala účastníkem nějaký dementní reality show? Udělal snad ze mě někdo druhýho Trumana Burbanka?

Posměšně jsem se nad svejma myšlenkama uchechtla. Tohle bylo dost ulítlý, zvlášť na mě. Kdyby tu byl Newman, pěkně by se mi vysmál a za tepla to roznesl dál. Chlapi by ze mě měli prdel ještě tejden.

Jenže tu nebyl.

Radši jsem típla zpola dokouřenou cigaretu a vydala se lesem zpátky.

Na chvíli se mi na tu nepříjemnost na mým stole podařilo zapomenout. Na chvíli. Ale připomněla se hned, jak jsem vlezla do dveří. Snažila jsem se ji ignorovat, ale ta mrcha křičela čím dál hlasitěji.

Otevři mě! Dělej! Přečti si to!

Moje první myšlenka patřila bráchovi. Mohla bych mu zavolat, pokecali bysme, to by bylo supr. Podpořil by mě, virtuálně poplácal po rameni a určitě by pronesl něco o tom, že to zvládnu a že jsem přece silná ženská. Velký hovno, bráško. A ve finále bych na to stejně byla sama. Tyhle vztahy na dálku, i ty rodinný, jsou prostě na hovno. Vím, můžu si za to sama, ale to na tom nic moc nemění.

Tak jsem se rozhodla vypořádat se s tím po svým. Hledala jsem něco na kuráž, ale ten dopolední rum byl nejen poslední rum, ale poslední alkohol vůbec.

Vztekle jsem zabouchla dvířka od skříňky, opřela se o linku a přemejšlela, co dál. Pak jsem popadla bundu, obálku, do kapsy schovala pětikilo a vyběhla ven. Když není chlast doma, holt si budu muset dodat odvahu jinde.

Do nádražky jsem dorazila v tu nejrušnější hodinu. Za pár tejdnů tady jsem stihla okouknout štamgasty, a ten večer tam byli snad všichni. Bylo plno.

Usadila jsem se u výčepu.

"Koho to k nám čerti nesou, tebe jsem tu dlouho neviděl," uvítal mě hospodskej, "pivko jako dycky?"

Zavrtěla jsem hlavou. "Dneska potřebuju něco silnějšího."

Kouknul na poloprázdnej regál za sebou a podrbal se v řídnoucím porostu. "Mám tu jen Božkov, vodku a fefrmincku," pokrčil rameny, jako kdyby se snad chtěl za ten ubohej výběr vomluvit.

"Mně je to jedno, pane Přibek, dejte mi třeba rum. A rovnou dvakrát, jo?"

Po jeho tváři se mihnul výraz otcovskýho nesouhlasu, teda aspoň mi to tak přišlo. Obchodní duch ho ale zřejmě brzo zahnal do pozadí a přede mnou přistály dva panáky. Poděkovala jsem a vzápětí už ve mně jeden zmizel.

Pohrávala jsem si s prázdnou sklínkou, točila s ní po umatlaný rádoby-barový desce a snažila se odhadnout, kolik panáků bude ten správnej počet. Potřebovala jsem nabrat odvahu a zároveň trochu otupit, ale zas ne moc, abych byla schopná pobrat, co se v tom rozhodnutí píše.

Odhadovala jsem to tak na čtyři, možná pět kousků.

"Čau, co tu blbneš? Zapíjíš žal?" ozvalo se najednou vedle mě.

Zvedla jsem hlavu ode dna prázdnýho prcka. "Spíš si dodávám kuráž," odvětila jsem bez pozdravu a setkala se s povytaženým obočím a pohledem, ve kterým se zračilo něco jako...starost? Nevím, jestli je to možný a proč by o mě někdo moh mít vůbec starost, ale přišlo mi to tak.

A jelikož mi bylo jasný, že se stejně dříve či později zeptá, tak jsem rovnou vytasila obálku a pleskla s ní před něj. "To mi dneska přišlo. Nějak se nemůžu donutit to otevřít."

Omrknul ji a rychle se zas otočil ke mně. Vypadal vyděšeně. "Tušíš aspoň, co by tam mohlo bejt?"

"Vím naprosto přesně, co tam je," odtušila jsem. Nebyla to sice tak úplně pravda. Jestli mi to odškodnění přiznali nebo ne, to jsem nevěděla, mohla jsem jenom důvodně předpokládat. Ale na tom stejně nezáleželo.

"Takže jestli tomu správně rozumím, plánuješ se tu opít, aby ses odhodlala to otevřít?"

Ušklíbla jsem se. "Chytrej kluk, z tebe ještě něco bude."

"Souvisí to s tím, o čem jsme mluvili tehdy u mě?" ignoroval moji sarkastickou poznámku. A ignoroval i výčepáka, kterej se z něj snažil dostat, co si dá. Nejspíš ho můj malej problémek fakt zaujal.

Já jenom kejvla a bez většího rozmyslu do sebe obrátila druhej kalíšek ovoněnýho bramboráku.

"Mám to otevřít místo tebe?"

To jsem nečekala. Okamžitě jsem zvedla oči a pátrala v jeho obličej po čemkoliv, co by prozradilo, že si jen dělal prdel.

Nic jsem ale nenašla. Nejspíš to myslel fakt vážně.

"Fajn, ale ne tady," hlesla jsem po chvilkovým zaváhání. "Nechci...Je tu moc lidí."

Tentokrát kejvnul zas on. "Vím o bezvadným místě. Trochu se projdem, ale je to tam fajn."

A tak jsem zacálovala celou láhev a nechala se vést.